Pro Evropu mírotvůrce, doma pořád diktátor

Místy až obdivné komentáře vztahující se k roli Aleksandra Lukašenka coby zprostředkovatele při jednáních o konfliktu na Ukrajině dnes nejsou ojedinělé. Jeho usměvavá tvář se objevuje jak vedle Vladimira Putina, tak Angely Merkelové. V běloruských médiích je Minsk označován jako „hlavní město světové politiky“ či „Ženeva východu“. V západních médiích je vše provázeno komentáři upozorňujícími na „oteplování“ ve vzájemných vztazích mezi Běloruskem a Evropou - a z Lukašenka se najednou namísto „posledního diktátora Evropy“ stává mírotvůrce. 

Občas se upozorňuje i na paralelu mezi tím, co se odehrálo před posledními prezidentskými volbami v roce 2010, a tím, co se v Bělorusku děje před prezidentskými volbami, které proběhnou letos na podzim. Je tu ale zřetelný rozdíl: zatímco otevírání mezi léty 2008 a 2010 se týkalo i domácí politické scény, kdy byli propuštěni političtí vězni a uvolněn prostor pro působení opozičních představitelů, současné otevírání funguje jen navenek.

Dovnitř režim zůstává rigidně zatvrzelý, naopak s vidinou blížících se voleb sahá k dalším represivním opatřením. Hraje přitom na city a upozorňuje, aby si lidé v Bělorusku uvědomili, že u nich válka není a to je to hlavní. Hrozí vznikem „běloruského Majdanu“, který vnímá jako synonymum pro začátek války, a slibuje, že nic takového nikdy nedopustí.

Evropa vidí Lukašenkovu zprostředkovatelskou roli, otevřenost ke kontaktům se západními politiky a relativní stabilitu země. V této atmosféře ovšem zároveň vzniká prostor pro „odpouštění“ menších hříchů, jež směřují k další kontrole státu nad jeho obyvateli. Nutno dodat, že režim tuto hru rozehrál velice umně a jeho akce v mnoha směrech zůstávají bez povšimnutí. Jedním z takových kroků směřujících k ještě větší cenzuře v Bělorusku byly nedávné změny v zákoně o hromadných vzdělávacích prostředcích.

Blokace serverů

Změny vstoupily v platnost 1. ledna letošního roku, k přijetí došlo ve zrychleném režimu mezi 17. a 19. prosincem 2014. Parlament jednal neveřejně, obsah zákona nebyl v době projednávání znám. To vše v situaci, kdy režim sáhl k blokaci několika internetových portálů, které se snažily informovat o v té době probíhající valutové krizi. Ministryně informací 19. prosince dokonce vyzvala nezávislá média, aby se v tomto směru držela oficiální linie při informování o běloruské ekonomice. Souběžně došlo k nezákonnému, soudním příkazem podloženému blokování největších nezávislých internetových serverů, které trvalo několik dní.

Přijetí nové legislativy už ostře kritizovala OBSE. Zvláštní představitelka pro svobodu médií Dunja Mijatovič zaslala dopis běloruské administrativě, ve kterém mimo jiné píše: „Tyto dodatky jsou založeny na vágních právních předpisech a dávají státu obrovskou možnost zasahovat do jakékoli informace zveřejněné na internetu. Také zavádějí kvazi-cenzuru při šíření informací.“ Připomeňme, že Reportéři bez hranic Bělorusko hodnotí dlouhodobě kriticky: po rok 2014 jej zařadili na 157. místo ze 180 zemí.

Co tedy umožňuje nový zákon? Jedním z hlavních problémů se jeví rozšíření zákazu šíření informací. Mezi informace, za které může být webový portál zablokován, patří nově zprávy, které by mohly přivodit újmu národním zájmům Běloruska. Není přitom jasně definováno, co jsou to národní zájmy - tudíž zákon dává ministerstvu informací velký prostor pro interpretaci. Problematické je i to, že internetová média se dle nového zákonu stala odpovědná za komentáře pod články pocházející od třetích osob. Portály, které slouží k rozšiřování informací, jsou také povinny zaregistrovat se ve státem spravovaném registru. To vše do 1. července 2015.

Nefotit

Tady se naopak nabízí paralela – a to s nakladatelstvím Logvinov, jenž se soustředí na často opozičně laděnou literaturu. Tomu byla registrace šestkrát upřena a nakonec za její neexistenci obdrželo pokutu přes 60 000 euro. Ministerstvo informací, které bylo nedávno Běloruskou asociací žurnalistů vyhodnoceno za nejuzavřenější státní instituci v Bělorusku, může také vydávat varování.

Pokud mediální subjekt obdrží taková varování alespoň dvakrát v průběhu roku, hrozí mu blokace po příkazu ministerstva; soudního příkazu není třeba. Omezuje se i podíl zahraničního kapitálu v běloruských vzdělávacích prostředcích s maximálně 30 na 20 procent. Stát po provedení zmíněných změn může blokovat i zahraniční servery.

V únoru pak byly přijaty dokumenty upravující proceduru blokace internetových stránek. Žádost k ministerstvu informací na omezení přístupu k určité stránce mohou dávat nejen orgány a instituce, ale i fyzické osoby. Ministerstvo informací musí rozhodnout během tří pracovních dnů a poslat rozhodnutí mimo jiné státní inspekci, která se omezeními zabývá. K blokaci stránky pak dochází během dne od doby, kdy inspekce rozhodnutí ministerstva obdrží. 

Nejen novinářů se pak týká opatření, jež vyšlo najevo na začátku března a které omezuje fotografování státních budov v Bělorusku. Policie již v tomto směru zadržela několik lidí, promazala jejich fotoaparáty a následně je pustila. Nešlo jen o žurnalisty, ale třeba i o turisty, kteří nevěděli, co právě fotografují.

To vše jasně ukazuje, že stát se snaží před blížícími prezidentskými volbami ještě více upevnit kontrolu nad obyvatelstvem a zamezit šíření jemu nepříjemných zpráv. Přijetí zmíněné legislativy je de facto formálním schválením existujícího stavu. Je přitom jasné, že stát bude zákon využívat a pravděpodobně budeme svědky častějších blokací než doposud.

Běloruská asociace žurnalistů se tento měsíc nechala slyšet, že od začátku roku ministerstvo informací dalo varování alespoň pěti nestátním novinám; při obdržení druhého jim přitom hrozí uzavření. Omezování svobody slova je v Bělorusku více než patrné a nedá se očekávat, že v nejbližší době dojde k jakémukoli zlepšení.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky