Toto zobrazení teroru se nemělo stát fotografií roku – hlasoval jsem proti. Tak se vůči rozhodnutí poroty World Press Photo vyjádřil sám její předseda Stuart Franklin, někdejší šéf agentury Magnum. Svoje důvody, v nichž na prvním místě figuruje patologická souvislost mezi utrpením a publicitou, pak logicky a přesvědčivě vysvětluje v komentáři na serveru The Guardian.
Loni 19. prosince byl turecký fotograf Burhan Özbilici už na cestě z redakce domů, když si řekl, že se přece jen zastaví na tiskové konferenci v jedné z ankarských galerií. Tato ne příliš důležitá událost se však změnila v krvavý spektákl, když zde byl před zraky médií zastřelen ruský velvyslanec v Turecku. Burhan Özbilici prokázal odvahu, rychlost, zkušenosti i cit pro kompozici a pořídil snímek, který byl před několika dny oceněn v rámci World Press Photo snímkem roku.
Franklin připomíná, že to je teprve potřetí v historii soutěže, co se na vítězné fotografii objevuje zabití či vražda; nejznámější je poprava v Saigonu od Eddieho Adamse z roku 1968. „Ačkoli jsem byl pro to, aby zvítězila v kategorii zpravodajská fotografie, což se stalo, nepřál jsem si, aby se stala fotografií roku,“ píše Franklin. „Je to fotografie vraždy. Jsou tu oba, vrah i jeho oběť - a morálně je stejně problematická jako zveřejňování teroristických poprav.“
Výstava WPP postupně putuje po 45 zemích a navštíví ji zhruba 4 miliony diváků. Postavit vítěznou fotografii na takový piedestal a dopřát jí takto významnou publicitu je podle Franklina jen pozvánkou a motivací pro další a další podobně aranžované útoky. „Fotografie má tu schopnost, že dokáže sloužit lidskosti, propagovat empatii a pomoci změně. Tento snímek ale ničeho podobného nedosahuje - třebaže soucítím s rodinou oběti a těmi, kteří byli během této události zraněni.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
