Dávno před #MeToo a třetí vlnou feminismu tu byla Podnikavá dívka

„Byla jsem zrovna na Instagramu, když moje dítě spadlo ze schodů,“ zní poněkud emotivní a nadsazený titulek skvělého textu od Jemimy Kiss, novinářské specialistky na technologie pro list The Guardian. Sleduje v něm všechny podoby toho, jak nové technologie zasahují do rodičovství a ovlivňují vztahy mezi rodiči a jejich dětmi od batolete po teenagera.

Reportáž sice otevírá sugestivní výjev nepozorné matky, kterou pohltilo surfování na Instagramu natolik, že si vůbec nevšimla, kam se její osmiměsíční dítě doplazilo, a že tam spadlo ze schodů, ale celý článek je mnohem vrstevnatější. Popisuje fenomén „technoference“ - tedy toho, jak technologie narušují vztahy.

Podle výzkumů si 72 procent rodičů ve Spojených státech stěžuje na to, že jejich náctiletí potomci během konverzace neodkládají telefon a sledují obrazovku. Vymýšlí nejrůznější způsoby, jak tyto jejich aktivity omezit. Zároveň si ale 51 procent teenagerů stěžuje na to samé u svých rodičů. „Jen si tady něco kontroluju online,“ zni nejčastější výmluva, kdy vystresovaní rodiče mají tendenci unikat k technologiím, jež se už plně staly i součástí světa starší generace.

Přitom právě absence kontaktu mezi rodičem a dítětem v prvních třech letech může zhoršovat vývoj konverzačních schopností a sociální interakce. „Konverzační duet“, během něhož se dítě učí a opakuje nová slova, stojí a padá s naprostým napojením jednoho na druhého – s odečítáním výrazů v obličeji a pohybů i nasloucháním. K tomu za neustálého rozptylování telefonními hovory, notifikacemi, updaty a pořizováním fotografií nemusí dojít.

Jemima Kiss soustředí na jednom místě řadu výzkumu na podobném základu, kdy se dětem nedostává rodičovské pozornosti, protože jim ji krade chytrý telefon. A vcelku logicky toto chování mají děti tendenci následovat. V jeden okamžik tu autorka cituje Jarona Laniera, který se zabývá filozofií technologií a zdůrazňuje, že všechna ta zařízení jsou navržená tak, aby byla návyková.  Což už dnes běžně připouštějí lidé z vedení technologických firem.

Sociální sítě jako Facebook nebo hry typu Minecraft jsou vymyšleny tak, aby byly vtahující, a ponoukaly uživatele, aby s nimi trávil více a více času. Lanier tak na konto současného hledání rovnováhy mezi časem tráveným online a časem věnovaným blízkým konstatuje: „Než se zabývat tím, jestli je to vina rodičů, nebo dětí, musíme si uvědomit, že máme co do činění s krutými systémy, které útočí na základní lidské slabosti.“

Film, který předběhl dobu

Třicet let Podnikavé dívky. Melanie Griffith, Sigourney Weaver, Harrison Ford a mnoho dalších tvůrců ze štábu vzpomíná na komediální hit, který definoval celou jednu éru. Rozhovory s aktéry zpracované formou orální historie vedl Chris Gardner a celý materiál je k přečtení na serveru Hollywood Reporter.

„Dávno před hnutím #MeToo – ještě před třetí vlnou feminismu v devadesátých letech a girl power v nultých letech – tu byla Tess McGill, sekretářka s obrovskými vlasy a fiží ze Staten Islandu, jež se vydávala za svoji bezskrupulózní šéfku Katharine Parker, aby si opětovně přivlastnila obchodní nápad, který jí byl ukraden,“ uvádí Gardner čtenáře do dobového kontextu roku 1988, kdy romantická komedie Podnikavá dívka představovala naprostý průlom v zobrazování žen na pracovišti.

Na počátku byl vlastně jen banální výjev, který upoutal pozorovací talent producenta Douga Wicka. Někdy v roce 1985 zahlédl na ulicích dolního Manhattanu ženu, která byla od kotníků výš mimořádně chic oblečená, ale měla tenisky, což v té době nebylo ani náhodu trendy. Vyprávěl o tom scenáristovi Kevinu Wadeovi s tím, že by rád vyprávěl příběh podobných dívek, které touží získat něco z lesku a luxusních věcí Manhattanu.

Wade tehdy hodně jezdil na kole a při jedné z projížděk pozoroval trajekt přijíždějící ze Staten Islandu, z něhož ihned po přistání začaly vystupovat ženy v teniskách a postupně se přezouvaly do lodiček. „Tak jsem objevil ten příběh – příběh moderního uprchlíka, který přijíždí, aniž by znal dobře jazyk, zvyky, nebo měl to správné oblečení, ale pálí mu to. Od začátku jsem věděl, že hrdinkou bude mladá žena.“

Filmová studia ale zdaleka tak nadšená nebyla, námět se jim zdál příliš pokrokový a bylo těžké ho prosadit. Nehledě na to, že nikdo nechtěl obsadit Melanie Griffith, která po roli toužila a usilovala o comeback po období závislostí. Točilo se na vrcholu osmdesátých let v jedné z věží Světového obchodního centra, které bylo zničeno během útoků z 11. září 2001.

Producent Wick pak s odstupem tří dekád vzpomíná: „Ve filmu se řeší sexuální obtěžování, bariéry dané genderem, třídou, privilegiem, snobstvím pramenícím z toho, že někdo nezískal vzdělání na univerzitách Ivy League. V mnoha ohledech ten film předběhl svoji dobu.“