Americký týdeník The New Yorker přináší obsáhlý materiál, který upozorňuje na opomíjenou součást debaty o deportacích nelegálních migrantů. Tedy že pro řadu z nich „vyhazov“ ze Spojených států znamená nejen ztrátu živobytí, domova (mnoho z nich žije v USA celá léta, někdy celý dospělý život) či zpřetrhání přátelských a rodinných vazeb, ale přímo ohrožení na zdraví či životě. A nejde jen o lidi ze zemí s nestabilními nebo diktátorskými režimy, kde navrátilcům hrozí vězení či politické pronásledování.
Text začíná příběhem třiadvacetileté číšnice Laury, matky tří dětí, kterou v Texasu zastavil dopravní policista, protože na silnici přejížděla plnou čáru. Žádosti o doklady nemohla vyhovět, protože matka tří synů coby „ilegálka“ z Mexika neměla ani řidičák. Když jí policista oznámil, že zavolá kolegům z pohraničí policie, Laura zpanikařila. A to zejména proto, že její bývalý manžel, který žil v jejím domovském městě v Mexiku, jí „slíbil“, že ji zabije, pokud se někdy vrátí domů. A ta výhrůžka se jí zdála zcela reálná mimo jiné proto, že jí stále posílá výhružné textovky. Policista nicméně její prosby ignoroval a ve spolupráci s hraniční policií byla Laura – bez matky a dětí, které na ni marně čekaly doma - velmi rychle navrácena do Mexika.
Během několika málo dní se její bývalý muž dověděl, že je ve městě: začal ji pronásledovat, vyhrožovat, napadat; při jednom incidentu jí ukousl kus ucha a škrtil ji. Příběh nemá happy end. Tělo, které bylo týden po jejím návratu domů nalezeno v jejím vyhořelém autě, skutečně patřilo Lauře, jak později potvrdil test DNA. Týden na to se policii ex-manžel přiznal. Lauřina matka pak podala žalobu na hraniční policii, že ignorovala prosby a varování její dcery. Spor sice prohrála, nicméně případ přitáhl celonárodní pozornost.
Dokumentovat osudy ilegálů, které americké úřady vrátily domů, se dlouho nedařilo, protože úřady jejich osudy nesledují a neziskovky na to nemají dostatek finančních prostředků. Rodiny lidí, které potkal takový osud, o tom obvykle nemluví veřejně. Situaci změnila právě Sarah Stillman, autorka textu v New Yorkeru, když se za pomoci skupiny svých studentů z Kolumbijské univerzity rozhodla zmapovat, co šlo. Zkontaktovali více než dvě stovky organizací pomáhajících imigrantům, útočišť pro oběti domácího násilí, právníků, a dokonce márnic napříč Střední Amerikou. K tomu mluvili s rodinami nejen těch, kteří po deportaci zemřeli, ale byli znásilněni, napadeni či uneseni.
Stillman tak se svými studenty vytvořila cosi jako databázi a na základě zhruba šedesáti shromážděných případů vypozorovala určité vzorce. Stejně jako Laura z úvodního příběhu, i další lidé či jejich rodiny policisty často varovali, co je čeká, když je vrátí domů. A přestože úřady se mají ptát na to, zda po deportaci lidem něco nehrozí, často to nedělají - nebo varování ignorují. K situacím, které pro dotčené končí takto dramaticky, přitom často vedou banální situace typu dopravního přestupku nebo neshody v práci.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
