Rusko a Čína se minulý týden dohodly na odběru plynu v hodnotě 300 miliard eur. Vladimir Putin smlouvu platnou do roku 2048 vydává za vítězství v souboji se Západem, který se ho snaží izolovat. Sledujeme vznik nové mocenské aliance mezi Moskvou a Pekingem? Vztahy obou diktatur popisuje Geremie Barmé, ředitel Centra pro studium role Číny ve světě při Australské národní univerzitě, který do Prahy přijel na pozvání Mezinárodního sinologického centra Univerzity Karlovy.

Jak čínští vládci reagují na dění na Ukrajině?
Od vypuknutí finanční krize před šesti lety pozorují oslabení Evropské unie i Spojených států, které musely omezit angažmá ve světě. Podle vlivných režimních poradců a intelektuálů procházíme pěti desetiletou periodou, ve které může Čína využít relativní úpadek Západu. V kontextu tohoto uvažování probíhá ukrajinská krize. Ta ovšem Čínu dostala do schizofrenní situace.

Na jedné straně Peking obsesivně hájí princip nenarušitelnosti státních hranic. O svém území včetně Tibetu nebo Tchaj-wanu státní ideologie a média hovoří jako o svaté, nedělitelné zemi. Proto teď nemohou schvalovat ani oddělení Krymu od Ukrajiny – jednou uznali Ukrajinu jako nezávislý a suverénní stát a podpora tamních separatistů by se Číně mohla vrátit jako bumerang.

Současně se snaží o dlouhodobé ekonomické, surovinové, geopolitické partnerství s Moskvou a podporuje Putinovu snahu o vliv nad územím za ruskými hranicemi. Takže je Čína chycena v tomto dilematu a výsledkem je velké mlčení. Říkají si, že tohle je velice zajímavá a složitá situace, a proto ji sledujme a příliš mnoho toho raději neříkejme.

Jak Čína vnímá vzájemné partnerství? Považuje Rusko za zemi na stejné úrovni anebo se spíš připravuje na to, že jednou bude slabším vazalem?
Přesně to nevíme. Je fakt, že například na Sibiř přichází neuvěřitelné množství čínských podnikatelů a obchodníků a Rusové se s tím jednou budou muset zabývat. V Pekingu si také musí klást otázku, co bude po Putinovi. Po tak silných autoritářských vládcích obvykle přichází mocenské vakuum, protože ti nedovolí, aby v jejich stínu vyrostl příští silný vladař. Určitě vědí, že když se s Ruskem propojí smlouvami o odběru surovin, budou mít větší vliv na budoucí politický vývoj v Rusku. Mohou klidně uvažovat v horizontu desetiletí.

Jaké vzájemné vztahy mají čínský a ruský prezident?
Vznikla mezi nimi taková bratrská romance; obdivují se. Čínský vládcům se líbí, jak Putin autoritářskými metodami sjednocuje národ. Není samozřejmě jisté, jestli to je sňatek z rozumu, anebo upřímná láska, ale oběma vládám tohle partnerství vyhovuje. Generace dnešních čínských vládců má mimochodem silné emoční vazby na Rusko, které pro ně v dětství bylo symbolem moderního světa. Vyrůstali v 50. a 60. letech a poslouchali tehdy sovětskou hudbu, četli sovětské knížky, koukali na sovětské filmy. Takže v současné elitě zůstala trochu romantická představa Ruska. Nevidí v něm hrozbu - na rozdíl od Ameriky, která je pro ně výzvou. Hodnotami, systémem, obchodní politikou, typem kapitalismu, strategickou velmocenskou schopností ovlivňovat dění všude na světě.

Jak si v Pekingu analyzují současnou reakci Západu na dění na Ukrajině?
Jsou o tom samozřejmě skvěle informovaní. Mají neustále k dispozici velmi podrobné zprávy ze svých velvyslanectví v zahraničí. Jasně vidí, že evropští a američtí politici zavedli omezené sankce, prohlásili spoustu silných slov, byli naštvaní, ale vlastně byli bezzubí cokoli proti Putinovi udělat. Ukazuje jim to, že by třeba při prosazování čínských zájmů měli postupovat agresivněji než dosud a projde jim to. Obávám se, že si odnesou tuhle lekci.

Někteří komentátoři vidí velký rozdíl mezi Ruskem a Čínou. Rusko popisují jako mocnost, která je demograficky a ekonomicky dlouhodobě na sestupu, na nějž reaguje frustrovaně a nevypočitatelně. Čína je naopak mocností na vzestupu, se svou situací je spokojenější, a proto snadněji zapluje do současného mezinárodního řádu. Souhlasíte s tím?
To bylo dlouho převládajícím názorem, ale po roce 2010 začínáme vidět větší čínské snažení o proměnu mezinárodního systému. Nebije to do očí - je to dlouhodobější, zato systematické snažení, které se projevuje například při sporech v Jihočínském moři anebo založením vlastní verze Světové banky, jež má sponzorovat rozvoj v Latinské Americe či v Africe. Pravidla současného mezinárodního řádu byla vytvořená na konci druhé světové války bez účasti Číny. Teď ho Číňané pasivně přijímají, ale dlouhodobě ho svou ekonomickou mocí a spoustou zatím neviditelných strategických kroků budou chtít trochu změnit ve svůj prospěch.

Jak?
To ještě není možné vědět. Je ale jasné, že to ani pro Čínu nebude lehké období. Mezinárodní řád s dominující Amerikou vznikl ve 40. a 50. letech. Musela ho hájit – ekonomicky, politicky, vojensky – a často se u toho hodně ušpinila. Čína také pozná, že pokud chce mít „svůj“ řád, tak do něj bude muset investovat, platit ho, chránit ho - a to bude drahé. Když dnes čínští podnikatelé nebo těžaři padnou třeba do zajetí Tálibánu v Afghánistánu, jsou v Pekingu rádi, že je pomohou osvobodit Američané. V budoucnu budou muset mít vlastní expediční jednotky, které budou schopné hájit čínské zájmy kdekoli na světě. 

A nakolik jsou na to připraveni?
Čína si ještě neumí představit dopad své rostoucí moci. Amerika se za těch sedmdesát let naučila spoustu bolestivých lekcí. Číňané si budou muset poradit s místními lidmi, kteří vás nemají rádi, chtějí po vás různé koncese, chtějí vám škodit, bojují proti vašim zájmům. Hrozí tedy konflikty a čínské vedení není připraveno s touto situací zacházet: se somálskými piráty, protičínskými demonstracemi ve Vietnamu, vzpourami na Filipínách. Co budou dělat, když tam budou v ohrožení čínské zájmy? Intervenují vojensky? Budou si stěžovat v OSN? Budou v Africe organizovat vojenské převraty, kterými se k moci dostanou spřátelení diktátoři, tak jako to dělali Sověti, Francouzi a Američané? Odpovědi se teprve dozvíme. A jsem na ně vážně zvědav.

Kontrakt ruského prezidenta s Čínou rozebírá také text týdeníku The Economist otištěný v aktuálním Respektu 22/2014 pod titulkem Putin se obrací k východu