Troika naplnila kapsy těch, kteří jsou za řecký kolaps odpovědní

Na Ukrajinu se chystá tým expertů, který má zemi pomoci ve vytváření západních institucí.Německé deníky tento týden oznámily, že s reformou ukrajinských financí bude radit Peer Steinbrück, v posledních volbách neúspěšný kandidát sociální demokracie na kancléře. Po vypuknutí časech finanční krize v letech 2008 a 2009 byl Steinbrück mimořádně úspěšným ministrem financí a Němci mu vděčí za to, že otřesy na světových burzách zvládli tak snadno. Uvidíme, jak se mu nyní bude dařit v naprosto odlišně fungující Ukrajině. V expertním týmu, jehož práci budou financovat ukrajinští oligarchové, zasednou i někdejší eurokomisař Günther Verheugen nebo spoluzakladatel Lékařů bez hranic, později francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner. 

Pomoc Ukrajině v budování institucí je málo sexy, ale rozhodující složka konfliktu na Ukrajině. V minulém vydání týdeníku Die Zeit (odkaz není k dispozici, musíte si pořídit tištěné vydání Zeitu) o tom promluvil například uznávaný americký politolog Walter Russell Mead: „Putinův režim stojí na argumentu, že západní hodnoty nejsou pro Rusko vhodné. Pokud však Ukrajina, tedy země v prostoru považovaném Putinem za kolébku Ruska, západní hodnoty a instituce přijme a bude mít opravdu úspěch, pak se moc ruského prezidenta začne drolit. Proto teď Putina v první řadě nezajímá, kolik kilometrů čtverečních na východě Ukrajiny dobude. Chce tu zemi hlavně destabilizovat. Chce, aby politická a ekonomická pomoc Západu selhala a zatím je v tom úspěšný," píše Mead a pokračuje: 

„Fixace na otázku, zda vyzbrojit nebo nevyzbrojit ukrajinskou armádu, je projevem příliš krátkodobého uvažování. Západ je nyní v jakémsi strategickém vakuu – přemýšlíme o tom, co uděláme v příštích týdnech, ale ještě jsme nepromysleli dlouhodobé plány s Ukrajinou. Co chceme? Pokud se nedokážeme shodnout, že naším dlouhodobým cílem je vybudování silné evropské Ukrajiny, nikam se nepohneme. To je podle mě klíč k celé krizi, která není v první řadě vojenským, ale politickým problémem.“

Walter Russell Mead pak uvádí paralelu z historie: během studené války se Západ především staral o vybudování silného Západního Německa - a úspěch bonnské republiky i atraktivity celé západní Evropy tehdy Sovětský svaz porazila. Něco podobného musíme nyní zopakovat na Ukrajině. Evropa si musí dobře promyslet, jak zajistí enormní finanční náklady, které s sebou vytvoření úspěšné Ukrajiny přinese; jak se na tom budou jednotlivé země EU podílet a nakolik v tom pomohou Američané.

Krize v Řecku zmizela z aktuální zpravodajské agendy. Ale je jisté, že se brzy vrátí, nejpozději zhruba za čtyři měsíce, až se začne tvrdě vyjednávat o novém záchranném programu - jakkoli dnes řecký premiér tvrdí, že už žádný další nebude potřeba. Máme proto dost času pro lepší pochopení toho, co se vlastně v Řecku pokazilo – na sociálních sítích, v českých hostincích i slušné společnosti v tom totiž panuje slušný zmatek.

Skvělým příspěvkem k lepšímu pochopení řeckých trablů – a v hledání poučení směrem do budoucnosti - je text oxfordského profesor práv Pavlase Eleftharidise z prosincového vydání dvouměsíčníku Foreign Affairs. Stručně řečeno vypráví příběh toho, proč Řecko zvláště v letech vlády konzervativce Kostase Karamanlise v letech 2004 až 2009 naprosto ztratilo kontrolu nad veřejnými financemi.

Zmiňuje se o řeckých médiích – zvláště televizi – vlastněných řeckými oligarchy, které svým zpravodajstvím zkouší zabránit jakýmkoli reformám, jež by těmto oligarchům ublížily. Právě moc silných zájmových skupin a oligarchů, která je v řecké ekonomice a politice větší než v jiných státech eurozóny, je hlavní příčinou krize – nevyrovnané rozpočty jsou až důsledkem tohoto selhání institucí. Navzdory reformám a evropské záchraně Řecka před bankrotem se zatím nepodařilo tuto základní příčinu řecké krize překonat.

„Řecko srovnalo účty tím, že vysoce zdanilo střední vrstvy a udělalo obrovské škrty v platech státních zaměstnanců, v důchodech a ve zdravotnických výdajích. Občané tedy cítí obrovskou tíhu úsporných opatření, ale ke skutečným strukturálním reformám nedošlo: řecká ekonomika je stále jednou z nejméně otevřených v Evropě, panuje zde velmi malá soutěž a ve výsledku i vysoká nerovnost. K reformám nedošlo, protože elity a vlivná skupina nemá zájem systém změnit,“ píše Eleftharidis, nově člen proevropské centristické strany To Potami, do které se sdružuje mnoho mladých podnikatelů a akademiků snažících se změnit dosavadní řecké instituce.

„Tím, že Evropská centrální banka, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond Řecko zachránily, aniž by požadovaly zásadní reformy, jen posílily status quo. Troika zatím hlavně naplnila kapsy těch, kteří jsou v první řadě za řecký kolaps odpovědní,“ pokračuje autor - a vysvětluje tím jeden z důvodů řeckého odporu proti zástupcům věřitelů, který se při pohledu ze střední Evropy může zdát někdy nepochopitelný.

Nejlepší levicové noviny světa, britský The Guardian, vydaly výborný redakční komentář o ruské propagandě. Kéž by si ho větu po větě přečetli ti levicoví čtenáři, kteří kvůli hluboce vžitému antiamerikanismu mají sklon Putina a jeho agresi ospravedlňovat či aspoň bagatelizovat. Putinovu vládu britský deník označuje za „postmoderní autoritářství“ a píše například: Taktikou je vytvářet co nejvíce příběhů dané situace, které teoreticky dávají smysl, a v následném informačním chaosu tiše uniknout odpovědnosti… Pod vlivem takové kampaně začínají lidé zpochybňovat, že vůbec něco jako pravda existuje.

„Objektivita neexistuje – existují jen pokusy přiblížit se pravdě skrze co největší množství různých hlasů, těmito slovy to popisuje šéfredaktorka státní televize Russia Today. Je to jakýsi ozbrojený relativismus,“ dodává Guardian. Jak lidé nevěří „mainstreamu“, ačkoli v Evropě a Americe existují mimořádně kvalitní mainstreamové časopisy a deníky, a namísto toho čtou obskurní weby a blogy, má tato taktika značný úspěch.

Tha´er ztratil víru v syrskou revoluci ve chvíli, kdy dostal příkaz střílet na muže, po jejichž boku dva roky bojoval. Do minulého roku mu jeho velitelé říkali, že džihádistické skupiny, jako je Islámský stát, pomohou svrhnout diktaturu Bašára Asada. Pak náhle prohlásili Islámský stát za nepřítele a Tha´er přestal logice této války rozumět. Odešel z boje za svou ženou a synem do uprchlického tábora v Turecku. „Všechno, co jsem věděl, je, že bojuji proti režimu. Nevěděl jsem, jestli ISIS jsou dobří nebo špatní a nechtěl jsem umřít v boji s dobrými lidmi. A vlastně jsem už vůbec nevěděl, kdo je tady vlastně dobrý,“ říká 32letý taxikář.

Tímto příběhem začíná velmi zajímavá reportáž z turecko-syrské hranice, ve které Erika Solomon z deníku Financial Times pátrá po osudu běžných rebelů, kteří před čtyřmi lety z idealismu a touhy po svobodě začali povstání proti čtyřicet let trvající tyranii rodiny Asadů. 

Článek o těchto bojovnících je přínosný už kvůli tomu, že se dnes zájem Evropy a Ameriky o Sýrii omezuje skoro jen na Islámský stát. Jejich hrůzná videa poprav, protizápadní propaganda a krutost zastínily vše ostatní. Třeba skutečnost, že Asadovy milice a vojáci páchají v boji proti svým syrským nepřátelům podobné zločiny, jen se u toho nenatáčejí a nevyhlašují válku zbytku světa jako IS. Mimochodem, zajímavým a na pohled dosti brutálním pokusem, jak obrátit pozornost na Asadovy bomby, v jejichž žáru umírají tisíce lidí, tedy mnohem více než pod terorem IS, je tato PR akce opozičních aktivistů.

Ale zpět k článku z FT. Erika Solomon v něm připomíná, že původně mírumilovné povstání se definitivně zvrhlo v konflikt mezi náboženskými konfesemi ve chvíli, kdy do hry vstoupily regionální mocnosti. Írán začal podporovat vládu, organizoval alavitské milice a vyslal na bojiště šíitské spojence z Libanonu. Katar, Saudská Arábie, Turecko a Emiráty platily své vlastní milice ve snaze ovlivnit směřování povstání a války. „Co jsme kdysi nazývali revolucí, už žádná revoluce není. Stali jsme se benzínem, který dál zažehává oheň mezinárodní války. Ničím víc,“ cituje FT velitele jedné syrské milice. Výsledkem je cosi jako arabské opakování evropské „třicetileté války“ a 200 tisíc mrtvých.

Zbytky umírněných rebelů přitom nemají prakticky šanci. Za IS bojuje odhadem šedesát tisíc mužů, Asadova armáda je ještě větší - a v této situaci Američané chtějí cvičit ročně pět tisíc umírněných rebelů, tedy pomyslnou kapku v moři. Tyto umírněné milice jsou tak slabé, že se neustále rozpadají, opět se pod novými veliteli spojují a zase se rozpadají.

V úvodu citovaný Tha´er před odchodem do Turecka bojoval za tři různé skupiny rebelů. Jeho poslední velitel jezdil v luxusním autě a měl vilu v Turecku, svým bojovníkům ale neplatil skoro nic. „Minulé čtyři roky jsme následovali svá srdce, jen abychom zjistili, že jsme se přitom skoro pokaždé zmýlili,“ říká Tha´er a později reportérce vysvětluje, proč úplně neodmítá brutální Islámský stát: „IS a Nusra (pobočka Al Kaidy) mají víc plusů než minusů. Ty minusy jsou samozřejmě obrovské – zabíjejí lidi, kteří si nezaslouží zemřít. Ale během roku dokázali zřídit stát a kontrolují tak velkou oblast, že si to mohou rozdat s celým okolním světem.“ Brutální extremisté jsou náhle přitažlivější než chaos rozhádaných a slabých umírněnějších rebelů.

Video: Obvykle ve čtvrtečním menu nabízím přednášku z londýnské LSE, tentokrát udělám výjimku. V Praze totiž probíhá festival dokumentárních filmů Jeden svět, jedna z nejlepších akcí pořádaných v Česku vůbec. A tak zkusím upoutat na dva zajímavé filmy, které jsem zatím zhlédnul.  

První se jmenuje Bojovníci ze severu a vypráví o mladých Dánech, synech uprchlíků přišedších v 90. letech ze Somálska, kteří odcházejí bojovat za extremisty Al Shabab do vlasti předků, tedy zpět do Somálska. Film vznikal čtyři roky, protože je velmi těžké a zdlouhavé získat si důvěru mladých mužů z této komunity. Povedlo se ho také natočit jen díky tomu, že jeden z  režisérů je také somálského původu; jiní Somálci mu tedy důvěřovali a nechali se točit před kamerou. Autoři filmu se díky tomu dostali v detailu k jedné kodaňské džihádistické skupině. 

Na plátně sledujeme otce, jehož syn v Somálsku právě bojuje, a posloucháme kluka, který nakonec zůstal v Dánsku, zatímco jeho tři kamarádi odešli na východ Afriky a jeden z nich se odpálil při sebevražedném atentátu na čerstvě promované lékaře v Mogadišu. Film je dobrý tím, jak lidsky o důvodech radikalizace mladých Dánů vypráví. Ale než se začneme zlobit na ty nepřizpůsobivé islámské přistěhovalce, nezapomeňme, že vznikl jen díky režisérovi z téže somálské komunity, který se integroval skvěle. Tyto úspěšné příběhy, v západní Evropě tak běžné a častě, totiž v době zájmu o extremisty snadno zapadají.

Druhý film pak v detailu sleduje práci Emergency teamu lidskoprávní organizace Human Rights Watch. Jak vznikají jejich detailní zprávy ze syrského bojiště nebo z Libye? Kdo je píše a jak dobře situaci v terénu vlastně zná? Budete překvapeni. A to nejen tím, že přímo na plátně uvidíte natočený ilegální přechod hranice z Turecka do Sýrie.

Kulturní tip: Rodinná dieta. ČT2, čtvrtek 5. března, 23:45. „Nemůžu si čistit zuby, protože můj kartáček je z plastu,“ říká v dokumentu Johna Webstera jeho mladší syn. Rodina žijící ve Finsku se totiž rozhodla, že zkusí vydržet jeden rok zcela bez produktů, k jejichž výrobě nebo při jejichž použití je potřeba ropy. Touha minimalizovat ekologickou stopu se prý v mysli režiséra zrodila poté, co začal vnímat problémy spojené s globálním oteplováním a vyčerpatelností přírodních zdrojů. Vyměnit automobil za autobus, letadlo za vlak, motorový člun za veslici nebo nakoupit v obchodě základní potraviny však není snadné, zvlášť pro rodinu s dětmi. Lze se chovat ekologicky a nezničit přitom rodinné štěstí?