Ach, ty jsi úžasný

Krátce před koncem dnes už loňského roku se při obvyklém bilancování vážily i dopady převratné události – vstupu do schengenského prostoru. A české vysvědčení pro život bez viditelných státních hranic dopadlo výborně. Nejen že se nenaplnily obavy z růstu kriminality a nelegální migrace, rok účasti na experimentu také potvrdil, že Schengen vnáší do společnosti hlubokou, kolosální zkušenost.

Ideální svět

„Já vlastně ani pořádně nevím, co vstup do Schengenu znamená – moc nečtu noviny a nesleduju televizní zpravodajství. Ale volný přejezd přes hranice si užívám ohromně,“ říká Lenka Seyerová v prostorné hale svého moderního domku v jihočeské obci Hranice, asi patnáct kilometrů od hranic s Rakouskem. „Jezdím do Rakouska a zpátky skoro každý den už víc než šestnáct let. A teď mám z toho úžasný pocit – najednou tam nikdo nestojí, nikdo po mně nechce doklady. Hranice se posunuly do neznáma. A tak to mám ráda, ani kolem domu nemáme žádný plot a nechceme ho mít. Je to fantastická volnost. Ideální svět.“

Obec Hranice vznikla v roce 1790 a od počátku zde na odvodněném močálu uprostřed lesů žili Češi společně s Němci. A řešili společné problémy – nedostatek práce, bídu, přeli se o to, jakým jazykem se bude vyučovat v místní škole. Po sto padesáti letech přišly zvraty, které život místních lidí naprosto změnily. Nejprve německá okupace, o osm let později vyhnání všech místních Němců – a po roce 1948 spadla železná opona. Patnáctikilometrová vzdálenost mezi sousedy se stala propastí mezi oddělenými světy.

Dnes tu podél úzké okresní silnice a na okolních loukách stojí sto třicet domů roztroušených po délce více než pěti kilometrů. Žije v nich padesát chalupářů a přes dvě stovky místních. Jsou tu dvě hospody, penzion, rašeliniště, lesy, neuvěřitelný klid – a ještě něco navíc: opět tu bydlí dvě rakouské rodiny plus jeden Němec. A Lenka Seyerová se svým rakouským manželem a čtyřletou dcerou, které jen velmi obtížně vysvětluje, co to jsou hranice. „Přejezd přes hlídaný přechod je pro ni exotický zážitek,“ vypráví Seyerová. „V létě jsme jeli přes Srbsko do Řecka, tak jsem se tam u závor snažila dceři vysvětlit, co tam ti policisté dělají. Naštěstí to nechápe. A mně už to taky připadá divné.“

Kořeny s sebou

Paní Seyerová přišla do pohraničí z Ústí nad Labem, kde studovala pedagogiku. Změny po listopadové revoluci neponechaly její dobrodružnou a energickou povahu v klidu – nejprve si pronajala koupaliště s hospodou v Českých Velenicích a od dvaadevadesátého pracovala jako servírka v Rakousku. „Dnes vedu restaurace na české i rakouské straně hranic,“ říká paní Seyerová.

Přestože pohyb mezi oběma sousedními státy byl pro ni po léta samozřejmostí i pracovní nutností, byla proti vstupu do Evropské unie. „Neuměla jsem ocenit výhody. Viděla jsem jenom starosti Rakušanů, kterým přineslo zavedení eura citelné zdražení. Hlasovala jsem v referendu proti a dnes je mi jasné, že to byla velká hloupost. Naštěstí to dobře dopadlo. Je to podobné jako se Schengenem – někdy nám prostě chybí větší nadhled a informace. Hodně lidí se bálo, že s otevřením hranic se tady bude potulovat spousta kriminálníků a imigrantů, že přijdeme o klid a bezpečí. Nic takového se nestalo.“

Celý článek čtěte v pondělním vydání Respektu.