Vynalezly věk obezity potravinářské firmy?

Jak to, že jsem při pohledu na fotografii jihoanglické pláže z roku 1976 viděl samá štíhlá těla, položil si otázku sloupkař britského Guardianu George Monbiot. A taky tutéž otázku položil svému publiku na Twitteru, pak odjel na dovolenou - a když se vrátil, zjistil, že spousta lidí pro to má spoustu vysvětlení, jejichž podstata se zdála zjevná. Více jíme a jídlo je levnější. Méně fyzicky pracujeme, méně cvičíme – a navíc dřív bylo méně fast foodů. Tím pádem není divu, že zatížení nejen brightonské pláže, odkud onen snímek byl, za posledních čtyřicet let tak vzrostlo.

Jenže když se Monbiot podíval blíž, ukázala se tahle jasná tvrzení být nejasnými. Respektive nebyla to pravda. Nejíme méně než před čtyřiceti lety, na kalorie dokonce konzumujeme méně - je nutné dodat, že jde o britské statistiky. Pracujeme méně fyzicky? I kdyby to tak bylo, proč jsou pak lidé v dělnických profesích podle těchto čísel statistik obézní s větší pravděpodobností než lidé z kanceláří? V tom to nebude. A představa, že za starých dobrých časů se všichni ve volném čase houpali na bradlech, je rovněž mylná. Cvičíme úplně stejně (tedy stejně málo) jako v sedmdesátých nebo jiných libovolných letech. Takže čím je zvýšená váha způsobena?

Monbiot (vzděláním biolog) při pohledu na dostupné statistiky říká, že sice jíme méně, ale zároveň podstatně jinak. Jde především o cukr - přímo ho sice jíme výrazně méně než v minulosti, ale nepřímo, v nápojích a jídlech, ho naopak zkonzumujeme výrazně víc. Podle Monbiota to souvisí s rozvojem jakési vědy jídla, kterou rozvíjejí velké potravinářské firmy s cílem připoutat nás ke svým oslazeným - a díky neurovědcům a psychologům i jinak přitažlivým - výrobkům.

Jak píše autor: říkat lidem, že jsou tlustí, že si za to můžou sami a ať se sebou proboha něco dělají, je jistě možné, ale míjí to cíl. Velké firmy vynaložily ohromné úsilí, aby zlomily vůli konzumentů, a následně lidi viní z toho, že ji nemají. Žádný cukrovinkář neřekne, že chce mít své zákazníky pěkně vykrmené, i když to tak je. Trvá na tom, že to s jeho větrníky nemají přehánět, když je k tomu nenutí.

 Takže ano, konstatuje Monbiot, potřebujeme silnou vůli, rozhodnost a osobní zodpovědnost. Ale hlavně na straně politiků a vlád, které by měly vůči některým výrobkům potravinářských firem přistupovat stejně jako k alkoholu či tabáku, protože (nejen) v západních společnostech roste problém s cukrem, který začíná hořknout.