Bez autorit nastupují celebrity

„V soudobém světě, který se rozčlenil do velkého množství relativně svébytných oblastí, se těžko setkáme s nějakou všeobecnou autoritou. Pro mne představují autoritu intelektuálové jako Tomáš Halík nebo Jan Sokol, ale rozhodně bych si je netroufl označit za všeobecnou autoritu - a nemám tušení, pro kolik procent populace mohou osobnosti tohoto typu autoritu představovat,“ říká odborník na historickou sociologii Jiří Šubrt. 

Kdo je tedy dnes autoritou? Máme nějaké - a potřebuje je vůbec společnost? V následující anketě na tyto otázky odpovídají ti, kteří jsou za autority často sami považováni.

Tomáš Halík

kněz a autor řady teologických publikací

Koho považujete dnes v Česku za všeobecně sdílenou autoritu, nebo někoho, kdo k ní má blízko?

Většina z těch, kteří pro byli vzorem a inspirací (Jan Patočka, Josef Zvěřina, Milan Petrusek), už zemřeli; z těch, kteří zbyli, bych snad jmenoval Jana Sokola, Radima Palouše a Petra Pitharta.

Mnozí z těch, o kterých se dnes mluví jako o autoritách, byli lidé, kteří se postavili proti komunismu. Dnes takové jasné vyhranění neexistuje - jak je možné poznat autoritu?

Základním kritériem je moudrost, projevující se jak zralostí úsudku, tak zralostí osobnosti. A také statečnost - odvaha postavit se proti většinovému mínění a předsudkům, stereotypům. Nedat se koupit ani zastrašit, řídit se vlastním svědomím i tam, kde to člověku nepřinese ani prospěch, ani popularitu a přízeň mocných.

Potřebuje dnes společnost autority a někoho, kdo by ji „ideově“ nebo morálně vedl?

Nesmírně, dnes víc než kdy jindy. Morální a intelektuální autority jsou největším pokladem každé společnosti. Kde tento kapitál chybí, nastupují do uprázdněného prostoru „celebrity“ - pomíjivé produkty mediálního průmyslu zábavy, umělé „kulty osobnosti“, populisté nebo lidé, kteří špatným příkladem infikují morální klima společnosti.

Představa, že se obejdeme bez inspirujících vzorů, je dětinská a nebezpečná iluze. Společnost bez autentických autorit se nestane dospělou, ale je zejména v krizových situacích ohrožena nástupem „vůdců“ vedoucích ji do zkázy - a vůči tomu nejsou imunní ani národy vyspělé kultury.

Eliška Wagnerová

bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, místopředsedkyně Ústavního soudu a senátorka

Kdo je pro vás v dnešní společnosti autorita, nebo k ní má alespoň blízko?

Mám za to, že je třeba kultivovat kritickou strukturu myšlení, do níž výraz „autorita“ moc nezapadá. Členové občanské společnosti by měli disponovat sebevědomím o výchozí rovnosti všech, kdy k sobě všichni přistupují s respektem. To však neznamená, že by se měli uzavírat inspirativním vzorům. Naopak, považuji za výraz osobnostní dospělosti a za výraz absence závisti, uzná-li jednotlivec, že určitá osobnost je v určitých oblastech dokonalejší než on sám a může sloužit jako příklad.

Pro mě byl v mnoha ohledech nesmírně inspirující osobností Václav Havel. Namátkově – humanismem projevujícím se v podpoře lidských práv, který prosazoval s neobyčejnou statečností. Petr Pithart je pro mě inspirací v uvědoměle skromném, občanském vystupování. A Václav Bělohradský je pro mě inspirací ve formulování provokativních tezí vyjadřujících se k problémům doby - bez ambicí na nalezení jediné, vždy platné odpovědi.

Potřebujeme dnes autority?

Lidí, jako jsou tři jmenovaní (a dalo by se ve výčtu pokračovat), bude vždy velmi zapotřebí, nemá-li se z občanské společnosti stát stádo poslušných, nekritických a na pokud možno „úřední“ autoritu se spoléhajících osob.

Pavel Kosatík

historik a autor scénáře k seriálu České století

Kdo je pro vás dnes v Česku všeobecná autorita, případně kdo má k tomuto pojmu blízko?

Tu všeobecnou nevidím, můžu odpovědět jenom na to „pro vás“: třeba Ludvík Vaculík. Lidí, kterých si vážím pro jejich názory, je víc - on mě nejen přesvědčil, ale několikrát i přemohl jakousi svou vnitřní silou. Ležel jsem na zádech, ale necítil jsem se v hanbě, byl to strašně zvláštní pocit.

Líbilo se mně taky, když jednou napsal, že svou oblibu u čtenářů považuje prostě za omyl. „Oni si váží toho, že se mnou souhlasí. Vlastně si váží svého názoru na mě.“ - Není to citát, ale za smysl ručím.

Při psaní scénářů Českého století jste popisovali řadu autorit - co podle vás historicky odliší „běžnou figuru“ od skutečné autority?

To záleží na tom, jestli lidé od autority chtějí, aby dělala něco za ně, nebo ne. Potenciální autoritou se stane ten, do koho si druzí začnou promítat svoje představy. Dotyčný tu roli musí přijmout; asi není možné, aby se objektem cizích představ stal nedobrovolně. Je to vždycky interakce. Základem ovšem je, aby lidé vůbec chtěli mít nějaké společné téma. Třeba je zajímá svoboda, a pak je přitahují lidé, jako byl Magor. Anebo jsou zaměstnaní sami sebou, svým životem, a někdo jiný by je v tom jen rušil.

Jak se mění vnímání autorit s časem? Byl třeba Beneš za svého života považovaný za výraznější autoritu, než je dnes, nebo naopak?

Já myslím, že příkladem politika, který takové peripetie zažil, je třeba Václav Havel. Do toho si lidé po roce 1989 promítli spoustu svých snů, dali mu za úkol hodně věcí, které měli správně dělat sami. On to všechno neunesl, a ani to podle mě nešlo - a mnozí se pak na něj pro tuto „ztrátu důvěry“ naštvali.

Byl v minulosti společenskou autoritou někdo, kdo by se jí dnes určitě nestal?

Dnes by se jí asi těžko stal básník nebo jiný představitel kultury, protože kultura je - zčásti vlastní vinou - považovaná za ghetto, jehož členové se oddávají nějaké tvůrčí profesi. A víc než příslušnost k profesnímu ranku se od nich nedá čekat. 

Text o hledání dnešních autorit najdete v novém Respektu pod titulkem Dvacet malých Masaryků.