Při jaderném konfliktu se schová do bunkrů jen americká vláda a její náhradníci

Takže je to venku  - podle právě zveřejněných zpráv dokáže severokorejský vládce Kim Čong-un zasáhnout americké cíle na úrovni Denveru a ve velmi krátké době se před jeho jaderným pozdravem neschová žádné město v USA. Zároveň s tím vyšlo najevo, že sankce uvalené na Pchjongjang s cílem zabrzdit jeho jaderné ambice nefungují.

Jak objevili experti sestavující zprávu pro OSN, Kimovi se s velkou pomocí Číny daří přes nastrčené firmy v Pekingu a v Malajsii sankce hladce obcházet. Američtí generálové tak začínají čím dál častěji mluvit o nutnosti „vojenského řešení“. Za existence jaderných hlavic připravených k odpalu v zákoutí severokorejských hor to ovšem samozřejmě obnáší hrozby, o kterých tu už byla řeč. Bulletin jaderných vědců (Bulletin of the Atomic Scientists – BAS) na to téma nedávno přinesl rozhovor s Garretem Graffem, autorem čerstvě vydané knihy Krkavčí hora aneb Jak americká vláda vymyslela plán na záchranu sebe samé, zatímco my ostatní zemřeme.

Některé čtenáře možná překvapí, že pokud jde o úkryt před válečným šílenstvím, vůdčí síla demokratického světa vůbec nepřemýšlí masově: účelem několika desítek stávajících bunkrů rozesetých po americké Unii není ochrana obyvatelstva, ale „zajištění kontinuity vlády“.  Kryty mají jednak sloužit těm, kteří budou řídit jadernou válku, a pak těm, kteří povedou zemi, až se svět vynoří z katastrofy a bude opět třeba dát mu správný směr.

Míst je třeba hodně, protože americká administrativa má pro tyto výjimečné případy připraveny dlouhé řady zákonem stanovených náhradníků pro každou vysokou exekutivní funkci, prezidentem počínaje a všemi ministry konče.  Po jednom možném shromaždišti těchto vybraných lidí – bunkru na Krkavčí hoře v Pensylvánii – také dostala Graffova kniha jméno.

Podle Graffa dotlačil úředníky k modelu výběrové záchrany vývoj moderních zbraní. V jaderném pravěku počátkem 50. let se samozřejmě pro případ jaderné války počítalo s evakuací civilního obyvatelstva. Rusové, jediný nepřítel s jaderným arzenálem, měli tehdy jen pár atomovek a nad cíl by je museli dopravit letadlem, takže stratégové měli na provedení evakuačních plánů nějakých osm až deset hodin času. Vláda USA proto stavěla kryty pro široké masy občanů a snažila se protkat Ameriku hustou sítí dálnic - rychlých spojek mezi ohroženými lidmi a bezpečím pro případ konfliktu.

Hlavic ale bylo čím dál víc a jejich nosiče létaly čím dál rychleji. Doba od varování k výbuchu se smrskla na nějakých 20 minut. Snít za takové situace o masivním shromažďování a zachraňování civilistů ztratilo smysl a plány se pomalu obracely ke strategii, která vládne i dnes: k perfektně nacvičené evakuaci vybraných stovek vysoce postavených politiků a úředníků do bezpečných míst v horách kolem metropole a dalších měst.

Tato místa jsou podle Graffa schopna pojmout dohromady šest až deset tisíc lidí a jsou neustále plně připravena k okamžitému použití. 24 hodin se v nich střídají desítky členů vyškoleného personálu a jsou vybavena nejmodernější technikou, aby noví nájemníci mohli okamžitě přejít ke svým úkolům a řídit třeba po dlouhé týdny komplikovaný a zničující konflikt. Stejně tak stojí 24 hodin denně 365 dní v roce s nahozenými motory na ranveji vojenské základny v Nebrasce prezidentův „letoun soudného dne“ - je připraven bleskově odletět kamkoli pro hlavu státu a s ní na palubě pak zmizet v oblacích, odtud by mohla vydávat rozkazy k dalšímu postupu.

„Ve své knize píšete o tom, že i když záchranné strategie vznikaly za studené války, útok Al-Káidy na New York a Washington v roce 2001 jim dodal na aktuálnosti a vnesl do nich nové scénáře. Jaké?“ ptá se v rozhovoru sloupkařka BAS Elisabeth Eaves. „Vládě došlo, že se opravdu může stát něco naprosto nečekaného,“ říká Graff. „Udeří to bez varování jako blesk z čistého nebe, takže vy na to prostě musíte být připravená a musíte mít nějaké lidi dopředu ukryté v bunkrech, aby mohli převzít odpovědnost, kdyby se ve Washingtonu něco stalo.“

Podle Graffa panuje mezi stratégy předpoklad, že většina teroristických útoků bude vždy hodně lokalizovaná a zasáhne relativně velmi malé území. Takže jde o to zabránit tomu, aby takový omezený úder na pár bloků ve Washingtonu nepřipravil 330 milionů Američanů kompletně o vedení. Útok ze strany „darebáckých států“, jako je Severní Korea, nebo teroristických skupin jako Islámský stát tak přesměroval pozornost bezpečnostního vedení země od plánů na obranu před globálním, široce založeným útokem ke snaze vyrovnat se bez větších škod s lokálním úderem.

„Takže kolik lidí stojí v záloze, aby se eventuálně ujali funkce prezidenta Spojených států?“ ptá se dál BAS. „Nějakých dvacet lidí,“ říká Graff. „A to platí pro každý úřad. Hodně náhradníků je z provincií, což je logické, protože se počítá se ztrátami v hlavním městě. Takže by byl asi leckdo překvapený, kdo všechno by se zjevil na pódiu po jaderném útoku nebo katastrofickém úderu na Washington. Nástupnické linie zahrnují i velvyslance při OSN, žalobce pro severní distrikt státu Illinois, federálního prokurátora v Chicagu a podobně. Šéf energetického odboru na povodí řeky Savannah v pobočce pro Jižní Karolínu je 18. následovníkem v řadě pro funkci ministra energetiky. Takže bychom mohli zírat, jak všichni tihle lidé vylézají z bunkrů a mávají do publika: Ahoj, my jsme noví lídři Ameriky.“