České univerzity v zrcadle: Jak zdejší akademici dohání světový trend v udržitelnosti

Před rokem otřásla Univerzitou Karlovou okupační stávka. Studenti obsadili filozofickou fakultu a požadovali, aby se jejich alma mater postavila čelem ke klimatické krizi. Ostře tak zviditelnili problém českých univerzit, které zaostávají za světovým trendem zlepšování nejen v přístupu k ochraně klimatu, ale i v zařazení udržitelnosti do výuky, výzkumu a v celkové transparentnosti provozu.

Změnilo se za ten rok něco? Spojili jsme se s nespokojenými studenty i vedením několika univerzit a zjistili, že se tady děje skutečně něco nového a nadějného. Zároveň se ovšem ukazuje, že české univerzity jsou méně udržitelné, než si původně myslely. A tenhle pohled do zrcadla je zaskočil.

V Brně jsou dál

Komunikační sekce rektorátu Univerzity Karlovy, evidentně vycvičená loňskou stávkovou krizí, reaguje na dotazy na udržitelnost takřka okamžitě. Rektor Tomáš Zima v mailové odpovědi vysvětluje, že za rok od okupační stávky udělala univerzita minimálně jednu velkou změnu: „Všechny veřejné zakázky na univerzitě jsou soutěženy novým způsobem, který zohledňuje i sociální a environmentální aspekty,“ říká Zima. Konkrétně to například znamená, že dodavatel revitalizace Karolina (zakázka přes 100 milionů korun) má garantovat důstojné pracovní podmínky zaměstnanců, umožnit exkurze studentů a o akci komunikovat.

Při soutěžení úklidových služeb prý univerzita zakotvila do soutěže požadavky na „ekologický úklid“. Co je možná významnější, instituce zvažuje nákup energie z obnovitelných zdrojů od roku 2022. Ještě významnější pro zlepšování v udržitelnosti je každopádně plánované zavedení systému environmentálního managementu v souladu s evropským standardem a s využitím pravidelné kvantifikace environmentální stopy.

Takže? Má být veřejnost z nových kroků vedení naší nejstarší university nadšená? Situace je složitější. Například studenti sdružení do iniciativy Univerzity za klima, kteří před rokem okupační stávku organizovali, hodnotí pokrok v akcích a uvažování své školy zdrženlivě. „Došlo spíš k nastolení agendy a univerzita uznala, že klimatická změna opravdu existuje,“ říká Mariana Zavadilová, studentka bohemistiky, ale hned dodává, že třeba „v Brně už jsou dál“.  A pokud srovnáme současný výkon Univerzity Karlovy se světovým standardem, nestačíme se divit. Ale pojďme nejdřív do Brna.

Dráždivá analýza

Podle informací od prorektora Břetislava Dančáka z Masarykovy univerzity nakoupila jeho instituce pro rok 2021 elektřinu z obnovitelných zdrojů pro kompletní operace. Dále soutěží odpovědně veřejné zakázky a podle informací kvestorky Marty Valešové tak činí už od roku 2016. Objemy takto zadaných zakázek se pohybují ve stamilionech. Univerzita dále udržitelnost zapracovává do své strategie po roce 2021 a slibuje na toto téma - jak uvádí Dančák - „dedikovaný web“.

Problém ale je, že ani Masarykova univerzita nyní systematicky a transparentně nereportuje udržitelnost a nabízí jen střípky rozházené po různých článcích a vyjádřeních. Není jasné, jak je tato problematika například ukotvena ve výuce a výzkumu. Neexistuje žádný relevantní reportovací standard. Univerzita sice uvádí, že je letos nově zařazena do indonéského rejstříku „UI Green Metric World University Ranking“ - nicméně data z tohoto rejstříku nejsou detailní ani ověřitelná.

Není například jasné, jak si MU stojí ve vztahu k emisní stopě, která ovlivňuje globální oteplování. Jediná univerzita v České republice, která svou uhlíkovou emisní stopu počítá, je Česká zemědělská univerzita. Ta patří jednoznačně mezi naše lídry v udržitelnosti. Ovšem jak se ukazuje, pohled na vlastní emise ČZU doslova šokoval, takže závěry, které jí spočítali externí odborníci, nejprve odmítla. Není se čemu divit, protože její stopa představuje ročních zhruba 12 000 tun CO2, což odpovídá zátěži, kterou způsobí provoz malého města.

„Vedení univerzity reagovalo na prezentaci uhlíkové stopy velmi popuzeně a shodilo analýzu se stolu,“ říká Viktor Třebický ze společnosti CI2, která analýzu pro univerzitu nedávno připravila, a dodává: „Podráždilo je, že jsme poukázali například na špatně fungující energetický management a plýtvání.“ ČZU tedy jako jediná - sice bez mezinárodního standardu, ale alespoň nějak - udržitelnost reportuje.

Univerzitní mluvčí Karla Mráčková uvádí, že ČZU transformovala výpočet uhlíkové stopy do tvorby Strategie udržitelnosti 2030. Ale že „přepočet výsledků na jednoho zaměstnance a studenta lze označit za velmi uspokojivý a ČZU umožnil rámcové porovnání se s obdobnými subjekty“. A říká, že ČZU směřuje k uhlíkové neutralitě. Univerzita ji má ovšem naplnit až v roce 2050, což je cíl velmi neambiciózní; v tuto dobu by měla být klima neutrální už celá Praha. Nehledě k tomu, že ve světě dosahují cíle některé univerzity již nyní.

O co ale jde?

Abychom pochopili, co vlastně znamená udržitelná univerzita ve světovém kontextu, podívejme se na nejnovější výzkum v téhle oblasti a uznávaný mezinárodní standard. Ukazuje se, že nestačí tvrdit, jak tomu bylo dosud zvykem, že hlavní aktivitou univerzity je učit a provádět výzkum. A že stačí, když máme někde předměty zaměřené na ochranu životní prostředí nebo volitelný kurz na sociální podnikání. Udržitelnost musí být průřezově zařazena do povinných i volitelných předmětů většiny výukových programů a musí být silně reflektována a podporována ve výzkumu akademiků, ideálně interdisciplinárním.

V provozu musí univerzita například vědět, kolik emisí produkuje, a směřovat ke klima neutralitě, tedy k radikálnímu omezení produkce skleníkových plynů u vlastních operací, ale také u operací různých dodavatelů, od kterých odebírá produkty nebo služby. Počítá se také se silnou rolí univerzit v místě jejich působení. Udržitelná univerzita musí spolupracovat s komunitami, městem a státem na zvyšování jejich udržitelnosti.

Tato kritéria například reflektuje asi neprestižnější a nejnáročnější mezinárodní standard pro udržitelné univerzity - STARS AASHE. Dala ho dohromady zhruba před deseti lety americká Asociace pro rozvoj udržitelnosti vysokoškolských institucí (AASHE). Provozuje systém sledování a hodnocení udržitelnosti, kde je zapsáno asi 500 významných světových univerzit (Stanford, Cornell, Columbia, Kyoto nebo Utrecht), ale zatím žádná česká instituce.

Aby univerzity dosáhly nejvyššího hodnocení v systému STARS, musí uspět ve významné redukci emisí (v podstatě se stát klima-neutrální), musí mít udržitelnost zakotvenu v klíčové výuce, výzkumu a silně zlepšovat praxi. To všechno musí transparentně a veřejně doložit. Takže se pak stává, že ty neúspěšnější instituce, jako je třeba Arizona State Univerzity, dávají například celý metabolismus svého kampusu k dispozici online a v reálném čase.

Standard STARS AASHE je definován ambiciózně, takže i ty nejlepší univerzity zatím dosáhly nejvíc okolo 80 procent. A co se stane, když srovnáme nároky tohoto standardu se situací v Česku? Skončí to zatím tristně, protože naše univerzity ještě nedělají ani základní krok – tedy  že by systematicky zveřejňovaly informace, jak na tom v udržitelnosti vlastně jsou.

U mladých to neprojde

Pokud se chceme podívat, jak funguje skutečně udržitelná univerzita, musíme zatím k sousedům. Třeba na německou Leuphana University poblíž Hamburku. Středně velká instituce v Dolním Sasku, kam se dostanete za sedm hodin vlakem, funguje zároveň jako menší elektrárna a dodává elektřinu a teplo z obnovitelných zdrojů (fotovoltaika a bioplyn) nejen vlastním budovám a zařízením, ale také části sídliště v okolí.

Tato a další opatření univerzitě zajišťují, že už šest let operuje v režimu klima neutrality. V konečném součtu tedy nezatěžuje planetu skleníkovými plyny. Univerzita dále omezila pohyb aut na svém kampusu, všechno nakupuje skrze multikriteriální udržitelný výběr, provozuje biotop, bio menzu, je certifikovaná fair trade, family friendly, a pěstuje interdisciplinaritu ve výuce i výzkumu. Vedlejší specializace jsou už v bakalářském studiu, na tradiční „disciplinaritu“ tady můžeme zapomenout. Leuphana samozřejmě pravidelně reportuje udržitelnost, a to už od roku 2001.

Ovšem ani proces přeměny téhle instituce nebyl vůbec jednoduchý. Když se před 20 lety rodila pravidla udržitelného fungování, nadávali někteří kolegové lidem, kteří změnu prosazovali, do Hitlerů - protože prý chtěli přitáhnout na svobodnou univerzitu politickou agendu. Oponenti také tvrdili, že univerzita bude vychovávat mladé, kteří se neuplatní na trhu práce, protože jejich kompetence budou bezcenné. Za dvacet let se ukazuje, že je to naopak. Agendu udržitelnosti nyní přejímá většina německých univerzit, které jsou sdružené do sítě HochN (Udržitelnost vysokých škol). A když se podíváme na univerzity do Rakouska, Švýcarska, Dánska nebo Skandinávie, zjistíme, že se posouvají podobným směrem.

V Česku je debata i akce opožděná a univerzity tomuto tématu zatím věnují jen minimální kapacity. Studentům se ale loňskou okupační stávkou podařilo nakopnout změnu. Alespoň některé české univerzity si uvědomily, že jim „business as usual“ u mladých lidí už jen tak neprojde. „Chceme teď protlačit téma udržitelnosti na konferenci rektorů a to ještě tento rok,“ říká Filip Novák, z Univerzit za Klima, student FFUK, a dodává: „Zatím to téma na jejich programu chybí.“

Autor vede Centrum managementu udržitelnosti a etiky na FPH VŠE v Praze; k tématu udržitelných univerzit se můžete zapojit do online diskuse, kterou pořádá 10. a 11. prosince