Ztlumte to, nebo ohluchnete

Světová zdravotnická organizace umí člověka pořádně vyděsit a povedlo se jí to i tentokrát: až 1,1 miliardy lidí (tedy téměř šestina pozemšťanů) je ohrožena vážným poškozením sluchu. A nejde o nedoslýchavé seniory, nýbrž teenagery a mladé dospělé.

Nikdo asi na ulici nemůže přehlédnout, že poslech hudby v terénu se od časů walkmanu Sony i sněhobílých iPodů značně rozšířil. Pokud dnes potkáte v autobuse mladšího člověka, pravděpodobně bude mít na uších sluchátka, nebo častěji v uších pecky. Chytré telefony a digitalizace hudby poslech zjednodušily do míry, která podle expertů začíná vážně ohrožovat náš sluch.

Podle WHO ve věkové skupině 12–35 let celá polovina lidí poslouchá hudbu nebezpečným způsobem. Nejde jen o hlasitost, na poškození se podílí také délka poslechu. Zvukovou hladinu 85 decibelů můžeme například bezpečně poslouchat osm hodin, ale už 100 decibelů jen patnáct minut. Z toho vyplývá, že dalším rizikovým faktorem pro uši je návštěva hlučných akcí, zejména koncertů.

Ochrana před hlukem není tak složitá, otázka ovšem je, zda na ní budou teenageři slyšet: ztlumit hudební přehrávač maximálně na 60 procent výkonu, neposlouchat příliš dlouho v kuse nebo si brát do uší na hlučné akce ochranné špunty.

Pomoct s osvětou v kampaních by mohla účast celebrit, které si z neopatrnosti poškodily sluch. Stalo se to třeba zpěvákovi Coldplay Chrisi Martinovi, jenž trpí tzv. tinnitem, nepřetržitým šelestem v uších. V Česku je známým pacientem kytarista Michal Pavlíček a kdo viděl film Pražákům, těm je hej, vzpomene si, že pro tuhle diagnózu existuje bohužel jen jediná rada: Kupte si dům u jezu. 

Nyní jedno delikátní a globálně prožívané dilema: je obřízka zdravá? Máme samozřejmě na mysli pánskou variantu, tedy odstranění předkožky penisu, nikoli brutální mrzačení dívek, které se svět snaží vymýtit coby barbarský zvyk. Jak se ale dozvíte z fascinujícího článku Jessicy Wapner, i dějiny mužské obřízky skrývají řadu iracionálních předsudků, prosazovaných ovšem s vášnivým přesvědčením.

Ona historie (zejména rituální) je dlouhá, její zajímavější část pak začíná v devatenáctém století, kdy se tématu zejména v anglosaských zemích ujímají průkopníci vědy. Jejich původní názory – například ten, že předkožka může způsobovat ochrnutí končetin - se sice ukázaly být podložené asi jako tvrzení kleriků z téže doby, že předkožka je „ďáblovým znamením“, zejména kvůli její roli při masturbaci.  

Časem ale vědci pojmou obřízku seriózněji, když se soustředí zejména na hygienické aspekty - s podezřením, že pod předkožkou přebývají rizikové bakterie. Vzniká řada studií zkoumajících preventivní vliv obřízky na nemoci od rakoviny přes záněty močového měchýře až po pohlavní choroby.

Pozoruhodné je, jak předkožka západní svět rozdělí. Zatímco Evropa (včetně Británie) se přikloní k názoru, že možné benefity jsou nejasné a nepřevažují nad riziky, Američané to vidí přesně naopak. V roce 1970 je 90 procent amerických mužů obřezaných ze zdravotních důvodů. Dnes počet poklesl na zhruba 60 procent, zatímco třeba v Británii žije bez předkožky jen asi 6 procent mužů.  

Transatlantická neshoda je až kuriózní – před pár lety došla americká pediatrická asociace na základě přezkoumání stejných (!) studií k doporučení rodičům provádět novorozeným chlapcům obřízku, zatímco holandská lékařská společnost věc uzavřela s tím, že výhody jsou „diskutabilní, slabé a v západním kontextu mají jen slabou relevanci“. Laicky řečeno – pokud se muž pravidelně myje, není důvod použít skalpel. Na obou stranách Atlantiku se přitom proti obřízce vede aktivistická kampaň, která ji chce zakázat coby zásah do lidských práv.

Autorka článku na serveru Mosaic zjišťuje, že v pohledu na obřízku hrají zřetelnou roli kulturní předsudky. Zajímavě to prokázal jeden průzkum z roku 2010: 70% obřezaných praktických lékařů obřízku doporučuje, 70% neobřezaných praktiků jí nedoporučuje. Vida.

Pro toho, kdo o zákroku uvažuje, ať už pro dobro své nebo svých dětí, měl by kromě zdravotních výhod a rizik zvážit ještě jeden faktor: předkožka je významná erotogenní zóna. Patolog John Taylor, jenž se později stal jedním z odpůrců obřízky, zjistil pod mikroskopem, že malý kousek kůže obsahuje velmi citlivé buňky, které jinde na penisu nejsou. „Doktoři nevědí, co odstraňují,“ prohlásil pak.

V životě Alexe Honnolda, jehož obsáhlý profil přináší New York Times Magazine, se riziko vyskytuje ve vyšších dávkách. V současné době nejznámější lezec po skalách žije způsobem, který považuje za vysoce nebezpečný i většina jeho odvážných kolegů. Jeho specialitou je tzv. „free solo“ lezení, tedy šplh po skalách bez záchytných lan.

Vyznavači téhle disciplíny jí považují nejvyšší metu horolezectví, a občas dokonce za spirituální praxi, odpůrci za sobectví a naprostý nerozum. Devětadvacetiletý Alex Hannold, který žije v dodávce a většinu času tráví ve skalách, má podle všeho pro tuto disciplínu mimořádné vlohy. Kromě talentu, který v korunách stromů projevoval už od pěti let, je prý schopen až nadlidské míry soustředění na jednu činnost. A podle všeho se také vůbec nezabývá myšlenkou, že by mohl spadnout. Což je pozoruhodné, protože úmrtnost v tomto sportu je velmi vysoká.

Od roku 2006 slezl bez lana téměř všechny stěny, které zdolali jeho sóloví předchůdci. Reportáž ho zastihuje v akci na nejoblíbenější hoře světa El Capitan v Yosemitském parku. Jednou by ji rád slezl celou bez lan, což je vzhledem k délce a náročnosti téměř nepředstavitelný výkon. Reportér magazínu mluvil i s Alexovou matkou, která má pro synovu zálibu shovívavost: „Alex je jediný na téhle planetě, kdo ví, co Alex dokáže. Musela jsem se tomu naučit věřit.“

Ačkoli můžeme věřit Hannoldovým schopnostem, je jisté, že mladík bude potřebovat i pořádnou dávku štěstí. A právě štěstí se věnuje v textu v magazínu Aeon bývalá editorka časopisu Psychology Today Carlin Flora. Připomíná příběh řeckého číšníka Archieho Karase, který v kasinu v Las Vegas mezi lety 1992 a 1995 proměnil svůj základní kapitál padesát dolarů ve 40 milionů dolarů. Měl ničím nezaviněné náhodné štěstí, nebo se o svou výhru nějak zasloužil?

Autorka připomíná pojetí štěstí v různých kulturách a také prochází dostupné výzkumy. Zjišťuje, že existují faktory, které alespoň částečně podporují tezi, že každý je strůjcem své štěstěny. Roli hraje zejména osobní postoj, sebedůvěra, optimismus a předchozí zkušenosti. Jednoduše řečeno – kdy vyhrál jednou, má vyšší pravděpodobnost, že svůj úspěch zopakuje.

Doufejme, že tento princip ochrání i nezajištěného lezce Alexe Hannolda. Výzkumy totiž ukazují také to, že v jednu chvíli štěstěna dosáhne vrcholu a kurs se otáčí.  Přesně to se stalo i nejslavnějšímu gamblerovi světa Archiemu Karasovi. Svých čtyřicet milionů dolarů v Las Vegas zase prohrál – během pouhých třech týdnů.

Video: Jak může místo štěstí v casinu vyhrávat geniální paměť, si možná pamatujete z filmu Rainman, jehož předobraz Kim Peek mimochodem nebyl autista, jak se tvrdí. Lidé s autismem ale někdy geniální vlohy mají. A výsledek může být ohromující - jako v případě kreslíře Stephena Wiltshira:

Kulturní tip: Vojna a mír I: Andrej Bolkonskij. ČT2, sobota 14. 3. 20:00. Čtyřdílná megaepopej Sergeje Bondarčuka, která získala v roce 1967 Oscara, ohromuje už statistikami (ve třetím dílu zachycujícím bitvu u Borodina se střetává na 150 000 komparzistů). Nicméně obří produkce i režisérova megalomanie slouží ve výsledku skvostné a dodnes živé filmařině.