Jak si to představují Merkelová a Chovanec

“Neřiďte se tím, co říkají. Jejich srdce až příliš často přetékají stereotypy, chladem - a ano, i nenávistí.“ Kancléřka Angela Merkel těmito slovy v pondělí na devadesátiminutové tiskovce vyzývala Němce, aby nepodlehli vábení krajní pravice vybičované přívalem přistěhovalců. V Česku by se stejná slova mohla vztahovat nikoliv pouze na okrajová uskupení z politického suterénu, ale i na řadu špičkových politiků ve vrcholných funkcích. Evropa působí dojmem, že se pod tlakem imigrantů nachází v bodě zlomu. Ledacos vyplouvá na povrch, především šokující neochota zemí východní Evropy včetně Česka podílet se na společném řešení.

Citace pochází z textu na serveru Politico. Zpravodajové popisují, jak kancléřka Němcům připomněla, že pomoc uprchlíkům je jejich morální i zákonnou povinností - a jak ocenila ty, kdo pomáhají. Velkou pozornost však článek věnuje také zjevným výhrůžkám kancléřky na adresu zemí odmítajících kvóty, tedy i nám. “Pokud nebude možné dosáhnout spravedlivého rozdělení přistěhovalců v rámci Evropy, pak budou někteří lidé požadovat, aby se na pořad dne dostal Schengen. Naším cílem to není. My žádáme spravedlivé rozdělení uprchlíků, a pak se o budoucnosti Schengenu bavit nemusíme,” prohlásila nejmocnější politička Evropy.

Pokud autor Menu správně pochopil vyjádření ministra vnitra Milana Chovance, česká vláda si řešení představuje trochu jinak, nejlépe ve formě přímých vlaků, jež by všechny syrské uprchlíky převezly schnell z Maďarska rovnou do Německa, a to velkoryse i přes naše území. “Otázkou je, jestli nevypravit přímo vlaky z Maďarska, které by procházely přes území jednotlivých členských států Evropské unie rovnou do Německa,” prohlásil Chovanec pro ČTK. Reagoval tak prý na údajnou ochotu Berlína přijímat všechny uprchlíky ze Sýrie a nevracet je zpět.

Deník The New York Times o krizi v podstatě již reportuje jako o kolapsu schengenské zóny volného pohybu odehrávajícím se v přímém přenosu. Na hranicích mezi Maďarskem a Rakouskem se tvoří dlouhé kolony, protože Rakušané obnovili kontroly aut v reakci na hrůzný nález kamionu se 71 mrtvými uprchlíky. Na stejných hranicích také několik hodin stály kvůli prohlídkám rychlíky z Budapešti do Vídně.

Evropa migrační vlnu zjevně nezvládá, ale nemusí si sypat popel na hlavu sama. Organizace Amnesty International vydala zprávu tvrdě kritizující další země, především pak bohaté státy Perského zálivu, které nejsou na vlastní území ochotny přijmout jediného syrského uprchlíka. Kritika se týká Saúdské Arábie, Kataru, Spojených arabských emirátů, Kuvajtu a Bahrajnu.

“Hanba jim všem,“ reaguje na zprávu server Quartz a dodává, že vlády zmíněných zemí “velmi dobře vědí, že muslimské státy, které uprchlíky přijímají, jsou již jejich počty zahlceny". Jenom Turecko přijalo 1,6 milionu uprchlíků, a to je ekonomicky stabilní zemí. Totéž lze stěží prohlásit o Libanonu (1,1 milionu uprchlíků), Jordánsku (620 000), Iráku (225 000) nebo Egyptu (140 000). Quartz přitom tvrdí, že arabské státy mají možnosti a prostředky rychle vybudovat pro uprchlíky ubytovací kapacity a že především Saúdská Arábie má bohaté zkušenosti se zvládáním velkého počtu cizinců - míří tam totiž každým rokem na tradiční muslimskou pouť do Mekky. “Není žádný důvod,” píše server, “proč by toto know how nemohlo být využito k humanitárním účelům.“

Zpráva Amnesty International si všímá i dalších bohatých zemí. Nulovou pomoc nabídlo Rusko, Japonsko, Jižní Korea nebo Singapur.

Prezident Obama vyrazil na Aljašku a začal tím, že přejmenoval její nejvyšší horu: Mount McKinley se od této chvíle jmenuje Denali. Tedy tak se jmenovala skoro vždycky, říkali jí tak indiáni Atabaskové a znamená to “Ta velká” (hora). Stejně nápaditě štít pojmenovali i Rusové, kteří Aljašku drželi do roku 1867: pro ně to byla prostě Bolšaja gora. Teprve když do oblasti dorazil americký zlatokop z Ohia William Dickey, odtrhlo se uvažování o jménu od konstatování zjevného.

Dickey pojmenoval monumentální kopec Mount McKinley, protože se během expedice dozvěděl, že William McKinley, ctihodný politik rovněž z Ohia, právě oznámil kandidaturu na post amerického prezidenta. Protože tehdejší politikou hýbal spor o to, zda má být americká měna vázána na zlato či stříbro, protože McKinley stál na straně zlata a protože Dickey byl zlatokop, a tudíž si přál, aby cena zlata byla co nejvyšší, vysekl favoritovi z rodného státu poklonu myšlenou zřejmě také coby součást předvolební kampaně. A rozpoutal tím víc než stoletý spor, který hezky popisuje deník The Washington Post.

“Jméno Mount McKinley bylo stěží něčím víc než politickým vtipem,“ říká v článku expert na geografická pojmenování (i autorka textu se diví, že taková odbornost existuje) - nicméně co se jednou stane, je těžké odestát. Proti pojmenování se protestovalo prakticky od počátku, a když se Aljaška stala plnoprávným státem Unie, podala proti názvu hory oficiální protest. Zastáncům původní “Velké hory” to ale dlouho bylo málo platné.

Za prvé McKinleyho během druhého prezidentského období zavraždili, což dodalo jeho jménu jistou nedotknutelnost. Za druhé se obhajoba odkazu rodáka z Ohia stala svatou povinností celých generací politiků ze státu Ohio, kteří se uchylovali k barvitým taktickým kličkám. Americký Kongres tak byl jejich přičiněním nakonec každé dva roky nucen debatovat o návrhu rezoluce, v níž stojí, že “hora … ve státě Aljaška ve Spojených státech amerických známá jako Mount McKinley si zachová na věčnost své pojmenování Mount McKinley jako vhodné a trvalé ocenění přínosu, který William McKinley znamenal pro tuto zemi”.

Tolik k hrdinskému činu, který musel Obama vykonat, aby horu přejmenoval na původní Denali. “Změnou jména na Denali nechceme vyjádřit neúctu k odkazu prezidenta McKinleyho. Pouze reagujeme na touhu většiny obyvatel Aljašky, aby ikonický rys aljašské krajiny nesl autentické aljašské jméno,” stojí v prohlášení americké vlády. Politici z Ohia včetně šéfa Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera již vydali protestní prohlášení.

A co skutečný cíl Obamovy na Aljašku, jímž je propagace boje s globální změnou klimatu?The New York Times poznamenávají, že si Obama stěží mohl zvolit lepší vizuální doprovod pro klíčové projevy: tající ledovce, vesnice propadající se do tajícího permafrostu a zaplavované stoupající hladinou moře. Na druhé straně nic tak jako Aljaška nevystihuje rozpory, kterým lidé i Obamova administrativa čelí. “Obyvatelé Aljašky se potýkají se zničujícími dopady změny klimatu a zároveň jejich životy závisí na vývoji v energetice. Jako první úřadující prezident, který Aljašku navštívil, Obama musí těmto konfliktním tlakům čelit,“ píše deník.

Problém s návštěvou je samozřejmě v tom, že zatímco americký prezident bude demonstrovat dopady změn, které na severu planety probíhají násobně rychleji než jinde, nebude se podle všeho příliš zmiňovat o povolení k těžbě ropy z mořského dna při aljašském pobřeží, které vydal docela nedávno. List The New York Times připomíná, že Obama má nesporné zásluhy na snížení americké poptávky po fosilních palivech zaváděním regulací a norem, ale neudělal mnoho proto, aby se investice do energetické budoucnosti posunuly od fosilních paliv k alternativním zdrojům. Těžba ropy a plynu - jak známo - prožívá v Americe díky novým technologiím nebývalý boom, který značně zamával s cenami a geopolitikou.

Obama bude čelit oběma pólům moderní lidské existence. Na Aljašce ho čekají demonstranti protestující proti další těžbě, zatímco v televizi poběží spoty placené původními obyvateli z kmene Inupiat, kteří naopak těžbu ropy podporují a jejichž heslo bude znít “Postavte se po boku obyvatel Aljašky a nepřestávejte podporovat energetický rozvoj v Arktidě”.

Na závěr z domova. Šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík podnikl odvážný útok na samu podstatu národního obrození. Jeho text je staršího data, přednesl jej na jaře na Sjezdu spisovatelů, v upravené podobě ale vyšel v Lidových novinách znovu o víkendu a autora Menu nebývale občerstvil.

Dnešní česká literatura celkem často trpí snobismem, militantní provinčností a konzervativní zapšklostí. Kritici běžně oceňují, že knihy jsou určeny pouze nemnohým, že se čtenář musí komplikovaným textem obtížně prokousávat, že knihu dočte či lépe protrpí do konce pouze skupinka vyvolených. Na opačném pólu pak probublává spisovatelská frustrace, pocity nedoceněnosti intelektuální i finanční.

Výše uvedený popis nepochází z klávesnice šéfredaktora Balaštíka, ale jeho hodnocení není vlídnější. Kromě konstatování, že je trh zavalen knihami, se věnuje způsobu tvorby dnešních autorů. Popisuje jakýsi subjektivní, intuitivní proces, který si neklade jiné cíle, než se prostě vypsat. Výsledkem jsou postavy, jež jsou pouze “trpnými objekty okolností”, jež “reagují na nastalé situace, nejsou však těmi, kdo by chtěli svůj život a svět kolem sebe ovládat a přetvářet s vizí určité budoucnosti”. V českém literárním obrazu světa “se nesetkáváme s hrdiny, kteří by dokázali nějak reflektovat svoji existenci jako sebevědomé bytí”.

Zní to možná také trochu abstraktně, šéf úspěšného nakladatelství ale míří dál. Říká, že ještě Kundera si mohl klást otázku, zda má existence české kultury vůbec smysl - a že to mohl myslet pouze řečnicky, jako provokaci. Dnes je situace zásadně jiná. “Ať chceme, nebo ne, jsme politicky součástí euroatlantického společenství, s nímž dvacet let máme společné dějiny, společné problémy i životní hodnoty a v řadě ohledů i společnou kulturu a jazyk. Rychlé překlady aktuálně nejlepších světových knih a témata, která se nás týkají stejně nebo i více než problémy, jež řeší česká próza; to vše ovlivňuje měřítka a nároky českých čtenářů.”

Logicky se tedy nabízí otázka, jestli to všechno - bez nadsázky - má vůbec smysl. “V současné situaci si už totiž nelze myslet, že tím, co uchová identitu našeho společenství, bude literární péče o jazyk, ale masarykovsky řečeno schopnost umělecké prózy učinit českou otázku otázkou evropskou.“

“A půjdeme-li ještě dále, můžeme se začít ptát, zda to není právě fixace na národní jazyk, která vytváří dojem izolovaného světa a falešné specifičnosti české literatury.Není-li to čeština, která brání autorům konfrontovat se s aktuální literaturou světovou a velkými tématy. Zda to není jazyk, který vede k pocitu rozdrobenosti světa, v němž, jak někteří naši autoři tvrdí, není možný velký román.”

Provokativní esej vyzývající k “poangličtění” a zglobalizování české literatury doporučuji k přečtení nikoliv pouze kvůli českým románům. Analýza provinčnosti bránící pochopení současného světa překračuje hranice literárních sporů a debat. Česko se ve vypjatých situacích stále častěji projevuje jako zápecnická země, která “nechápe”. Odpovědí je otevřenost, odvaha a rozlet.

Video: List The New York Times představuje brazilský fenomén dětských kazatelů, kteří utěšují a údajně uzdravují zejména chudé věřící. Mezi nimi je i jedenáctiletá Alani Santos, zdánlivě obyčejná školačka, která však volný čas tráví na mších a obřadech, kde se modlí za nemocné.

Kulturní tip: Cyklo. ČT art 1.9.2015  23:30.  Cyklo je název pro bicykl-taxi, ale i přezdívka 18letého chlapce, který se snaží žít poctivě a tvrdě pracovat, aby přežil v zoufalé chudobě největšího vietnamského města.

https://www.youtube.com/watch?v=uID6zbjR6dQ