Včelí žihadla se mohou stát zázračným lékem

Vědecký online magazín Mosaic přináší fascinující příběh uzdravení z těžké boreliózy. Dodejme pro jistotu, že jde o zcela seriózní médium, protože ono uzdravení se zdá být až příliš zázračné.

Ellie Lobelová onemocněla ve 27 letech lymskou boreliózou po kousnutí klíštětem. Měla smůlu, na správnou diagnózu se přišlo až pozdě, léčba nezabírala a jí se bakterie usídlily hluboko v těle, jak se to menšině pacientů bohužel stává. Chronická forma nemoci jí pak dalších patnáct let devastovala; ničila jí kosti, svaly, mozkové buňky i psychiku. Ve 42 letech odešla Ellie Lobelová zemřít do Kalifornie, její zdraví bylo tak podlomené, že jí lékaři dávali prognózu několika měsíců života.

Pár dnů po přestěhování šla se svou pečovatelkou na procházku a obě ženy napadl roj divokých včel. Pečovatelka utekla, ale Ellie tou dobou už nemohla chodit. Stovky žihadel jí probodávaly ruce, krk, obličej, včely zalézaly do vlasů a pod šaty. Měla navíc od dětství prudkou alergii na včelí bodnutí a myslela si prý v tu chvíli, že musí nutně zemřít. Když roj odletěl, přesvědčila pečovatelku, ať nevolá záchranku. Je stejně smrtelně nemocná, konec přijde jen o něco dříve. Uložila se ve svém pokoji a očekávala alergickou reakci a udušení.

Jenže to nepřišlo. Prožívala jen tři dny silné bolesti, které pak ustoupily a s nimi i příznaky boreliózy. Cítila se nejlépe za dlouhá léta. V následujících měsících a letech si pak včelí žihadla začala cíleně aplikovat. Nemoc, která ji málem zabila, se jí podařilo v podstatě vyléčit.

Autorka článku připomíná, že léčivý potenciál zvířecích jedů patří k málo probádaným jevům, ale v poslední době vyvolává velké naděje. Ukazuje se totiž, že nejdůležitější látka obsažená ve včelím jedu má silné antimikrobiální účinky, dokáže ničit řadu bakterií a hub. Výzkumy jsou na začátku, ale mnozí vědci si myslí, že preparáty z včelích žihadel mohou jednou sloužit jako lék proti silným infekcím. A existuje už i šetrná forma sbírání jedu, při níž včely neumírají.

Jaké to je ztratit zrak? Nad otázkami tohoto typu většinou nepřemýšlíme, slepota je jedna z věcí, u nichž člověk tiše doufá, že nepotká právě jeho. Novinářku Cristinu Hartmannovou ovšem potkala a v internetovém magazínu Voxotevřeně a poutavě vypráví, „jaké to je“.

S vidinou oslepnutí žila od dětství, trpí degenerativní nemocí, při níž zrak odchází postupně. A bohužel také poruchou sluchu, takže jednoho dne ji čeká obtížný úděl hluchoslepých. Úbytek zraku nelíčí Hartmannová jako fatální tragédii, spíše nezvyklou okolnost, která proměňuje život i osobnost. Za výhodu považuje to, že blížící se slepota zužuje možnosti rozhodování – o spoustě profesí například nemá smysl ani uvažovat, takže výběr je nakonec snazší a vlastně příjemnější.

Vidina oslepnutí jako by zrychlovala čas. Člověk toho chce stihnout co nejvíc, takže Hartmannová hodně studovala, cestovala a také střídala mejdany, což ji přivedlo na pokraj závislosti na alkoholu.

Stále se měnící zrak nemocného člověka nutí k něčemu, co zdraví neznají – znovu a znovu se učit, jak vlastně žít. S každým dalším skokovým zhoršením je třeba naučit se novým způsobům orientace, zvyknout si na nová omezení, upravit svůj byt a životní styl. A sotva si člověk trochu zvykne, přijde další změna.

Vcelku nečekaný je postřeh autorky ohledne prožívání vlastního těla. Jako většina lidí ani ona sama sebe nevnímala coby perfektní, trápila se příliš velkým nosem nebo krátkýma nohama. Pocit nedostatečnosti ovšem zmizel nějaký čas poté, co oslepla. Tím, jak sebe sama nevidí v zrcadle, začala své tělo vnímat jen skrze vnitřní pocity. Výsledkem je paradoxně vyšší sebevědomí.

Zkušenosti blízké smrti lidi fascinují, o čemž svědčí úspěch knih, jako je Moodyho Život po životě nebo nedávný Důkaz nebe neurochiruga Ebena Alexandera. Pro vědce ovšem zájem o prožitky v bezprostředním ohrožení života dlouho znamenal vstupenku do světa šarlatánů, které nikdo nebere vážně. NDE, jak se těmto stavům podle anglické zkratky říká, patřily do kategorie „záhad“ podobně jako telepatie nebo duchové strašící ve starých domech.