Život v Doněcku se relativně normalizoval

„Nejezdi tam, prosím. Sloužil jsem dva roky na frontě a vím, o čem mluvím. Zastřelí tě na místě, v lepším případě skončíš v base.”

Saša, bývalý voják, 22 let

„Nedávno jsem se jedné bývalé kolegyně pracující v Doněcku do telefonu zeptal, jak se má, a ona mi odpověděla něčím ve stylu Dobře, Republika vzkvétá, vláda buduje… Už jsem jí radši nevolal, ta propaganda lidi úplně zblbla.”

Alexandr, lékař, 45 let

„V Doněcku je pořádek a životní úroveň není zase tak špatná, lidé tam dokonce dostávají vyšší mzdy než my v Avdijivce. V ukrajinské televizi sice ukazují opak, ale není to pravda.”

Aljoša, trhovec, 30 let

Takzvaná Doněcká lidová republika je opředena mnoha podobnými mýty. Někteří ji mají za nebezpečnou válečnou zónu, další ji považují za tuhou stalinistickou diktaturu, jiní ji naopak vnímají jako socialistický ráj. V neposlední řadě je vyzdvihována pro návrat pořádku a starých dobrých sovětských časů. Jaký je život v Doněcku ve skutečnosti? Nakolik se od propuknutí války změnil?

Tento spoj je schválen ministerstvem dopravy DLR, stojí na tabulce na přepážce za sedadlem řidiče, která je laděna v černé, modré a červené, národních barvách země. Mačkám se mezi ostatními cestujícími v přeplněném autobuse. Jedeme po rozpadlé cestě protínající frontové pásmo, zaminované území nikoho. Cítím lehké napětí.

Na ukrajinské straně jsme absolvovali důkladnou prohlídku. Cizinci se do Doněcku zřejmě vydávají jen zřídka. Zmatení a nedůvěřiví vojáci nás dokonce podezírali, že se chceme přidat k separatistické armádě. Zkoumali nám dlaně, jestli je nemáme otlačené od držení samopalu.

Blížíme se k separatistickému hraničnímu přechodu. Řidič udílí pokyny: „Zavazadla nechte v autobuse, seřaďte se u okénka. Nic dalšího nedělejte.“

Před námi stojí celnice, na jejíž přední stěně visí velký obraz Stalina. Vstupujeme na území státu, který se hlásí k jinému historickému odkazu a hodnotám než dnešní Ukrajina. Kolem se hemží uniformovaní vojáci ozbrojení kalašnikovy. Lidé ohleduplně pouštějí nejstarší cestující dopředu fronty.

U okénka okamžitě vzbuzujeme pozornost: „Proč jste sem přijeli? Kde máte povolení?” ptá se nás zostra voják.

Náš příjezd si telefonicky ověřuje na vládním tiskovém centru, které nám vydalo žurnalistickou akreditaci. Odvádějí si nás dovnitř celnice. Za stolem pracují čtyři vojáci. Ťukají do počítače a vyplňují formuláře. Z rádia hraje poklidná ruská hudba. Jako by si za čtyři roky války na bezprostřední blízkost fronty úplně zvykli.

„Džentlmeni, tady nám to prosím vyplňte,” podává nám s nenadálou zdvořilostí voják, který si právě ověřil náš příjezd, imigrační dotazníky.

Jeho kolega nás doprovází zpět k autobusu. Řidič na nás čeká, přestože už jsou všichni ostatní dávno po prohlídce.

„Postaráte se o to, aby se dostali tiskového centra,” přikazuje mu voják.

Výkladní skříň DLR

Na první pohled Doněck nepůsobí jako město, jehož západní předměstí protíná frontové pásmo. Ulicemi netečně procházejí dobře oblečení lidé. U podchodu rusky zpívá mladý muzikant s kytarou. V nedalekém parčíku sedí na lavičce několik lidí se zmrzlinou a užívají si slunného počasí.

Centrum Doněcku mě v kontrastu s běžným standardem ukrajinských měst zaráží svou modernitou. Žádné stalinky, sovětské tramvaje nebo děravé silnice. V centru se naopak tyčí mrakodrapy. Širokými ulicemi vedou opravené silnice a centrální bulváry lemují kavárničky. Město navzdory své zeměpisné poloze působí velmi západně.

Doněck byl již od svého vzniku v předminulém století prosperujícím hornickým a průmyslovým centrem. Přestože si v devadesátých letech prošel úpadkem, v předválečném období opět zaznamenal ekonomický vzestup, ke kterému významně přispělo Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, jež se zde částečně konalo. Rozšířilo se místní letiště, postavil nový fotbalový stadion a vybudovala nová ubytovací zařízení a celá řada další infrastruktury.

S vyhlášením nezávislosti na jaře roku 2014 a následným propuknutím války se zde však  mnohé změnilo. Režim ke mně skrze propracovanou symboliku promlouvá na každém kroku. Nad hlavami procházejících povlávají státní vlajky a prapory. Větší zdi pokrývají plakáty s motivem dvouhlavé orlice, která je inspirovaná ruským státním znakem a nese výmluvný nápis „Doněcká Rus”.

Část symboliky odkazuje na Sovětský svaz: rudé hvězdy, srpy a kladiva nebo upomínky na druhou světovou válku a tradiční sovětské svátky jako Den horníků nebo energetiků, jejichž oslavy provázejí velké slavnostní průvody nebo okázalé vojenské přehlídky. Silné zdůrazňování sovětské symboliky s sebou nese určitou účelnost, lidé si totiž Sovětský svaz asociují s prosperitou, které se Donbasu coby industriálnímu jádru celého impéria dostávalo, a vrcholným pocitem národní hrdosti.

Obraz nových pořádků se bije s upomínkami na nedávnou minulost. Na zdi kina Tarase Ševčenka visí reklama s nápisem „Night club Chicago”, vedle které nově vykreslili sovětskou rudou hvězdu. Stále viditelný západní ráz města jako by se separatisté snažili ze všech sil přetvořit.

V kině ale pořád pouštějí nejnovější hollywoodské snímky. V regálech nedaleké knihovny stále stojí staré modrožluté příručky ukrajinského práva. Jen ve vitríně v předsíni stihli vystavit nové knihy o politice DLR a historii Donbasu laděné v národních barvách.

Ve městě panuje až nezvyklý pořádek. Právě ten na DLR řada lidí oceňuje. Nikde se neválejí odpadky. Opravené silnice lemují dokonale prostříhané květinové záhonky a parčíky, které v městské zástavbě tvoří oázy zeleně a stínu. Všechny sice pochází z předválečného období, separatisté je ovšem pečlivě udržují, což platí nejen o centru Doněcku, ale také městech a vesnicích ve vnitrozemí.

S počátkem války z DLR odešla většina ukrajinských i zahraničních společností. Prázdné prostory separatisté často znárodnili a otevřeli v nich podniky velmi podobné těm předválečným, které však ovládají lidé napojení na státní struktury.

Provoz v pobočkách řetězce s rychlým občerstvením Donmak se nijak neliší od ukrajinského McDonald’s, jen od roku 2016 nese jiný název. Ve městě také funguje nová síť supermarketů nesoucí název První republikový supermarket, která vznikla v prostorách bývalých obchodů ukrajinského řetězce ATB poté, co nad nimi kvůli válce ztratil kontrolu.

Mezi zdmi hotelového komplexu stojí tank. Po ulicích občas procházejí uniformovaní muži se samopaly zavěšenými u pasu. Za plotem probíhá nástup jednotky mladíků. Velitel na ně zrovna něco křičí. Většina separatistických batalionů sídlí právě v Doněcku, armáda se tak stala nedílnou součástí koloritu města.

Zpočátku války se snad jednalo o muže bojující z přesvědčení, po destabilizaci ekonomiky se však začali přidávat také lidé, kteří nesehnali jinou práci. Armáda totiž vedle stravy a ubytování platí řadovým vojákům relativně velmi dobré peníze.

Začíná se stmívat. Jelikož je sobota, otevírají se četné kluby. Uvnitř blikají světla a postávají mladé číšnice, u stolů však téměř nikdo nesedí. Několikrát narážíme na tutéž partu několika rozjařených mladíků. S přibližujícím se zákazem vycházení se centrum vyprazdňuje úplně.

Kolik lidí v Doněcku skutečně zůstalo, není jasné. Jediné, nepříliš důvěryhodné údaje totiž poskytuje samotná DLR, a podle nich se počet obyvatel vrátil na předválečnou úroveň, tedy zhruba milion lidí. Číslo však nemusí být až zas tak nepravdivé. Po propuknutím bojů v roce 2014 se město sice skoro vylidnilo, s postupným uklidňováním situace na frontě a normalizací poměrů se ale lidé začali postupně vracet.

„Vzpomínám si, jak se rok po začátku války objevilo v Doněcku velmi mnoho lidí,” vzpomínám si na slova Lenky, humanitární pracovnice z Člověka v tísni, kterou jsem potkal ve Slavjansku a které na počátku války v Doněcku působila. „Roli hrálo také to, že se jim na Ukrajině často nepovedlo usadit, najít si dostatečně placenou práci. Ve zbytku Ukrajiny se navíc k těmto lidem staví velmi negativně, protože je pokládají za viníky války.”

Část lidí se do Doněcku po válce přestěhovala v důsledku vnitřní migrace v rámci DLR způsobené ekonomickým úpadkem periferních oblastí a nebezpečím spojeným s blízkostí frontové linie. Mnozí se ale odmítli s novými poměry smířit a DLR opustili natrvalo.

„Když jsem dostal výplatu v konzervách pohanky, uvědomil jsem si, že zůstávat nemá smysl,” řekl mi lékař Alexandr během spolujízdy z Kramatorsku do Mariupole, kde teď pracuje v místní nemocnici a přednáší na univerzitě.

„Ukrajina se otevírá světu, zatímco DLR jde zpátky. Mám tu daleko víc příležitostí,” objasnil mladý ajťák Maxim, se nímž jsem se seznámil ve sdíleném pokoji v Pokrovsku, kam přesídlila fakulta, na které v Doněcku studoval.

Vladimír, asi pětadvacetiletý mladík, kterého jsem potkal při přechodu ruské hranice poblíž Charkova, zase utekl ze strachu před zdejším režimem. Před válkou se živil nelegálním překupováním uhlí a obchodem se zbraněmi na černém trhu: „Někteří lidé vědí, že mám peníze. Kdybych se vrátil, tak mě zavřou a všechno mi seberou.”

Sám se přitom aktivně podílel na organizování referenda ve svém rodném Torezu, a dokonce se chystal připojit k jednotkám Igora Girkina ve Slavjansku. Brzy však změnil názor a odjel: „Moci se chopili mafiáni a oligarchové.”

Teď žije střídavě v Moskvě a v Rostově v naději, že se jednou bude moct vrátit domů: „Čekám na výsledek ukrajinských prezidentských voleb, pořád totiž existuje naděje, že se DLR a LLR připojí zpátky k Ukrajině.”

Mnoha lidem však nové poměry vyhovují. „Jezdím pracovat do Moskvy na stavbu metra, kde si přijdu na slušné peníze,” říká horník v důchodu Vasilij z Makijivky, kterého jsem potkal v Pokrovsku, kam si přijel zažádat o vyplácení ukrajinského důchodu. „V DLR jsem spokojený. Děti se ve škole nemusejí učit ukrajinsky a nevládne nám Kyjev, to je pro mě nejdůležitější.”

Přijel jsem bojovat za komunismus

V hostelu, kde máme přenocovat, nás potkává správce, asi čtyřicetiletý muž perské národnosti jménem Mohamed. Vyrostl v Ázerbájdžánu, pamatuje si Sovětský svaz a zastává silně nacionalistické proruské postoje. Do Doněcku se přestěhoval až v roce 2016 kvůli přítelkyni, která odsud pochází.

Hostel s propuknutím války o většinu zákazníků přišel. Mohamed své dny tráví na gauči sledováním propagandistických pořadů. Zdroj obživy získává z občasného navrhování kobercových designů. Působí spokojeně. „DLR je svobodná země,” říká přesvědčeně. Mezi místními vojáky a ruskými nacionalisty má spoustu přátel a občas si krátí dlouhou chvíli popíjením v doněckých klubech.

Mohamed je jedním ze stovek cizinců, kteří do nově vznikající země přijeli ze všech koutů světa přijeli za příležitostmi, dobrodružstvím nebo bojem za většinou protizápadní a socialistické ideály, s nimiž si zdejší režim spojují.

V kuchyni hostelu sedí dva mladí muži, kteří Mohameda přišli navštívit. „Rav,“ představuje se vysoký černovlasý muž v tričku s logem luhanské bojové brigády Přizrak. „Jsem z Indie a tady Saul je ze Španělska,” představuje zdvořile se usmívajícího se kolegu, který neumí ani anglicky, ani rusky. „Sloužíme spolu v armádě. Saul je tady nový, teprve absolvoval prohlídku a testy osobnosti.”

Bez dotázání mi nalévá pivo a zaujatě se vyptává, odkud jsem a proč jsem do Doněcku přijel.

„Přijel jsi z Ukrajiny?” nechce věřit vlastním uším. On sám tam nikdy nebyl. „Ale ani tam nechci, jsou tam fašisté,” má o nepřátelské zemi stejně jako většina ostatních dobrovolníků jasno.

Rav se do Doněcku vydal, jelikož ho údajně předchozí práce manažera restaurace dostatečně nenaplňovala. „Napojit se na cizinecké bataliony zvnějšku země přes internet není těžké,” dodává.

„Russel Bentley, dobrovolník z USA, mi ještě před příjezdem zařídil místo v cizineckém batalionu Khan, který tvoří ozbrojenou složku organizace Suť vremeni (Esence času). Odkazuje na stejnojmenné ruské neokomunistické hnutí a v DLR usiluje o obnovení Sovětského svazu,” vysvětluje.

Rav i Saul patří k dobrovolníkům, kteří do Doněcku přijeli bojovat z osobního přesvědčení. Jiní sem utekli před zákonem nebo přijeli jako žoldáci.

„Býval jsem vojákem z povolání, teď taky bojuju, ale konečně to má smysl: biju se za komunismus,” říká Saul lámanou angličtinou a odhaluje velké tetování se sovětskou hvězdou a nápisem „SSSR”.

„Narodil jsem se v indickém Pandžábu do tradiční zemědělské rodiny,” pokračuje Rav. „V Indii je hodně nebezpečných sekt, které kradou, znásilňují a zabíjejí. Vyrůstal jsem v utlačované sikhské menšině, což mě utvrdilo v přesvědčení o důležitosti dodržování lidských práv. Věřím v rovnost a toleranci bez ohledu na rasu, pohlaví nebo vyznání. Západní systém tyto ideály nenaplňuje, my za ně bojujeme, a proto jsem tady.”

Rav popisuje službu v armádě: „Po výcviku jsem monitoroval pohyb nepřátel na radaru. Má práce tak mnoho rizik nenese, každý den se ale dozvím, že některého mého kamaráda právě zabili. Zvykl jsem si na to, což mě děsí.”

„Jaké požadavky je pro vstup do armády potřeba splnit?” ptám se Rava.

„Čistý rejstřík, absolvování nejrůznějších lékařských testů a profesionálního výcviku. Nejde ale jen o službu na frontě, nabíráme taky mechaniky, inženýry a technické specialisty.

Rav se Indii rozhodl opustit nadobro, podobně jako většině dalších dobrovolníků by mu po návratů hrozilo trestní stíhání a případně odnětí svobody.

„Za tři roky tady dostaneš občanství. Já už ho skoro mám.”

Rodině přitom o svém působení a Donbase neřekl: „Myslí si, že pracuji v Moskvě.”

Je jedna hodina v noci a vypité pivo na nás začíná silně doléhat. Saul s Ravem musejí v pět ráno vstávat, aby se včas dostavili na kasárna. Sem si chodí občas odpočinout od vojenského života.

Později v noci mě několikrát budí vzdálené, avšak zřetelné výbuchy. Na blízkost fronty člověk v Doněcku snadno zapomene.

Postindustriální stagnace

Následujícího rána vyrážím za Doněck směrem na hornická města Šachtarsk, Torez a Sněžné. Už autobusové nádraží na jihu města nabízí pohled na odvrácenou stranu DLR. U okénka se tvoří dlouhé fronty nervózních lidí. Cestující pravidelně obchází několik lidí, kteří od nich vyptávají peníze.

V Makijivce, průmyslovém předměstí Doněcku, moderní a upravené centrum nahrazují staré paneláky a bytovky. Mnoho z nich chátrá a zeje prázdnotou. DLR postihl po válce výrazný úbytek obyvatelstva, který nejvíce postihl právě periferní oblasti, z nichž se mnozí lidé přestěhovali do Doněcku. Sněžné, někdejší prosperující hornické město, působí liduprázdně. Nad centrem se tyčí rezavějící těžební věž zavřené šachty. Širokům bulvárům, upomínajících na zašlou slávu, dominují sochy Lenina, rudoarmějců nebo sovětské hvězdy a tanků. Ukrajinské vlaječky namalované na zdech domů jsou přeškrtnuté.

„Před válkou tu fungovaly ještě dvě šachty, teď částečně funguje jedna, ale stejně tam moc lidí nepracuje. Práce není, lidé se odstěhovali,” říká mi řidič městského autobusu, který kromě mě veze jen asi pět dalších lidí, z nichž jsou všichni v důchodovém věku.

Hornický průmysl, který tvořil páteř místní ekonomiky, začal s pádem SSSR a přechodem na tržní hospodářství upadat a region výrazně zchudl. Přesto zůstala značná část dolů v provozu zejména díky státním dotacím. Začátek války a s ním spojené narušení obchodních vazeb s Ukrajinou, kam velká část vytěženého uhlí směřovala, zasadil těžebnímu průmyslu další ránu. Vlivem dočasného přerušení těžby se mnohé šachty zaplavily. Další doly zavřeli samotní separatisté, kteří nejprve všechen průmysl znárodnili, ale následně jim tenký rozpočet nedovolil udržovat prodělečné podniky při životě.

Pro třetinu domácností jsou tak podle studií Světového potravinového programu OSN primárním zdrojem obživy příspěvky od státu. Podstatnou část příjmu však tvoří pro mnoho dalších. Průměrné platy se podle zdejších oficiálních čísel pohybují nad deseti tisíci rubly. V DLR však existuje značná nerovnost a skutečný výdělek většiny lidí se podle nezávislých zpráv a analýz ruských a ukrajinských novinářů pohybuje od třech do deseti tisíc rublů v závislosti na kvalifikaci. Oproti Ukrajině, kde se průměrné výdělky mimo Kyjev pohybují v přepočtu mezi patnácti až dvaceti tisíci rublů, si místní pohoršili. DLR je navíc zásobována výhradně Ruskem, kde je dráž než na Ukrajině, což se promítá v cenách místního zboží.

Pořádek není zadarmo

V Zujivce, hornické vesničce za městem, poblíž které vznikl na místě bývalé skládky z iniciativy několika místních aktivistů park a přírodní koupaliště, se seznamuji s provozovatelem zdejšího turistického centra.

Asi třicetiletý energický muž s plnovousem, který si nepřeje být jmenován, mě zve na večeři na verandu svého domu postaveného nad údolím, kterým protéká říčka obrostlá lesíkem. Vyrostl v Doněcku, ale později vyměnil městské prostředí za venkov, kde si postavil dům.

S novými politickými poměry nesouhlasí, zůstal jen proto, že k regionu cítí silné pouto. Život v ústraní na venkově mu umožňuje žít relativně normální život navzdory problematické politické situaci.

U stolu s námi sedí ještě hostitelův kamarád, který jen mlčky jí svou porci pohankové kaše. Občas na hostitele vrhne vyčítavý pohled: „Při cestě zpátky ho zastaví, podívají se mu na fotky v telefonu, zjistí, kde byl, zeptají se ho, co mu tam říkali a máš malér.”

„Hlavně buď uvážlivý,” říká mi hostitel. „Mám ženu a malé děti. Už několikrát u mě dělali domovní prohlídku. Nejspíš na mě chtějí něco najít.

Člověk nikdy neví. Psal se rok 2014. Jeden známý při jízdě omylem odbočil do zakázané zóny. Doněčtí vojáci ho zbili a prostřelili mu kolena. Navěky bude mrzák,” vzpomíná na období na počátku války, kdy na území panoval všeobecný chaos a docházelo k častým násilnostem. „Druhého si taky vzali do parády. Nebyl to zrovna svatoušek a udělal si nepřátelé, a když se separatisté chopili moci, přišli si pro něho. Tak tak přežil. Teď je z něho taky voják. Nic jiného nezbývalo – je to jeden z mála způsobů, jak se tady uživit.”

„Na televizi jsem se čtyři roky nedíval – lžou,” pokračuje hostitel. Tvrdili například, že nás Ukrajinci za separatismus potrestají. Lidé se zuřivě bránili, protože se báli. Nic takového se ale nestalo,” reprezentuje názorovou pozici, se kterou jsem se v DLR sice setkával velmi zřídka, ale občas jsem na ni narazil. „Zujivku ostřelovali Rusové, ale svedli to na Ukrajince, aby lidi poštvali proti Kyjevu.”

Na chvilku se odmlčí, a po chvíli přemyšlení dodá: „Rozmluvil jsem se příliš.”

Zbytek kaše dojídáme v tichosti. Po večeři se loučím a vydávám se dolů k řece.

Pořádek, který si na DLR lidé pochvalují, není zadarmo. Režim vládne tvrdou rukou. V DLR pořád platí zákaz nočního vycházení a také například držení zbraní nebo provozování hazardu.

„Tady kdyby černoch prodával na ulici drogy, druhý den zmizí,” běží mi hlavou slova Alojze, Čecha bojujícího v separatistické armádě, který si pořádek nemohl vynachválit.

Lidé však také vyhýbají politickým tématům. Je těžké zjistit, co si o režimu myslí ve skutečnosti.

„Pšššt, vždyť je otevřené okno! Tady nikdy nevíte, kdo vás poslouchá,” odpověděl mi například Vladimir, postarší řidič převážející cestující přes frontu, kterého jsem potkal v hostelu v Doněcku, na můj dotaz, zda mu vyhovuje režimní politika.

Život se normalizoval

Lesíkem se ozývá hlasitá hudba. Z jednoho směru zní ruský pop, odjinud západní hity. Paprsky večerního letního slunce ještě pořád hřejí. Lidé se bezstarostně koupou pod nedalekým splavem. O kus dál stojí stanové městečko. Vzduchem se line vůně grilovaného masa. Mladíci se svými dívkami sedí na zemi a pokuřují z vodních dýmek.

Zujivka je jednou z několika destinací na území DLR, kam lidé jezdí unikat od starostí běžného života. Pravděpodobně nejznámější z nich je přímořská vesnička Sedovo nacházející se u jediného nezaminovaného kousku pobřeží Azovského moře, který stát ovládá. Ročně se sem vydávají desetitisíce turistů.

„Ty jsi odkud?” volá na mě rozverně svalnatý mladý muž svlečený do půl těla, který se představuje jako Kiril. Zve mě do hloučku svých přátel, většině z nichž může být lehce pod třicet let. Někteří jsou tu s manželkami. Opodál si hrají děti. Na šňůře visí vlajka DLR.

Kiril do mě pohostinně lije vodku a srší jednu nadávku na Ukrajinu za druhou. Sám prohlašuje za ruského a doněckého patriota. „Je to fízl a ty tu nemáme rádi,” vtipkuje na jeho účet se smíchem mladý ajťák Vitalij. Kiril dřív pracoval v ukrajinských tajných službách a dnes je zaměstnaný v bezpečnostních strukturách nového režimu. Vitalij ale Kirila objímá: „Jemu to ale odpouštím, je to můj kamarád.”

Rusko i DLR kritizuje. Ostatní mladíci, taktéž ajťáci z Doněcku, souhlasně dodávají, že Kirilovy názory nesdílejí, přesto jsou však velmi kritičtí také k Ukrajině.

Vitalij mi nalévá dalšího panáka vodky: „Život v DLR není růžový. Jako ajťák si přijdu maximálně na 400 dolarů měsíčně. V porovnání s platy před válkou nic moc. Ale pronájem je teď skoro zadarmo. Žiju si hezky v centru města. Okolo mě ty nejlepší kluby, odkud si můžu krásné dívky vodit rovnou domů, protože to mám hned za rohem,” popisuje s úsměvem.

Přestože válka ještě zdaleka neskončila, situace na frontě se více méně zklidnila a ve vnitrozemí člověku žádné nebezpečí nehrozí. Nový režim je sice tvrdý, nejrepresivnější fáze spojené s počátečním upevňováním moci však již minuly, včetně počátečního divokého chaosu. Život v DLR se navzdory nepříznivým okolnostem značně normalizoval.