Proč byl rok 1999 nejlepší v nedávné historii kinematografie

Matrix, Magnolia, V kůži Johna Malkoviche, Klub rváčů, Záhada Blair Witch, Šestý smysl, Muž na Měsíci, Talentovaný pan Ripley, Kluci nepláčou, Americká krása, Tři králové, Toy Story 2: Příběh hraček, Spalující touha (Eyes Wide Shut), Prci, prci, prcičky, Notting Hill a Nevěsta na útěku.

To všechno jsou filmy, které měly premiéru v roce 1999 a Amy Nicholson na základě toho ve svém výborném textu pro deník The Guardian konstatuje, že jde možná o ten vůbec nejlepší rok v nedávné historii kinematografie. Byl to rok, kdy dal Hollywood poprvé příležitost tvůrcům, kteří následně definovali celá nultá léta. Poprvé tu zásadně bodovali režiséři David Fincher, Spike Jonze, M. Night Shyamalan a Paul Thomas Anderson a ve filmu Narušení zazářila Angelina Jolie, jež se stala hereckým symbolem následující dekády.

Co vysvětluje tak plodný rok? Odpověď je jednoduchá – jsou to peníze. V roce 1997 se rozjel trh s DVD, který začal zásobit filmová studia dalším zdrojem příjmů - především v těchto prvních letech, kdy si fanoušci začínali budovat své domácí videotéky. Studia se tak rozhodla investovat velké prostředky do nové generace režisérů, už nichž předvídala, že publikum za jejich filmy zaplatí dvakrát: nejprve za lístek do kina, podruhé za DVD disk.

Došlo tak k tomu, že vlna tvůrců vycházející z vlny nezávislého filmu devadesátých let, sbírající ceny na festivalu Sundance, najednou disponovala nadprůměrnými rozpočty, stále zbývalo dost na marketing, a oni to vše vzali jako příležitost vsadit na experiment. Paul Thomas Anderson tak natáčel Magnolii s 37 miliony dolary a dokonce i do té doby jen režisér videoklipů, Spike Jonze, získal na svůj výlet světa mnoha Johnů Malkovichů 13 milionů. Tato situace je dnes již neopakovatelná, protože trh s DVD se v roce 2008 začal hroutit. Nehledě na to, že aktuálně táhnou pozornost publika zcela jiné žánry.

Podnětné ale začíná být, když Nicholson začne přemítat nad tím, co filmy roku 1999 spojuje a co nevyhnutelně rezonuje i s aktuálními náladami roku 2019. Úzkosti z konce milénia a strach z roku 2000 vyprovokovaly tvůrce k dílům, které na budoucnost lidstva a jeho přežití pohlíží velmi pesimisticky. Přichází téma apokalypsy, Matrix hlásá nadvládu technologií a Klub rváčů i Americká krása shodně a po svém líčí obavy z toho, že lidstvo je už příliš slabé, konzumní a materialistické na to, aby mělo šanci přežít. „V roce 1999 naši hrdinové nevyhráli,“ uzavírá Nicholson. „Selhali, zemřeli, zmizeli, zničili svět. A zanechali nám tu cynismus, jehož zbytků se stále ještě zbavujeme: od naší apatie vůči politickému dění po hořkost filmových studií, že jejich dojná kráva DVD dávno uhynula.“

Jak se postavit k hudbě násilných umělců

Jak se vypořádat s hudbou vytvořenou problematickými umělci? To je otázka, kterou si klade Jayson Green ve skvělém a fundovaném komentáři pro server Pitchfork. Ačkoli je snadné prohlásit, že člověk s nějakým hudebníkem „končí“, realita, jak dostat jeho skladby doopravdy z hlavy, bývá daleko těžší.

Ve světle činů rappera XXXTentaciona, který byl před svou smrtí obviněný z domácího násilí a napadení své partnerky, či nedávno odvysílaného šestidílného dokumentu Surviving R. Kelly, kde na kameru mluví oběti sexuálního zneužívání tohoto slavného r'n'b zpěváka, totiž vyvstává otázka, jak nakládat s jejich dílem. Zda a jak ho kontrolovat a nakolik jim umožnit, aby dále bohatli a profitovali ze své pozice moci a slávy.

„Hudba je fyzická: pouštíme si ji do těla, necháváme ji, aby vibrovala naší lebkou. V tomto ohledu je mnohem intimnější než vizuální umění. Koneckonců na zvuk reagujeme v děloze daleko dříve než na zrakové podněty. Hudební vzpomínky se ukládají do limbického systému stejně jako všechny naše vzácné i traumatizující zážitky. Hudba námi rezonuje,“ líčí Greene intimní povahu hudby a následně popisuje, jaké to může být, když se člověku v hlavě usídlí chytlavá písnička od člověka, o němž víme, že je násilník. Přináší to s sebou zvláštní pocity a dilemata ohledně oddělení umělce od jeho díla. Spotify dokonce v jednu chvíli tvorbu XXXTentaciona ze své platformy odstranilo, aby ji pak s omluvou vrátilo, což jen ukazuje, jak těžké je „regulovat“ trh s uměním.

„Najít etický rámec pro to, jak poslouchat hudbu není vůbec snadné,“ konstatuje Greene. „Estetika a morálka si spolu prostě nerozumí. Jedna sice může poškodit druhou, jako když zkysne mléko, ale jinak je hudba velmi špatný nositel etických kvalit. Netěsní, snadno ztrácí své specifické významy, může být použita kýmkoli, aby znamenala cokoli. Hudba vytvořená s těmi nejvznešenějšími úmysly může snadno posloužit zlu, a písně, z nichž crčí zlo, si zase umí najít cestu  do situací, kde posluchačům přináší vykoupení. Zbavený kontextu může být zvuk něžný, jemný, krásný, uklidňující, přestože osoba, která jej stvořila nemá žádnou z těchto kvalit.“