Ohni, se mnou pojď po 24 letech

Pozor, toto je text o časech, kdy jsme neznali nejen sociální sítě, ale ani internet, mobilní telefony - a dokonce, dokonce jsme museli ještě nějaký čas žít bez televize Nova. Což je v tomto případě důležité. Protože ještě dřív, než jsme propadli 20 let starému seriálu M.A.S.H., museli jsme prožít první seriálovou závislost na obrazovce České televize, vždycky v pátek večer na ČT2. Psal se podzim 1993 a do našich životů dorazil zvláštní agent Cooper, mrtvá královna krásy ze střední školy Laura Palmer, šerif Truman, Lucy, Dona Haywardová, žena s polenem, a samozřejmě Bob.

Těžko říct, proč a jak se vlastně z Twin Peaks stal takový hit, když jsme si to nemohli sdělovat na Twitteru a Facebooku, ale najednou se díval každý - tedy každý v okolí jednadvacetiletého reportéra Respektu. Možná to bylo tím, že David Lynch byl už tenkrát v jistých kruzích znám. Zhruba o dva roky dříve běžel v kině jeho Modrý samet - a pokud si to ještě dobře pamatuji, někdy ve stejné době, možná o něco málo později, se začala promítat i Zběsilost v srdci. (Twin Peaks ale byla neznámá perla, což dokazuje už zlidovělý překlad, kterým MF DNES nabídla v roce 1992 při informaci o filmovém prequelu Twin Peaks: Fire Walk With Me – „Dvojčata Peaksovi se mnou kráčejí jako oheň“.)

Tohle temno, z nějž občas vyskočilo cosi jako středoškolský humor, tak nějak patřilo k té době; kdo neviděl a pochopitelně neobdivoval Lynche, mohl si způsobit vážný společenský problém. Lynch byl pro mě něco jako Nick Cave filmu, bylo to divoké, intenzivní - a dostupné. A samozřejmě jsem vůbec v obou případech netušil, co tomu předcházelo a na co to přímo navazuje.

Vlastně musím zpětně obdivovat naši vytrvalost. Dorazit v pátek večer – po uzávěrce Respektu - včas k obrazovce vyžadovalo nemalou dávku disciplinovanosti i odříkání. Ale zvládali jsme to. V pondělí ráno jsme vždy dokázali najít dostatek času, abychom poslední díl probrali a zanalyzovali. Často se ukázalo, že jsme mu každý rozuměl trochu jinak, což se dá asi připsat onomu pozdně pátečnímu vysílacímu času.

Seriál skončil – náhodou si to pamatuji úplně přesně – 29. dubna 1994. Druhý den vyšel v kulturní rubrice Lidových novin text shrnující všechny naše otázky do jediné: „Jaké budou naše životy po Twin Peaks?“  Byly dost podobné, protože Česká televize seriál hned za rok zopakovala. Tehdy zasáhl i další členy naší rodiny, kupříkladu mou matku, která ovšem asi jako jediná dokázala Lynchovi, že se nenechá znejistit za žádnou cenu: po pečlivém sledování 29 dílů odjela v čase vysílání toho závěrečného, třicátého kamsi na dovolenou. Byly to divoké časy.

A pak tu samozřejmě byla hudba Angela Badalamentiho, soundtrack, který hrál po mnoho večírků těch let pořád dokola a někteří z nás, kteří chtěli dát najevo příslušnost ke klubu "těch, co vědí“, si úvodní melodii nahrávali na telefonní záznamník. (Pokud nevíte, co to byl telefonní záznamník, nepátrejte po tom.) Mimochodem, když si najdete třeba tady v archivu obálku sedmého čísla Respektu z roku 1996, určitě se vám ta melodie okamžitě vybaví.

No a co s tím vším teď? Moje HBO GO mi nabízí už čtvrtý díl letošního pokračování. Twin Peaks 2017. Mám z toho nějak obavu, musím říct. Twin Peaks patří přece k té době stejně jako Pulp Fiction, obří kraťasy Mika Pattona z Faith No More nebo putyka U sedmi andělů na křižovatce U Bulhara, kam tehdy Respekt chodil. Nebo jako ten několikadenní festival, kdy si skuteční labužníci v květnu 1994 vychutnávali v řevnickém (tuším) kině všech třicet dílů a jako dezert několikrát i onen film o dvojčatech Peaksových.

Asi to tak udělám letos taky. V pětačtyřiceti ozkouším, jestli bych zvládl to, co mi před víc než dvaceti roky přišlo jako příliš velký úlet i na 90. léta. Ohni, se mnou pojď. (Nick Cave taky letos přijede, v říjnu, pár týdnů po svých šedesátinách.)

Autor pracuje na portálu Seznam Zprávy