Tbilisi Hate Parade. Gruzínci musí být mužní

Tmavá hala, plechové dveře, skupina policistů, duhový dort… Policisté na nás začnou pokřikovat něco v gruzínštině. „Chcete ven? Jestli chcete, tak musíte teď,“ přeloží nám slova mladík opodál, když pochopí, že nejsme místní. S Marlene si vyměníme pohledy a já přikývnu. Odložím na zídku dort a nechám se popostrčit k plechovým dveřím. „Buďte opatrné,“ slyším za sebou ještě kamaráda a vrhnu se do noci.

Pak už mám vše v mlze. Do uší mě udeří pronikavé pískání, řev a troubení aut. Vnímám kolem sebe stovky nenávistných hlav. Policisté nás postrkují vpřed. Podvědomě natáhnu ruku k Marlene; jednak aby se mi v davu neztratila, jednak asi sama hledám oporu. Jen co se chytneme, někdo přede mě nastrčí oranžový mikrofon. Vyhnu se mu a vyhoupnu se do policejní dodávky.

Světla v ní zhasnou a auto se dá pomalu do pohybu. Najednou se ozve rána, jak někdo do oken vhodil kámen. Držím Marlene za ruku a krčím se k ostatním pod sedačky. Do auta někdo buší, sem tam přiletí kámen. Auto nabírá na rychlosti a odváží nás za město ke stanici metra. Marlenin stisk povolí, vrátíme se na sedačky. Až teď mi dojde, že držet se za ruce mezi hejtry, kteří protestovali proti promítání filmu o prvním Tbilisi Pride Parade v roce 2019, mohlo působit jako provokace.

Dort hořkne v ústech

Když se 2. července vydáváváme s Němkou Marlene na promítání filmu „March for Dignity“ (Pochod za důstojnost) o Pride Parade roku 2019, čeká nás po čtyřech měsících života v hlavním městě Gruzie první skutečný šok. Očekáváme „nevinné“ shromáždění podobně smýšlejících lidí a diskuzi u kávy, namísto toho se ocitáme uvnitř baru chráněného ze všech stran policejní eskortou. Venku protestuje stejně, ne-li víc lidí, než kolik se nás sešlo uvnitř. Sladký duhový dort připravený organizátory promítání nám hořkne v ústech.

Nevzdělané o historii LGBTI+Q komunity v Gruzii s otevřenou pusou sledujeme film z roku 2019, kdy se hnutí Tbilisi Pride rozhodlo uspořádat ve městě první pochod důstojnosti pro lesby, gaye, bisexuály, transsexuály, intersexuály a queer (LGBTI+Q). Pro Gruzii, ve které více než 80 procent obyvatelstva vyznává pravoslavné křesťanství, bylo něco takového nepředstavitelné.

„Gruzínci musí být mužní. Když povolíme Pride Parade, nezbude z gruzínské kultury nic,“ vysvětluje ve filmu jeden z lídrů protestu proti LGBTI+Q. Církev kázala o hříchu a organizátoři čelili zprávám od anonymů vyhrožujících smrtí. Pochod se nakonec odehrál tajně. S desítkami lidí, novináři a několika policisty - dokud na místo nepřijeli hejtři a pochod nerozehnali.

Ačkoliv jeho organizátoři mluví ve filmu o úspěchu a satisfakci, je to smutný pohled na hlouček protestujících pochodující prázdnou ulicí na kraji města, který se rozpustil už po půl hodině. Koronavirová pandemie v roce 2020 pak uspořádání Pride Parade neumožnila, letošní rok má být jiný. Stát přislíbil větší podporu policie a místo jedné akce plánuje hnutí Tbilisi Pride akce hned tři – kromě promítání ještě festival a pochod důstojnosti zvaný po celém světě Pride Parade.

Uvolnění

Po šoku z davu protestujícího proti promítání filmu a poté, co mě z akce odvezla policejní dodávka, jsem příjemně překvapená, když se den na to festival odehrává v podstatě v poklidu. Bezpečnostní opatření byla silná: kdo se chtěl zúčastnit, musel nejprve vyplnit přihlášku včetně čísla občanky a odkazu na osobní profil na sociálních sítích. Kamarád Miko, který je jedním z hlavních organizátorů, každý profil pečlivě prošel a kontroloval, až poté potvrdil zájemci účast a odeslal mu informaci o místě konání.

Přesto před areálem festivalu postávají skupinky svalnatých mužů v černém provokativně pálících duhové vlaječky a také kněží modlící se za duše všech účastníků festivalu. Jen co se dostaneme do areálu, máme klid. Všude to hraje barvami, ať už se jedná o vlasy, oblečení či duhy namalované na tvářích všech zúčastněných. Domů odcházím s pocitem, že letos možná všechno dopadne dobře.

Vyvrcholení v podobě pochodu městem je pak připravené na pondělí 5. července v 6 hodin večer. Protest proti LGBTI+Q má začít ve čtyři. Ve dvanáct mi ale na mobilu zacinká zpráva. „Marie, ještě si ten Pride Parade rozmysli. Jsem ve městě a to, co se tu děje, je strašné. Tohle je poprvé, co se v Gruzii necítím bezpečně,“ píše mi kamarád s účesem máničky. Na Twitteru čtu, že se hejtři vloupali do kanceláře hnutí Tbilisi Pride a vyhrožují, že jí vypálí. „Pokud pochod nezrušíte, nevylučujeme násilí. Máme povinnost páchat násilí na ochranu naší domoviny,“ vzkázal lidu v proslovu před gruzínským parlamentem ortodoxní kněz Spiridon Tskipurishvili.

Okamžitě se balím a vyrážím z kanceláře JAMnews, novin, pro které tu pracuji - směr parlament. Policie pozastavila provoz v ulici vedoucí k budově, ale jinak to nevypadá, že by byla v pozoru. Na Twitteru čtu, že hejtři už napadli 20 novinářů, vymlátili už kancelář Tbilisi Pride a teď se přesouvají směrem ke kanceláři delegace Evropské unie v Gruzii. Jejich hodnoty jsou podle nich proti hodnotám Gruzie. Proto také rozebrali stany před gruzínským parlamentem, kde už několik týdnů protestují zastánci opozice proti výsledkům říjnových voleb -  zastánci opozice totiž podle anti-LGBTI+Q demonstrantů podporují i Tbilisi Pride.

Nejvíc mě ale zaráží reakce vlády: gruzínský premiér Irakli Gharibashvili vydal oficiální prohlášení, že pokud hnutí Tbilisi Pride pochod nezruší, bude mít na svědomí občanskou válku. Ještě než dorazím až k parlamentu, pořadatelé Pride Parade na sociálních sítích oznámí, že večerní pochod ruší. „Nemůžeme jít ulicemi, které jsou plné násilníků krytých vládou a patriarchátem, a ohrozit tak životy účastníků pochodu. Chceme ale, aby bylo jasné, že boj za důstojnost bude pokračovat. Tento nezvratný proces se nezastaví navzdory děsivé odolnosti nenávistných skupin lidí, patriarchátu a státu. Přijdeme si pro důstojnost,“ oznamují pořadatelé průvodu na facebookové události.

Vlajky místo zboží

Ani po odvolání průvodu to ale nevypadá, že by se protestující proti právům LGBTI+Q měli k odchodu. Před parlamentem se střídají mluvčí. Osazenstvo je především mužské, mnoho z přítomných má na sobě tradiční gruzínský kroj, občas zpívají či tančí tradiční národní tanec, jindy skandují „Za Gruzii!“. Před kostelem Kashveti znějí modlitby, pouliční prodavači vyměnili každodenní zboží za gruzínské vlajky. Tradice, které na Gruzii jinak obdivuji, mě dnes vůbec netěší.

Zastaví mě muž, očividně turista, a ptá se, o co se tu jedná. „Všichni mluví o Pride Parade, tak proč jsou tu samí muži v černém a kněží?“ Vysvětlím mu situaci, načež se dáme do řeči. Je umělec z USA a mé vyprávění ho šokuje. S mými šortkami a jeho náušnicí v uchu budíme u kolemjdoucích pozornost. Ráda bych si udržela hrdost novinářky, ale tou dobou už nahlásilo zranění okolo třiceti žurnalistů, a tak se radši snažím vypadat co nejvíc jako turistka.

Američan má více odvahy než já a ptá se kolemjdoucí stařenky, proč sem přišla. Paní, které může být okolo osmdesáti, vysvětluje, že homosexualita je v Bibli popsaná jako smrtelný hřích a že něco takového nemohou v Gruzii tolerovat. „Já ty lidi viděla a je mi jich líto. Vždyť oni by se měli léčit a místo toho jim Američané posílají peníze. Vždyť to jsou zoofilové a pedofilové. To nemůžeme dovolit,“ dává nám lekci v ruštině.

Později se dočítám, že organizátoři Pride Parade pětkrát tajně změnili místo pochodu, ale protestující tam vždy dorazili před nimi. Podezřívají proto Státní bezpečnostní službu ze spolupráce s demonstranty. Násilí odsoudila prezidentka Salome Zurabishvili, starosta města Kakha Kaladze, stejně jako 18 ambasád západních zemí v Gruzii, česká ambasáda se k prohlášení velvyslanectví a mezinárodních organizací přihlásila až druhý den na sociálních sítích. Za celý den bylo nakonec fyzicky napadeno 55 lidí; 53 z nich bylo z médií. Mezi zbitými byl i polský turista - očitý svědek pro OC Media vysvětlil, že muž měl náušnici a útočníci byli přesvědčení, že je gay. Policie zadržela více než sto radikálně pravicových aktivistů.

Musíme poslouchat

Události dalších dnů sleduji z povzdáli. Tisíce lidí se hned následující den, 6. července, sešly před parlamentem, aby vyjádřily nesouhlas s násilím. Nejednalo se sice o plánovaný Pride Parade, ale i tak před parlamentem nakonec vlály duhové vlajky. Gruzínci přišli ukázat solidaritu se zraněnými novináři a ukázat, že skupina, která v den plánovaného pochodu páchala násilí na novinářích i obyčejných lidech, nezastupuje názor většiny. Před parlamentem zůstali několik hodin - dokud nebyli opět vytlačeni skupinou pravicových aktivistů.

Týden poté je nálada v Tbilisi stále napjatá. V neděli, 11. července, byl jeden z napadených novinářů, kameraman Lekso Lashkarava, nalezen mrtvý ve své posteli. Protesty před parlamentem nekončí. Tisíce lidí a novinářů požadují rezignaci premiéra Irakli Garibashviliho, který však odmítá, že by z jeho strany došlo k pochybení. Podle něj vláda organizátory Pride Parade předem varovala, že jejich pochod je nepřijatelný. „Pokud je 95 procent populace proti propagandistickému pochodu, musíme poslouchat,“ sdělil gruzínský premiér médiím.

Autorka je novinářka