Vztah Obamy s Putinem připomíná studenou válku

Bylo to trapné,popisuje Michael Crowley z Politico scénu z oběda v sídle OSN v New Yorku, kde za stolem seděl americký prezident Obama vedle ruského prezidenta Putina: „Trapný přípitek, uhýbání pohledem, strnulý stisk rukou.“ Ti dva nejsou jen geopolitičtí rivalové, oni se opravdu nemají rádi, píše autor textu a připomíná, že naposledy byl takový ledový vztah mezi prezidenty těchto států počátkem 60. let – mezi Johnem F. Kennedym a Nikitou Chruščovem.

Chruščov Kennedym pohrdal jako „příliš inteligentním a příliš slabým“. Mezi Obamou a Putinem je osobnostní napětí podobné, ale pohrdání je vzájemné. „Obama je analytický, Putin emocionální,“ popisuje nepřekonatelnou různost jejich povah bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul.

Projevy obou prezidentů však vyzněly spíše opačně. Obama vášnivě obviňoval syrského prezidenta Asada, že jeho vláda masově zabíjela Syřany chemickými zbraněmi a že tento muž je odpovědný za občanskou válku, která přivedla zemi k nástupu islámských radikálů, a proto s ním nelze v budoucnu počítat při řešení syrského problému. Obvinil také Putina, že anexí Krymu narušil mezinárodní řád a že destabilizuje Ukrajinu.

Putin mu na to opáčil, že americká invaze do Iráku v roce 2003 rozvrátila arabský svět a je příčinou dnešních válek i nástupu IS. Zdánlivě věcně pak argumentoval, že Asad reprezentuje legitimní vládu, a proto se s ním musí jednat a podporovat ho - neboť je v zemi jediný, kdo dokáže vzdorovat IS.

Projevům obou prezidentů i jejich 90minutovému setkání se věnuje mnoho analytických článků, které se převážně kloní k názoru, že Putin se pokouší tvářit jako ten, kdo je schopen situaci v Sýrii zvládnout, čímž chce dosáhnout především toho, aby byl doma v Rusku uznáván jako ten, kdo Rusko opět přivedl na světovou scénu coby velmoc. Má to být způsob, jak odvrátit pozornost Rusů od Putinova faktického neúspěchu na Ukrajině a od ekonomické krize.

Joshua Yaffa v magazínu The New Yorker upozorňuje, že ruská státní média, která jsou hlásnou troubou Kremlu, se odvrátila od dění na Ukrajině, které komentovala ještě nedávno prakticky nonstop a ukazovala zemi jako fašistický a zhroucený stát. Nejnověji teď jede v televizi právě Sýrie: hlavní tvář ruské propagandy Dmitrij Kiselev mluví o Islámském státu jako o „barbarském kalifátu“, který se „plíží k Rusku“, ale naštěstí má Rusko na Středním východě přítele, jímž je Sýrie. „Nechat ji padnout by bylo pozvánkou teroristů, aby přišli k nám,“ straší Rusy Kiselev.

Není to úplně mimo mísu – v Rusku žije 20 milionů muslimů a tisíce z nich se přidalo k bojovníkům Islámského státu. Yaffa cituje ruská média, podle nichž ruská tajná služba FSB odchod radikálů podporuje, dokonce jim vybavuje pasy, jen aby zmizeli z Ruska. Faktem je, že Putin má důvod obávat se šíření radikalismu mezi ruskými muslimy nejméně tak jako Evropa a Amerika, proto také volá po společné akci proti IS v Sýrii.

Problém je, že spor mezi Ruskem a Západem je těžko překonatelný: Putin v podstatě říká, že svět má podporovat „legitimní“ vlády bez ohledu na to, zda jsou to diktatury. Hlavní je, že udržují pořádek a zabraňují chaosu, který plodí miliony uprchlíků. Tím ovšem vyžaduje také podporu pro svůj vlastní autoritativní režim. Západ naopak nechce uznat diktatury, které masově zabíjejí vlastní občany, za legitimní partnery na spolupráci. Možná však bude muset – a první signály, že Západ je připraven s Asadem mluvit, se už objevují. Zejména Evropa totiž zoufale potřebuje zastavit proud uprchlíků.

Je tedy docela možné, že Putinovi se podaří jeho gambit a Západ ponechá masového vraha Asada – s Putinem a Íránem za zády – u moci. Otázkou, kterou si Washington bude klást – jak píše Yaffa – pak bude, „proč muselo v Sýrii zemřít tolik lidí“.

Editor serveru The Browser, který každý den přináší výběr zajímavých textů z celého světa, zařadil do menu text filosofa a liberála Roberta Nozicka z roku 1998 s názvem Proč jsou intelektuálové proti kapitalismu?

Esej je zajímavý i dnes. Nozick vychází z poznání, že intelektuálové oponují kapitalismu podstatně víc než jiné sociální skupiny s podobně silným postavením ve společnosti. Většina intelektuálů, kteří se živí slovem – tedy novináři, spisovatelé, kritici a jim podobní – jsou často levičáci, na rozdíl třeba od výtvarníků, sochařů nebo kameramanů. Proč je to tak?

Jedním důvodem je právě to, že vládnou slovem, tudíž mají větší vliv - oni sami však ten pocit nemají. Považují se za mnohem významnější, než je jejich skutečné postavení v kapitalistické společnosti. Důvod, proč kapitalismus intelektuály příliš neoceňuje, je zřejmý: neumějí vydělávat peníze. Ale proč si intelektuálové myslí, že by je ocenit měl, a když to nedělá, měl by být kapitalismus nahrazen jiným systémem?

Nozick vidí příčinu ve školství. Učitelé vždy protežují studenty, kteří jsou verbálně nejzdatnější. A ve školském systému - od základní školy až po univerzity - tedy požívají budoucí intelektuálové výsostné postavení. „Byli chváleni, odměňováni, byli favority učitelů. Jak by si mohli nemyslet, že jsou nejlepší?“ ptá se Nozick. Když pak ale tito mladí lidé vstoupí do života, tedy do kapitalismu, záhy zjistí, že tento systém jejich schopnosti zdaleka neoceňuje tak jako škola.

A proto považují kapitalismus za špatný. Stanou se levičáky, protože chtějí systém centralizovaného plánovaní - v takovém byli úspěšní a právě škola je takovým systémem. Nutno dodat, že Nozick svoji hypotézu zakládá na fungování školství na demokratickém Západě. A čím je školský systém více hierarchický, tím více levičáků produkuje – příkladem budiž Francie.

Předpokládá ale, že školy by měly produkovat nadprůměrný počet intelektuálů, kteří oponují stávajícímu režimu, i jinde - třeba v komunismu, kde by tedy měli být naopak spíše zastánci kapitalismu. „Data o postojích intelektuálů vůči aparátčíkům v komunistických státech by byla relevantní. Budou tamní intelektuálové cítit odpor vůči systému?“

Čtenář ve východní Evropě, který ještě zažil komunismus, by měl Nozickovi namítnout, že tato data nelze získat, protože v komunismu – na rozdíl od demokratického kapitalismu – byly opoziční názory zakázány a většina intelektuálů si je tudíž nechávala pro sebe. Ale že když režim padl a nastoupil kapitalismus a demokracie, tito mlčící intelektuálové se projevili různě a je těžké dnes najít k jejich nově objevené politické orientaci nějaký klíč. Proč se z Václava Klause stal pravičák a z Jana Kellera levičák? Ledaže by to bylo jedno, protože dnes jsou vlastně k nerozeznání.

Britský premiér David Cameron po týdnu mlčení poprvé popřel informaci, že v mládí během přijímacího rituálu do uzavřeného spolku budoucí britské elity souložil s mrtvým prasetem. Teď ho ještě čeká vysvětlení, proč v rámci jiného zlatomládežnického rituálu demonstroval pohrdání chudými spoluobčany pálením velkých bankovek před očima lidí bez domova, a může se chystat na další zatěžkávací zkoušku. Jede na svoji první návštěvu Jamajky, která od Británie požaduje miliardy liber odškodného za dobu, kdy pod britskou nadvládou panovalo na tomto ostrově otroctví. Historik ze Západoindické univerzity Hilary Beckles přitom v otevřeném dopise pro Jamaica Observer informoval, na obchodu s otroky zbohatli i Cameronovi předkové, a vyzval premiéra, aby startem debaty o odškodnění odčinil jejich hříchy.

„Neprosíme se o nějaké dárky, nebo cokoli podobně lokajského. V podstatě vás žádáme o přiznání k odpovědnosti za tu situaci a o snahu uvést v život společný projekt obrody a obnovy,“ napsal Beckles v dopise Cameronovi. Úřad premiéra odpověděl, že současný kabinet nepovažuje odškodné a omluvy za správný přístup k tématu - a že by se britský vůdce během návštěvy raději než na dávné otroctví soustředil na budoucnost. Zdá se ale, že to nebude tak jednoduché.

Cameron má během návštěvy řečnit i v jamajském parlamentu, který před časem jednohlasně odsouhlasil rozhodnutí žádat po Británii reparace za otrokářské rozvrácení země. A mezi členy sněmu už koluje výzva, aby se celý sál - pokud se reparace neocitnou na programu jednání - otočil k britskému státníkovi během projevu zády.

Jamajka vyzývá Londýn k debatě o věci už minimálně tři roky, ale Britové na jakékoli jednání o odškodném v této věci rozhodně odmítají přistoupit. „Jak řekl ministerský předseda - nám jde o budoucnost,“ cituje Guardian v této souvislosti nejmenovaného britského představitele. „Ty věci jsou stovky let staré a staly se pod jinou vládou v době, kdy my jsme ještě ani nebyli na světě. Premiér se chce dívat dopředu a chce napomoci tomu, aby Británie hrála významnou roli v současném ekonomickém rozvoji Karibiku.“

Představitelé patnácti karibských společností se na společném postupu ohledně reparací dohodli už loni během společného setkání na ostrově St. Vincent. Platit by měly všechny evropské země zabývající se svého času v oblasti obchodem s otroky: Velké Británie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Norsko, Švédsko a Dánsko.

Na svém setkání také zástupci tenkrát sestavili desetibodový seznam požadavků, podle něhož by bývalí otrokáři měli alespoň částečně odškodnit spáchané hrůzy. Vějíř je široký. Od žádosti o diplomatickou pomoc v přemlouvání afrických zemí jako Etiopie či Ghana, aby snadněji udělovaly občanství dětem bývalých karibských otroků vracejících se do dávné vlasti, přes pomoc s potlačováním negramotnosti až po výzvu k bezvýhradné omluvě za únos milionů mužů, žen a dětí z Afriky do Karibiku a Ameriky během 17. a 18. století.

Prohlášení, kterým se od otrokářství někdejší Británie - jako od „záležitosti vzbuzující hlubokou lítost a smutek“ - distancoval v roce 2007 tehdejší premiér Tony Blair, lidem v Karibiku nestačí. „Je ostudné mluvit o smutku tam, kde je třeba se omluvit,“ komentoval tehdy Blairova slova citovaný historik Beckles. „Jakoby se tím chtělo říct, že s tou věcí už nejde nic dělat. Prostě tady si vezměte naši lítost a smutek - a zmizte.“ Pro Hilary Becklese jsou přitom reparace osobní záležitostí: jeho pra-pra-prarodiče byli otroci na barbadoské farmě vlastněné předky známého herce Benedicta Cumberbatche.

V Kjótu padl nový rekord v běhu na 100 metrů - jenže na tamním sportovišti nepředváděl svůj talent Jamajčan Usain Bolt, ale Japonec Hidekichi Miyazaki. Trasu zvládl za 42.22 sekundy a doběhl si nejen pro medaili, ale i pro zápis do Guinessovy knihy rekordů, kde vytvořil úplně novou kapitolu: běh na 100 metrů v kategorii 105 a výš.

Miyazaki se po výkonu zastavil před novinářskými fotoaparáty v póze, kterou proslavil právě Bolt, s nímž by se jednou rád setkal. Jak sám říká, třeba by ho porazil, a rád by dostal šanci si s ním zazávodit. Jen pro srovnání: Bolt minulý měsíc uběhl 100 metrovou trať za necelých 10 sekund.

„Jsem pořád ještě začátečník,“ řekl Miyazaki novinářům, „trénink šel skvěle, tak jsem chtěl trať zaběhnout za 35 sekund. Ještě pořád mám rezervu a můžu být rychlejší.“ Na čas si postěžoval i v rozhovoru pro AFP. Během závodu prý plakal, protože cítil, že běží příliš pomalu. "Možná stárnu,“ řekl.

Pro lékaře je drobný Japonec (měří jen 153 centimetrů) světovým unikátem, protože je ve skvělé fyzické kondici a hodlá závodně běhat ještě alespoň čtyři roky. Přitom se narodil v době, kdy na Titaniku ještě pracovali dělníci. Od devadesátých let na sobě tvrdě pracuje, denně chodí na několika kilometrové túry a v batohu nosí kilogramové závaží. Nového rekordmana cituje mimo jiné internetový server news.yahoo.com:  „Je to všechno hlavně o silné vůli. Prostě musíte zůstat v pohybu.“

Děti ze syrské „ztracené generace“ jsou pro Evropu časovanou bombou. Většina ze skoro dvou milionů syrských uprchlíků v Turecku žije mimo uprchlické tábory. Jen v samotném Istanbulu je jich 330 tisíc - čtvrtina z toho ve školním věku. Jen malé části z nich se podle Syrské vzdělávací komise (SVK, což je úřad syrské opozice, který pracuje v Turecku i v Sýrii) dostává nějakého vzdělání.

Syrský systém má málo peněz a slabě zbudovanou infrastrukturu, zatímco turecké školy odrazují syrské zájemce jazykovou bariérou a údajně i častou šikanou. Většina uprchlických dětí tak místo školy chodí do práce: v lepším případě do továren, v horším prodávají vodu a kapesníky u dálnic a na rušných ulicích. Tam jsou vystaveny různým rizikům od drog po zneužití, ale podle odborníků jim - a tudíž i jejich okolí Evropany nevyjímaje - úplně nejvíc ze všeho hrozí indoktrinace ideologií Islámského státu.

Dobře organizované gangy cílí na děti na ulicích nebo na neúřední vzdělávací centra. Server politico.eu cituje mimo jiné i šéfa SVK Abdulrahmana Kowaru: „Minulý rok jsme v našem monitoringu narazili na několik mladíků, kteří byli v kontaktu s bojovníky IS - okamžitě jsme s nimi začali pracovat a diskutovat, jenže odhalovat podzemní propagandistická střediska v mnohamiliónové megapoli jako Istanbul je strašně těžké.“

Turecké ministerstvo školství začalo v minulém roce registrovat všechna syrská svépomocná vzdělávací centra v zemi - jenže zatím se jich přihlásilo jen 54. Úřady se proto rozhodly víc zapojit a posílají do center inspekce, které mají za úkol najít dobré učitele a kontrolovat aspoň v rámci možností průběh výuky. Pro jsou jak turečtí aktivisté, tak zástupci ze Sýrie.

Vzdělávací centra ovšem nedají školákům žádný diplom ani důkaz o docházce. Jenže právě diplom je klíč, který v Turecku odemyká dveře k dobré práci nebo k prestižním univerzitám.

K problému se postavila čelem i Evropská unie - založila svěřenecký fond, přes který do Turecka proteče zatím necelých osmnáct milionů euro. Peníze by měly dětem otevřít brány do dobrých škol - Evropská unie počítá, že miliony pomůžou zhruba dvě stě tisícům syrských dětí.

Podle dr. Kowary ohrozí uprchlické děti bez vzdělání a bez perspektiv v budoucnu nejen Sýrii a Turecko, ale celý svět. „Považuji ty děti za časovanou bombu,“ říká Kowara. „Vidím v jejich tvářích rostoucí výraz cizoty. Vidím ten výraz v jejich tvářích. Všichni bychom se teď měli snažit pomoci budoucím generacím Sýrie tak, jako by šlo o naše vlastní.“

Konkrétní příběhy dětí, které s rodinou uprchly ze Sýrie, můžete blíž prozkoumat tady.

Video: Proč se lidé chtějí bát u hororů.

Kulturní tip: Marťan. Distribuce CinemArt, v kinech od 1. 10.  Režisér Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner, Prometheus) se opět vrací k žánru sci-fi. I když tentokrát pojal vesmírnou výpravu zatím nejrealističtěji ve své kariéře a přes tajnosnubný titul se tu nedočkáme žádných mimozemštanů. Podle stejnojmenného bestselleru Andyho Weira se zde vypráví příběh astronauta Marka, který se ztratí v prašné bouři na Marsu a jeho posádka v domnění, že je mrtvý, odlétá zpět na Zemi. Mark (ztvárnil ho Matt Damon) musí vynaložit veškeré své schopnosti, aby přežil v malé stanici, kde si začne pěstovat i potravu. Celá zeměkoule pak sleduje v přímém přenosu, zda se ho podaří zachránit. V dalších rolích komorně-výpravného snímku se představí Kate Mara, Jessica Chastainová, Kristen Wiigová, Michael Peña, Sean Bean či Chiwetel Ejiofor.