Španělsko má nového premiéra. 46letý šéf socialistů Pedro Sánchez má zhruba čtvrtinu poslanců v parlamentu, nikdy nevyhrál volby - a existuje vážné podezření, že je možná ani nikdy nevyhraje. Jeho strana PSOE se v nejnovějším měření prestižní agentury Metroscop vyskytovala až na čtvrtém místě. Sánchez je zároveň prvním premiérem demokratického Španělska, který se k moci dostal “automaticky”, prostým vyslovením nedůvěry současné vládě, nikoliv vůlí voličů. Jeho silně menšinová vláda bude zcela závislá na hlasech levicových populistů ze strany Podemos a - to hlavně – na toleranci dvou katalánských separatistických stran, jejichž hlavním bodem programu je odtržení Katalánska od Španělska.
Podporu většiny španělských poslanců pro vyslovení nedůvěry konzervativnímu premiérovi Marianu Rajoyovi lze snadno pochopit. V podstatě jde o koncovku dlouholetého boje s korupcí přesně v té podobě, v jaké si ji poctivý občan představuje. Ve skandální španělské kauze Gürtel, jež se týká korupčního propojení Rajoyových lidovců s podnikateli především ve stavebnictví v letech 1999 - 2005, padlo předminulý čtvrtek několik desítek trestů, často v dechberoucí výši.
Hlavní pachatel, na politiky konzervativních lidovců napojený podnikatel Francisco Correa, odchází do chládku na 51 let, pokladník lidovců a bývalý blízký spolupracovník Rajoye Luis Bárcenas si odnesl 33 let, jeho manželka 15 a tak dále. Padly pokuty ve výši desítek miliónů eur, čtvrt miliónu musí vracet i strana Partido Popular (PP). Pád Rajoye je vlastně politickou tečkou - a právě rozsah korupčního skandálu vysvětluje, proč se PSOE se svými 85 poslanci nakonec dokázala s podporou dalších stran vyšvihnout k moci.
Mariano Rajoy sám oficiálně zkorumpovaný není, soud nicméně prohlásil, že jeho údajná nevědomost o existenci černého stranického fondu, na němž se shromažďovaly podnikatelské úplatky výměnou za státní zakázky, “není důvěryhodná”. Na vysvětlenou, případ se týká éry José Maria Aznara, kdy byl Rajoy místopředsedou vlády. Jeho bezúhonnosti však ve Španělsku věří skutečně málokdo, je to protřelý politický matador a manipulátor - stačí si vzpomenout na jeho šokující lži po teroristických útocích na madridské vlaky v březnu 2003, kdy kvůli (oprávněnému) strachu z hněvu voličů tvrdil, že za atentáty nestojí islamističtí extrémisté, ale ETA.
Přesto se Rajoy nakonec ukázal být velmi spolehlivým premiérem. Španělé mu budou ještě dlouho vděčni za to, s jakým klidem provedl zemi dramatickou ekonomickou krizí. Španělsko se vyhnulo bankrotu a otřesům podobným těm, které zažilo Řecko, premiér ustál společenské tlaky a udržel pod kontrolou úsporné programy. Dnes je Španělsko rostoucí ekonomikou, jež se do značné míry vyhnulo hrozbě laciného populismu, jak ho vidíme třeba na nejnovějším vývoji v Itálii.
Největším krokem směrem k laciným řešením je katalánský separatismus, jehož nástup v letech krize Rajoy i jeho centristicky laděná strana zjevně podcenili. Bývalý premiér má svůj díl viny na vystupňování konfliktu, když nebyl dříve ochoten k vyjednávání a ústupkům. Ve chvíli, kdy se situace vyhrotila do nelegálního referenda a protiústavních kroků katalánských nacionalistů, naopak projevil své charakteristické politické vlastnosti, ledový klid a tvrdohlavost.
Katalánská krize je nedořešená, je stále otevřenou hrozbou pro Španělsko - a Rajoyův postoj zůstává kontroverzní. Katalánsko je zároveň i největším problémem Rajoyova odvolání. Nastupující premiér Pedro Sánchez se bez podpory katalánských separatistů neobejde. Co to bude znamenat v praxi, není jasné, na půdě parlamentu jim oficiálně slíbil dialog.
Pod tím si katalánští nacionalisté obvykle představují rozhovory o civilizovaném rozvodu. Sánchez je sice šéfem strany, která má tradičně větší porozumění pro autonomii jednotlivých regionů než odstupující lidovci, ale jednota Španělska je pro ně podobným nedotknutelným tabu jako pro končícího Rajoye. Nebo alespoň doposud vždy byla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
