V Sýrii se odehrává první postfaktická válka. Propaganda se zcela odtrhla od reality

Německý zpravodajský týdeník Der Spiegel slaví sedmdesátiny a při té příležitosti o své práci v terénu krátce napsali jeho mezinárodní korespondenti, například válečný zpravodaj Christoph Reuter. “Ještě jsem nezažil válku, která je vnímaná tak rozlišně jako konflikt v Sýrii,” píše tu cenami ověnčený válečný reportér a specialista na Blízký východ. Samozřejmě, propaganda jednotlivých válčících stran je tak stará jako války samy. Podle zkušeného reportéra to ale v Sýrii dosáhlo nového stupně. Výklad a dezinterpretace, které produkují vlády v Moskvě a Damašku, jsou podle něj cíleně střižené pro konkrétní čtenáře - s cílem navázat se na jejich již existující předsudky.

Považujete USA za zdroj všeho zla ve světě? Voilá, budete zásobeni články, podle nichž CIA a jiné tajné služby již dlouho dopředu plánovaly svržení Asadova režimu. Máte obavy o křesťany? Není problém, dostanete zprávy o podřezaných hrdlech biskupů a zničených kostelích - bez ohledu na to, že kostely na dané fotce bombardovalo syrské letectvo.

Zajímavá je tato propaganda zvlášť s ohledem na roli Američanů v syrském povstání - která totiž fakticky spočívala v jeho ignorování a v minimální podpoře opozice. Propaganda však tvrdí přesný opak a úplně se podle německého reportéra oprostila od reality.  “Dá se říct, že Sýrie je první postfaktická válka. A bohužel musíme konstatovat, že tahle strategie zafungovala,” píše Reuter.

To neznamená, že Spojené státy neučinily zásadní chyby. Podrobně je rozvádí Joshua Landis, přední americký znalec Sýrie. V první řadě odmítá rozšířenou kritiku Baracka Obamy, kterému mnoho novinářů, think tanků i běžných Syřanů vyčítá, že do války výrazněji nezasáhl a nepomohl Asada svrhnout.

“V žádném případě by Spojené státy nedokázaly syrský problém konstruktivně vyřešit - a už fakt, že jsme zůstali mimo, je přínosem. Turecko, Izrael, Libanon, Irák, Saudská Arábie. Všichni po nás chtěli, abychom vyřešili jejich syrský problém, protože ho nedokázali vyřešit sami. Ale všichni měli odlišné představy, jaká Sýrie by z tohoto mlýnku na maso měla vzejít. A kdyby USA do boje vstoupily, lepší salám by z toho rozhodně nebyl,” říká Landis.

Kritizuje však například, že Obama velmi brzy požadoval, aby Asad odstoupil - ačkoli k jeho pádu nechtěl nijak výrazně přispět. To pouze vzbudilo (nakonec plané) naděje opozice. Obama si podle Landise byl po zkušenosti z Iráku a Afghánistánu dobře vědom, že americká intervence nedokáže změnit režim, respektive po sesazení vládnoucího režimu vytvořit nové, lepší a funkční vládní struktury. Proto v Sýrii neintervenoval. Avšak zároveň se - věrný svým lidsko-právním a liberálním zásadám - velmi brzy postavil na jednu ze stran konfliktu, proti brutálnímu diktátorovi. A už jen tento idealistický a rétorický postoj napomohl k další eskalaci. Obama také nejspíše vskutku počítal s tím, že Asad brzy zmizí.

“Byl jsem v prvních třech měsících povstání pozván na několik debat CIA a porad think tanků a zpravodajská komunita byla za jedno v tom, že Asad brzy padne. Lidé byli ztraceni. Každý si jednoduše do syrského povstání promítal své zájmy a teorie; bylo jen přirozené, že naše projekce převládly nad analýzou založenou na faktech. Situace v terénu se měnila tak rychle, že bylo snadné uvíznout v pasti různých představ o dalším vývoji,” říká dost tvrdě Landis.

A také zmiňuje velký tlak blízkovýchodních spojenců (a dlouholetých odpůrců Asada) na to, aby se Američané včas postavili na “správnou” stranu. “Ale nikdo ve Washingtonu syrské opozici opravdu nerozuměl. Nemohli říct jméno jediné opoziční skupiny, která by se těšila podpoře v celé Sýrii,“ říká Landis v dlouhém a zajímavém rozhovoru, který analyzuje americkou roli v syrské válce i vyhlídky Trumpovy vlády.