Španělé stvořili nový režim. Ale vážně

Dnešní menu vznikalo v poněkud netypickém prostředí uprostřed jednoho z odlehlých španělských ostrovů v Atlantickém oceánu a obsah tomu odpovídá. Nejdůležitější událostí víkendu alespoň v evropském kontextu byly nepochybně španělské volby. I v malých vesničkách odlehlého zapadákova se k volebním místnostem trousili vyšňoření ostrované, přestože byla neděle, na obloze visely šedé mraky a Atlantik bušil do břehů nepřetržitou kanonádou čtyřmetrových vln.

Což nabízí možná lacinou, ale poměrně přesnou metaforu pro situaci, v níž volby probíhaly. Španělsko je čtvrtou největší ekonomikou eurozóny, zároveň je to země postižená krizí srovnatelně s Řeckem, Portugalskem nebo Irskem. Ekonomika se po roce 2008 prudce propadla, nezaměstnanost se vyšplhala na 26 procent, země stála na pokraji bankrotu. Kromě toho se španělská společnost kvůli přistěhovalectví vyrovnává s obrovskými změnami - první velká vlna uprchlíků z Afriky se před více než deseti lety valila právě tudy, tehdy ještě bez velkého zájmu zbytku Evropy.

Španělé tím vším prošli zatím se ctí. Za Pyrenejemi prakticky neexistují pravicoví populisté, kterými se to jinak v Evropě začíná v reakci na příliv přistěhovalců hemžit. Levicový populismus vyvolaný ekonomickou krizí za Pyrenejemi také nepřesáhl únosnou mez; rozhodně se nedá srovnat s ničím, co se letos dělo právě ve zmíněném Řecku.

Přesto se za Pyrenejemi hodně mění. Největší španělský deník El País vyšel v neděli ráno s titulkem Španělé dnes rozhodují o podobě nové politické éry. V podstatě jde o to, že v Madridu se po pádu frankistického režimu střídaly u moci dvě hlavní španělské strany, socialisté (PSOE) a konzervativní lidovci (PP). Během desetiletí demokracie tak zbytněly v nesmiřitelné mocenské molochy, kteří po každých volbách dosadí své lidi do nejhlubších vrstev všech možných i nemožných státních institucí, jsou prorostlé korupcí a velká část populace si už od nich už dobrého neslibuje.

Během krize se tak na španělské scéně vynořily dvě nové strany, které hodlaly ve volbách zatuchlý chlívek řádně vymést. Jednou je radikálně levicová Podemos (Můžeme), druhou radikálně středová Ciudadanos  (Občané). Obě měly v neděli slušnou naději na úspěch - a právě z toho vyplýval titulek v novinách. Končí éra dvou všemocných stran a jejich mocenského monopolu. Nastává doba, kdy se budou muset v parlamentu složitě skládat koalice a vyjednávat dohody. Nové strany chtějí nové poměry, ovšem přichází s nimi i komplikovaná éra nejistých koalic.

Pěkný profil obou nových politických uskupení nabídl list  Financial Times. Britští novináři tvrdí, že obě “čerpají sílu ze stejného pocitu frustrace a hněvu namířeného na obě hlavní politické strany”. Ekonomická krize a korupční skandály vytvořily prostor pro nové hráče a významná část Španělů si zkrátka přeje “nový režim”.

Jaký je ale mezi nováčky rozdíl? Podemos vycházejí z radikálních levicových kruhů, někteří jeho představitelé fungovali jako poradci zesnulého venezuelského polodiktátora Huga Cháveze, a i když strana v posledních týdnech kormidlovala do středu, jejím nejbližším evropským ekvivalentem je řecká Syriza.

Ciudadanos  pocházejí z Katalánska, jsou radikálně proti odtržení této oblasti od Španělska a jinak zastávají liberální (pravicový) ekonomický program a liberální sociální program (tím se zase blíží PSOE).

Jak ovšem upozorňují britští novináři, ale také třeba španělský deník El Mundo, vůdci obou stran Pablo Iglesias (Podemos) a Albert Rivera (Ciudadanos) si během kampaně téměř - a někdy úplně - padali okolo krku. Navzdory zásadně odlišným představám o ekonomických receptech je toho víc spojuje, než rozděluje. Jsou téměř stejně mladí (37 a 36 let), nemají nic společného s tradičním establishmentem a současné Španělsko jim přijde jako zatuchlá země. Oba chtějí čistou politiku zbavenou korupce, oba chtějí změnit španělskou ústavu a depolitizovat státní správu a soudnictví. Navíc mají každý svoje voliče - o hlasy se nepřetahují mezi sebou, ale se “starými” stranami establishmentu.

Týdeník The Economist  by podle svého úvodníku volil právě Ciudadanos. Současnému lidoveckému premiérovi Rajoyovi rozhodně přiznává zásluhy na tom, jakým způsobem i za cenu politických obětí zemi krizí provedl. “Španělsko je dnes (ve srovnání s nástupem PP k moci v roce 2011) v mnohém veselejším místem. Ekonomika je stále menší, než byla v roce 2008, letos má ale našlápnuto k tříprocentnímu růstu, což je nejlepší výkon mezi západoevropskými zeměmi. Nezaměstnanost systematicky klesá. Jak prohlašuje Mariano Rajoy: Španělsko se proměnilo ze země na pokraji krachu v model obnovy, který může být příkladem pro Evropskou unii.“

Rajoy doufal, že právě jeho jistý výkon u kormidla zajistí konzervativní straně vítězství. Zdi měst a vesnic pokryly plakáty s heslem Španělsko, ale vážně. To naráží i na generační rozdíl mezi kandidáty: premiér je šedesátník, šéf tradičního konkurenta PSOE čtyřicátník, oba lídři nových stran třicátníci. Rajoy se snažil sám sebe vylíčit coby ztělesnění jistoty v rozbouřených časech - noví hráči jsou naopak povrchní a nezkušení a jsou schopni zničit vše, co lidovci za cenu velkých obětí (škrtů) trpělivě zvládli.

The Economist nicméně premiérovi jeho příběh úplně nebaští a rozplývá se nad liberálními nováčky z Katalánska. “Jejich šéf Rivera je ve svých šestatřiceti nevyzkoušený, jeho poradci ale přicházejí s návrhy, které Španělsko potřebuje,” píší Britové. Podle nich Ciudadanos  provedou ještě hlubší ekonomické reformy, než na jaké si troufají Rajoyovi lidovci, pročistí státní správu a postaví se tvrdě proti katalánskému separatismu, i když na rozdíl od tradičních PP uznávají, že Španělsko je multikulturní země.

“Kdyby měl The Economist hlas, volil by Ciudadadnos, příští vláda ale bude koaliční. Ciudadanos by měli vytvořit koalici s Rajoyem a odolat pokušení spojit se s Podemos  a PSOE,“ doporučuje týdeník - ovšem s podmínkou, že Rajoy bude ochoten přistoupit na protikorupční program mladých.

Tohle ovšem bylo možné snadno psát do vyhlášení výsledků. Pokus o revoluci u volebních uren totiž rozhodně nepřinesl rozchod s minulostí. Naopak, starý španělský systém se ukázal i v dobách krize stabilnějším, než by se mohlo zdát. Zvítězil skutečně znovu Mariano Rajoy a jeho lidovci (profil španělského premiéra si můžete přečíst třeba zde v deníku The New York Times) a na druhém místě se udrželi tradiční socialisté - blok dvou nejsilnějších stran se tedy nepodařilo prorazit. Podemos a Ciudadadnos však zároveň nabourali mocenský monopol do té míry, že ani jedna z hlavních stran není schopna sestavit vládu.

Revoluční Podemos nakonec předvedli brilantní finiš (na mítinku v Madridu skvělý řečník Iglesias elektrizoval více než deset tisíc posluchačů) a skončili třetí. Liberální Ciudadanos  jsou až čtvrtí a jejich výkon je pro ně zklamáním: během kampaně to v jednu chvíli vypadalo, že budou aspirovat na druhou příčku, a počítalo se s tím, že právě jejich spojenectví s lidovci (možná za cenu vynuceného odchodu Rajoye) stabilizuje budoucí vládu a dokončí reformní přerod země. Teď ale nemají PP a Ciudadanos dohromady dost poslanců k sestavení vlády.

Co bude dál, v tuto chvíli nikdo neví. El País řeší, co se bude dít, když nikdo neposkládá většinu - Španělé prostě na nejasné výsledky nejsou zvyklí a rychle hledají, kam do šuplíků kdysi dávno zastrčili svůj výtisk ústavy. Vítězný Rajoy prohlašuje, že vládu sestaví on, “protože země to potřebuje”. Jak to ale provede, není jasné. Financial Times píší, že Španělsko míří s novým, rozdrobeným parlamentem do rozbouřených vod a má jen malou šanci, že se mu podaří sestavit stabilní vládu, která by vydržela další čtyři roky.

K ekonomické krizi ve Španělsku se tak dost možná přidává krize politická; za Pyrenejemi nastala situace, pro kterou tamní scéna nemá vyzkoušený a zažitý žádný scénář. Jednání budou dramatická, možností jsou i nové volby na počátku příštího roku. Na druhé straně, dnešní Španělé jsou velcí demokraté a problémy zatím zvládali vlastně velmi dobře. Nestabilní koalice v těžce zkoušené zemi představují ve srovnání s nástupy různých radikálů jinde v Evropě dobrý výsledek.

Video: Před čtyřiceti lety byla vánočním číslem jedna v Británii Bohemian Rhapsody.