Sílí volání po reformě. Tenisté nastupují do grandslamů na pár her i se zraněním

Profesionální tenis není zase tak výnosné povolání, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě, Roger Federer vyhrál jenom vloni šest milionů dolarů a k tomu je potřeba připočíst dalších 58 milionů za reklamu. Za celou kariéru pak získal jen na cenách v turnajích 104 milionů dolarů, tedy zhruba 2,5 miliardy korun. Jenže to je Federer, absolutní světová špička. Stačí sestoupit na potravním řetězci světového profesionálního okruhu o něco níže a je po radosti. Jak upozorňuje deník Financial Times, studie Mezinárodní tenisové federace zjistila, že průměrný příjem profesionálního tenisty činil v roce 2013 32 640 dolarů. Průměrné výdaje pak 38 800, takže průměrný profesionální tenista vlastně prodělal kalhoty.

To se neblaze projevuje na průběhu grandslamových turnajů. Ty jsou zdaleka nejvíce dotované a dají se na nich vydělat slušné peníze už jenom tím, že se hráč kvalifikuje a nastoupí do prvního kola. Tak slušné, že se podezřele blíží částce průměrného příjmu, a jak píše The New York Times, mnozí tenisté na ně spoléhají jako na hlavní položku celoročního rozpočtu. Výsledkem je nebývalý počet hráčů, kteří nastoupí třeba i se zraněním a po pár hrách zápas prostě skrečují. Nepřicházejí na kurty hrát tenis, ale vyinkasovat důležitou částku, jež je v následujících měsících udrží ve hře. Ve Wimbledonu získá každý (mužský) tenista za účast v prvním kole 35 tisíc liber.

Nad celým tenisovým cirkusem tak visí volání po reformě. Od roku 2007 tenisté skrečovali 237 grandslamových zápasů, což je 4,58 procenta. Často se jedná o očividné “minipodvody”, kdy se hráči ani nesnaží předstírat, že zápas vůbec chtěli dohrát. Důsledkem jsou zklamaní fanoušci a upadající atmosféra turnajů. Zajímavé také je, že se problém týká mnohem více mužských hráčů než jejich tenisových kolegyň. Ty ve stejném období na grandslamech vzdaly pouze 85 zápasů, tedy 1,64 procenta.

Na to existují dvě vysvětlení. První říká, že důvodem rozdílu mezi pohlavími je délka zápasů. Muži hrají na tři vítězné sety a představa tak dlouhého trápení s nedoléčeným zraněním funguje jako silná motivace hodit ručník do ringu dřív. Ženy hrají na dva vítězné sety a “dožít” se konce je tak snazší.

Druhé, pro muže méně lichotivé vysvětlení ovšem říká, že dámy jsou prostě tvrdší, berou hru vážněji a celkově více vydrží. Čtenář se musí rozhodnout sám, zda si myslí, že by například Italka Mandy Minella, která do prvního kola letošním Wimbledonu nastupovala v pátém měsíci těhotenství, dohrála dlouhý zápas - nebo by také raději včas vzdala. (Těhotenství samozřejmě není zranění, handicap pro hru ale jistě ano). V dnešní realitě prohrála rychle za 53 minut 1–6, 1–6 a bylo vyděláno.

V každém případě zaznívá volání po změnách. Zmíněný Financial Times upozorňuje na britského tenistu Andy Murraye, který volá po zavedení něčeho jako základního platu pro tenisty kvalifikované do turnaje. Ani by nemuseli k zápasu nastoupit, pokud by je trápilo zranění nebo jiný handicap. Deník se trochu obává, že by tak tenisté vlastně dostávali plat už jen za to, že se chovají sportovně, ale hře a špičkovým turnajům by to nejspíš pomohlo. Když už by se hrálo, hrálo by se skutečně o vítězství a ne jenom proto, aby se neřeklo.