Můžete mi, prosím vás, někdo prozradit, co je na volném obchodu tak senzačního? Všem milovníkům cel a dalších ochran „domácích výrobců“, kteří se dnes takto ptají – a že jsou jich v éře Trumpa a Brexitu celé armády - se pokusil odpovědět sloupkař Financial Times, blogger a ekonom Tim Harford.
Když se Harfordům narodilo první dítě, pracoval Tim v kanceláři a náročné (neplacené) péče o potomka se ujala jeho žena, portrétní fotografka. Po nějakém čase se pak chtěla vrátit do (placené) práce i ona - a aby to bylo možné, museli mladí manželé najmout chůvu. Takové rozhodnutí se samozřejmě nepromýšlí jen z hlediska peněz, ale po čistě finanční stránce na něm nebylo co řešit: protože si chůva vydělala míň než každý z manželů jednotlivě, Harfordovic domácnost díky jejímu nástupu zbohatla.
Nicméně co dává perfektní logiku z pohledu osobního života, může se v jiné perspektivě stát nebezpečnou hrozbou. Třeba takto. Hrdá a nezávislá Harfordie se pyšnila skvělou rozvinutou péčí o děti (Harfordova žena), ale jen do té doby, než vše ovládla levnější cizí konkurence (chůva). Mezi chůvou a Harfordií narostl obří obchodní deficit a harfordovský domácí sektor dětské péče byl zničen. (O tom, že harfordovský sektor portrétního fotografování naopak v důsledku vývoje nebývalé rozkvetl, kritici „zničení“ samozřejmě mluvit nebudou.)
„První a úplně základní vhled do věci říká, že na nějakém typu obchodování stojí celá lidská civilizace,“ otevírá svoji úvahu o výhodách volného obchodu Tim Harford a dává za příklad právě sebe: „I když nejsem zrovna zemědělec, naštěstí si umím obstarat jídlo za knihy, které píšu. Ale i s těmi knihami jsem závislý na jiných, kteří umí udělat papír, vymyslet tiskařský software, navrhnou obálku, vymyslet logistiku prodeje… Něco z toho bych možná – pomaleji a míň kvalitně - zvládl sám, v něčem bych byl bez šance.“
Druhý důležitý vhled podle Harforda říká, že i když se mezinárodní obchod zdánlivě týká soutěže s cizinci, ve skutečnosti jde vlastně o bitvu mezi domácími výrobci. Tu je příklad: „Moje domovské město Oxford vyrábí minicoopery, které můžeme vyvézt a vyměnit za camemberty,“ píše Harford a ptá se: Ale co když se pobrexitová vláda rozhodne nákup camembertů trochu přiškrtit? Pozor, to není nemožné: současná ministryně spravedlnosti Elisabeth Truss nedávno nazvala ochotu Britů kupovat hojně zahraniční sýry ‚hanbou‘.
Takže když se vláda rozhodne tuto „hanbu“ poněkud zkorigovat, francouzští sýraři budou samozřejmě tratit. Nicméně spolu s nimi ostrouhají i výrobci minicooperů v Oxfordu. Jelikož Francouzi používají svůj camembert k nákupu cooperů, pokles v camembertových příjmech znamená menší nákupy britských aut.
„Nemá to co dělat s nějakou francouzskou pomstou,“ píše Harford. „To je prostě důsledek faktu, že v Británii vyrábíme sýr dvěma způsoby: normální cestou pomocí krav a nepřímo výrobou aut měněných následně za sýrové výrobky v cizině. Takže britský mléčný průmysl a britský automobilový průmysl spolu ve velmi doslovném a reálném smyslu konkurenčně soutěží. Podpoř jeden nějakými cly a tarify - a poškodíš druhý.“
Ekonomové David Autor, David Dorn a Gordon Hanson nedávno ve své práci Čínský šok doložili, jak ničivý dopad mělo na zpracovatelské továrny ve Spojených státech otevření se čínské konkurenci. Některé provozy byly - úplně jako sektor domácí dětské péče v Harfordii – doslova vymazány z povrchu země. To ekonoma moc nepřekvapí. Opravdu překvapivé je až to, že ani tolik let po počátečním šoku se zasažení Američané nedokázali přeškolit, naučit něco nového, nebo se pohnout jinam za dobrou prací. Americké hospodářství, mnohem pružnější než mnoho jiných, je míň pružné, než jsme si mysleli.
Věcně viděno, píše Harford, je obchod de facto jen jiný druh výrobní technologie - technologie měnící coopery na camemberty. A jako každá výrobní technologie, i tahle nás dělá bohatšími. Nicméně vedlejším produktem tohoto procesu je fakt, že díky němu (nebo jeho vinou) vznikají vítězové a poražení. A zatímco vítězové mají tendenci brát svoje štěstí jako něco daného, poražení si moc dobře pamatují, o co a kvůli čemu přišli. A poražení mají taky volební hlas. Takže pokud s nimi tolik zamávaly čínské montovny součástek, uvidíme, co se stane, až třeba – jeden příklad z mnoha - samořiditelná auta připraví v západním světě o práci miliony řidičů nákladních aut a taxíků.
„Postavme zeď“ je úderný slogan, který přitahuje hlasy, ale není to politika, která by něčemu pomohla, končí svůj text Harford. Na napětí a tlaky moderního světa potřebujeme lepší odpověď. Současný mezinárodní obchodní systém nám pomohl zajistit jak prosperitu, tak mír. Byla by hanba, kdyby se mu mělo něco stát.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
