Vyzbrojte učitele, komentuje Trump masakry na školách

OPortugalsku se u nás často nepíše, ale možná by se mělo. Tamní voliči a vláda právě předvedli pravý opak řeckého scénáře, kvůli kterému se v létě hroutila Evropa: ustáli úsporná opatření, otočili propad země, ukončili evropský záchranný program a teď v neděli zvolili zpátky do úřadu vládu, která je celým martyriem provedla.

Prezident Evropské komise Juncker kdysi o potřebných evropských reformách prohlásil, že “všichni víme, co máme dělat, nikdo z nás ale neví, jak se potom zase vrátit do úřadu”. Portugalská středopravá koalice vedená Passosem Coelhem dokázala vůbec poprvé v evropském pokrizovém vývoji seškrtat rozpočet, utáhnout opasky a udržet se u moci.

Velkolepé vítězství to samozřejmě není - a Financial Times tvrdí, že vláda země nebude dvakrát stabilní. Pravicová koalice sice vyhrála volby s 37 procenty hlasů, ale ztratila většinu v parlamentu: bolestivá úsporná opatření ji stála v porovnání s minulými volbami stovky tisíc hlasů. Hodně teď bude záležet na opozičních socialistech, jejichž šéf během kampaně tvrdil, že do koalice s pravičáky a jejich úspornými opatřeními půjde pouze v případě “invaze Marťanů”.

Nicméně pro socialisty jsou volby ohromným zklamáním: ještě před rokem se v Lisabonu bouřlivě protestovalo a levice si myslela, že na odmítnutí rozpočtových škrtů vyhraje volby s prstem v nose. Vládě se ale ekonomiku podařilo otočit včas. Portugalsko stojí zase na vlastních nohou (stále vratkých) a vláda během kampaně prezentovala svůj vlastní přístup v ostrém kontrastu k “experimentům” Řeků a jejich Syrizy.

Vyšlo to. I v Portugalsku posílila krajní levice včetně komunistů, ale socialisté už prohlásili, že do “negativní většiny” s revolucionáři v žádném případě nepůjdou - což znamená, že v nějaké podobě vítěznou pravici podpoří. Tedy stručně: Portugalsko ustálo ekonomickou krizi, nepodlehlo populismu a předvedlo se jako tichá a inteligentní země.

Agentura Reuters ovšem upozorňuje, že Portugalsko není samo. Text se jmenuje “Politické překvapení v Evropě - úsporná opatření jako volební tahák” a tvrdí, že “od Lisabonu a Madridu po Dublin získávají pevnou půdu pod nohama vládnoucí strany, které musely zavádět úsporná opatření, a opozice se štěpí na mainstreamové a radikální strany, což snižuje šanci na její volební úspěch a zvyšuje jistotu investorů”.

To je přesně to, co se stalo v Portugalsku - nové radikální strany odčerpávají hlasy tradičním sociálním demokratům, po zkušenostech s řeckou Syrizou je však nakonec volí jen úzký okruh revolučních dobrodruhů. “Ne snad, že by Evropané náhle zamilovali do škrtů, nižších sociálních dávek nebo omezených sociálních služeb, ale mnozí se smířili s tím, že pokud chtějí zachovat existující evropský sociální model, byť poněkud zeštíhlený, jsou tyto oběti nutné,“ píší v Reuters. Škrtající pravice slibuje stabilitu, a navíc má už výsledky: Irsko nebo Španělsko patří mezi nejrychleji rostoucí evropské i světové ekonomiky. Klasická levice je často namočená v předchozí krizi a nasekaných dluzích. Nová levice nabízí všemožné experimenty a je nedůvěryhodná.

Typickým příkladem jsou španělští Podemos, kteří ještě na jaře konkurovali vládnoucím lidovcům a opozičním socialistům, ale dnes jsou na 15 procentech. V Irsku se zase k horizontu propadá Sinn Fein, zatímco vládní Fine Gail premiéra Endy Kennyho je podobně jako dnešní portugalská vláda na nejlepší cestě ke znovuzvolení. Pokud letos v prosinci ve Španělsku prohrají Rajoyovi lidovci, bude to hodně kvůli korupci - nastupující strana Ciudadanos chce dělat v podstatě to, co oni, pouze k tomu nabízí čisté ruce.

Když se připočítá překvapivé vítězství škrtajících konzervativců v Británii letos na jaře a znovuzvolení řeckého kouzelníka Tsiprase, který se z revolucionáře proměnil v obhájce nejtvrdších úsporných opatření v dějinách země, je účet celkem hotový. V tuto chvíli to vypadá, že se německá reformátorská linka prosazuje nejen silou, ale i ve volebních místnostech.

Barack Obama musel minulý týden po patnácté během svého prezidentování vystoupit na veřejnosti a kroutit hlavou nad barbarstvím masového vraždění z rukou osamělého střelce - tentokrát se obětí stalo osm studentů plus jejich učitel v Oregonu. Americký prezident přitom není schopen prosadit omezení střelných zbraní, v Kongresu je takový krok neprůchodný. Optiku větší části americké společnosti dobře vystihuje výrok nejpopulárnějšího republikánského prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, který vysvětlil, že “kdyby (při posledním útoku) měl třeba učitel ve třídě u sebe zbraň, mohli všichni dopadnout o poznání lépe”.

Dodejme, že k útoku došlo na místním ústavu vyššího vzdělávání a Trump (který rozhodně není v tomto postoji nijak výjimečný) si skutečně představuje, že by na amerických školách bylo bezpečněji, kdyby byli studenti a vyučující při výuce lépe vyzbrojeni.

New York Magazine zjevně představa hromadné přestřelky ve školních lavicích úplně neuklidňuje - a podobně jako prezident Američanům vysvětluje, jak si s palnými zbraněmi poradily jim kulturně spřízněné protějšky v Austrálii a Velké Británii. Speciálně v Austrálii docházelo k masakrům střelnými zbraněmi s pravidelností do roku 1996, kdy zemi šokovala vražda 35 nevinných lidí, kteří se omylem ocitli v přítomnosti vyšinutého střelce v Tasmánii. Austrálie pak během 12 dní zavedla tvrdé regulace držení palných zbraní a zahájila hromadný výkup vražedného arzenálu.

Ne všechny zbraně se podařilo stáhnout (vláda jich vykoupila “pouze” 700 000 a zhruba 260 000 zůstalo v oběhu), nicméně Austrálie rozhodně nelituje. V období osmnácti let před zavedením nové legislativy došlo ke třinácti hromadným střílečkám, v nichž bylo zavražděno 112 lidí. Od té doby došlo k několika individuálním incidentům, Austrálie je však dramaticky bezpečnější země: počet vražd střelnou zbraní klesl o 59%, počet sebevražd o 65% - je totiž známá věc, že palná zbraň je nejnebezpečnější nikoliv pro okolí, ale pro svého vlastního majitele, který má po ruce nástroj umožňující velmi účinnou a spontánní popravu sebe sama.

V Británii vyprovokovaly zavedení přísných zákonů a výkup zbraní masakry hned dva: jeden v roce 1987, druhý v roce 1996. V tomto případě čísla nejsou tak průkazná, především proto, že k hromadným přestřelkám v zemi nedocházelo příliš často ani před zákazem, ale i tady je regulace ku prospěchu. V roce 2011 došlo například v Anglii a Walesu k 59 vraždám zastřelením. Ve stejnou dobu zastřelili útočníci 77 lidí jen v americkém hlavním městě Washingtonu.

Spojené státy jsou ve své posedlosti svobodou držet zbraně obtížně pochopitelní, alespoň pro novináře ze střední Evropy. Všechno se často svádí na lobbing výrobců samopalů a jiných symbolů osobní nezávislosti; existují i teorie, že v Americe z historických důvodů nelze prosadit žádný zákon, jejž nelze zároveň interpretovat coby rozšíření osobních svobod. Absurdita dosud funkční argumentace, že čím více zbraní, tím větší bezpečí, ale tváří v tvář pravidelně se opakujícím masakrům bere dech. Austrálie má dnes poměr 1,4 vraždy palnou zbraní na milion obyvatel, Spojené státy 29,7.

Jak napsal Andy Borowitz ve svém satirickém sloupku na webu časopisu The New Yorker: “Američané, kteří se odmítají nechat zastřelit, tedy voličská skupina která historicky nikdy nebyla schopna vyslat své zástupce do Washingtonu, se už zase budou pokoušet prosadit své kontroverzní myšlenky.” Dodejme, že prakticky nikdo nevěří v jejich úspěch.

“Ozzie a Hariett spolu žili více než dvacet let v blaženém manželském svazku,” zahájil minulý týden svůj článek The Washington Post a čtenář tušil, že kvůli tomu americký deník námahou neplýtval. Skutečně, na řadu vzápětí přijdou hluboké tržné rány a zlámané kosti.

“Ona je oslnivá bytost s velikým zobákem a kropenatým ocasem. On je o něco menší ale stejně výrazný, s bílými skvrnami jemně rozhozenými nad pravým ramenem,” rozplýval se politický deník. Možná jsme měli hned na začátku říct, že řeč je o páru orlů bělohlavých.

Dvojice orlů dosáhla jistého celebritózního statusu poté, co byla v roce 2012 před jejich hnízdo/ložnici umístěna kamera která 24 hodin denně sedm dní v týdnu snímala jejich orlí život a streamovala ho na internet. Stránka to dotáhla na 40 milionů zhlédnutí a 92 000 lajků. Život páru byl harmonický, zplodili spolu mnoho generací malých orlíčků a Ozzie si vzorně plnil domácí povinnosti.

Letos ho však potkala menší nehoda s projíždějícím automobilem a veterináři orla pro jistotu poslali na tři měsíce na rehabilitaci (v textu není zmíněno, nakolik byla hospitalizace nevyhnutelná). A zdá se, že Hariett novou situaci nikdo patřičně nevysvětlil. “Zůstala sama v hnízdě s malým orlíkem. Zájem o ni projevilo několik nápadníků, ale obzvlášť jeden se stal pravidelným návštěvníkem,” popisuje s obvyklým novinářským taktem The Washington Post. Samozřejmě dodává, že orlí dáma po nové známosti s největší pravděpodobností nijak neprahla, “protože období hnízdění již skončilo - snad měla jen pocit, že právě tuto pánskou návštěvu nemusí odhánět a že jí od ní nic nehrozí”.

Jinými slovy, Hariett zapomněla na Ozzieho, a když byl manžel propuštěn z veterinární kliniky, začalo očekávatelné drama. Ozzie chtěl zpátky hnízdo i samici. Vetřelec nevěděl, kdo je Ozzie. Harriet nevěděla, kam dřív skočit. A tím se dostáváme k oněm hlubokým tržným ranám i přeraženým kostem v pařátech stárnoucího Ozzieho. Sok byl mladší a lépe se rval. Ozzieho tak našli minulou neděli zraněného a s rozjetou otravou krve, pravděpodobně důsledkem ran od zobáku a pařátů vetřelce. Přes všechnu veterinární péči v úterý zemřel.

Zprávy o smrti Ozzieho “vyvolaly vlny zděšení mezi věrnými fanoušky orlího páru nejen kvůli královské vznešenosti, kterou vyzařovali jako pár, ale také kvůli tomu, co představovali: samozřejmě Ameriku a její silné rodinné hodnoty. Ozzieho smrt tento ideál trochu zkomplikovala“ – jak píše The Washington Post.

Zodpovědět zůstává zásadní otázku. O orlech je sice známo, že vedou monogamní život, přestává to ale platit v okamžiku, kdy jeden z partnerů zemře nebo prostě někam zmizí. To se přičiněním veterinářů Ozziemu přesně stalo. Harriet s “manželem” žili šťastný orlí život, než se jim do něj připletli zvědaví a pečující lidé s těmi nejlepšími úmysly.

Video: Protože jsme na začátku chválili odolné Portugalce, připomeňme si, že patnáctimilionový národ na okraji Evropy má zvláštní talent snášet ošklivé rány osudu. Pomáhá mu v tom i jakási kolektivní hudební terapie formalizovaná ve stylu zvaném fado, tedy doslova “osud”. Na fado se dnes nadšeně chodí leckde na světě, následující přepychový, najazzle zmodernizovaný kousek předvádí geniální Mariza na koncertu v Londýně. Věnujeme Ozziemu.

Kulturní tip: Hanuš Zápal (1885–1964) – architekt Plzeňska.  Západočeská galerie v Plzni, 7. 10.–7. 2. Kurátor Petr Domanický připravil výstavu, která konečně před publikem „rehabilituje“ práci nejvýznamnějšího architekta Plzně minulého století. Hanuši Zápalovi se totiž zatím až na výjimky vyhýbal zájem kurátorů a dosud neměl ani žádnou monografii. Ta nyní vychází k expozici, která přibližuje jeho zásadní stavby: krematorium, sanatorium Janov, Vyšší hospodářskou školu či chatu u rozhledny na vrchu Krkavec.