Venezuelu máme zafixovanou jako ropného exportéra, který z výnosů černé suroviny platí svůj značně neúspěšný socialistický experiment. Ne nadarmo zesnulý vůdce Hugo Chávez nazýval ropu poeticky “nástrojem národního rozvoje”. Teď to ale vypadá, že tahle latinskoamerické země skutečně mele z posledního: část ropy totiž musí dovážet ze země svého nepřítele číslo jedna, USA.
Problém je v tom, že venezuelský ropný průmysl je po znárodnění a vyrabování prakticky před kolapsem. Výnosy z něj představují polovinu příjmů venezuelské vlády, ale těžba se od roku 1998, kdy Chávez nastoupil k moci, snížila o třetinu. K tomu je nutno připočítat dramatický propad cen ropy a nutnost exportovat dvě třetiny zbývající produkce do Číny jako splátku obřích dluhů. Reportáže ze země tak popisují nedostatek základních potravin (nakupovaných v zahraničí), stejně jako základních léků. Cena chleba se podle reportáže deníku The New York Times měsíčně zdvojnásobuje a bochník v tuto chvíli přijde zhruba na 50 centů (12Kč), což zní skvěle do okamžiku, než zaměstnanci na ropných vrtech reportérovi prozradí, že vydělávají v přepočtu zhruba jeden dolar (24Kč) měsíčně a hlad je takový, že se během práce navzájem hlídají, aby neomdleli.
Nutnost dovážet ropu z USA je v takové situaci spíše symbolickým dovětkem zprávy o tom, kam Chávez a jeho následovník Nicolás Maduro zemi dovedli (Maduro letos nenašel peníze nebo kuráž ani na to, aby zajel do New Yorku přednést tradiční revoluční projev na valném zasedání OSN). V podstatě jde o to, že Venezuelci potřebují ke zpracování své těžké ropy ropu lehkou. Tu si dříve poměrně komplikovaným procesem uměli vytěžit sami, pak příslušná pole znárodnili, na udržování technologií dnes už nemají peníze a těžba se v posledních měsících úplně zastavila. Nezbývá tedy než poníženě importovat 50 000 barelů imperialistické ropy denně - ovšem jak popisuje deník, “některé tankery stojí v přístavech až dva týdny a čekají, až jim venezuelská ropná společnost bude schopná zaplatit, některé zase odplouvají”.
Deník Financial Times zároveň přišel právě v pondělí se zprávou, že ropná společnost PDSVA v podstatě hodila ručník do ringu a oznámila svým věřitelům, že sedm miliard dluhů splatných příští rok neuvidí dříve než v roce 2020. Text nese výmluvný podtitul “Začátek konce?”
Krach Venezuely je bezpochyby tragédie, ale v Evropě bychom se měli ptát sympatizantů Huga Cháveze a jeho revoluce, co si z příběhu odnesli. Mezi ty známější patří čerstvě znovuzvolený šéf britských labouristů Jeremy Corbyn či španělská “nová levice” Podemos, část jejíhož vedení dělala venezuelskému revolucionáři poradce. V Česku proslula například levicová ekonomka Ilona Švihlíková.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
