„Na vědu spoléháme v tolika oblastech našeho života. Je mučení tolik jiné?“ Tuto kontroverzní a provokativní otázku si v komentáři pro The New York Times klade psychiatr a právník Gregg Bloche. A když už nějaké lidi mučíme, není lepší vědět, co s nimi tyto praktiky dělají a zda je tento způsob získávání informací efektivní? Nebo je zkoumání vlivu mučení na člověka srovnatelné s činy Josefa Mengele v Osvětimi?
Text reaguje na kauzu, kdy soudce Justin Quackenbush přijal žalobu Americké unie občanských svobod. Ta ji podala jménem tří bývalých zadržených na dva psychology, kteří se po 11. září 2001 účastnili aktivit CIA v programech zvaných enhanced interrogation, česky rozšířené vyslýchání. A jejichž součástí bylo právě mučení zadržených osob.
Žaloba tvrdí, že zmínění psychologové „navrhli, implementovali a osobně dohlíželi na program experimentálního mučení pro americkou Centrální zpravodajskou agenturu.“ A podle soudce o jejich účasti na těchto aktivitách není pochyb.
Otázka však nestojí, zda vědci zajatce skutečně mučili. Podle Blocha kontroverzi a jádro sporu vzbuzuje právě možné „vědecké experimentování“. CIA zaplatila psychologům za „vývoj výzkumné technologie a metodologie“ a instruovala doktory a zdravotnický personál, aby monitorovali a zaznamenávali zdravotní stav zadržených. Podle žaloby byli zadržení vystaveni fyzickému násilí a spánkové deprivaci, byli nuceni setrvat několik dní pouze v plenách a s pažemi přikovanými nad hlavou nebo namáčeni v ledové vodě a zavírání v „krabicích“.
Není však jednoznačně možné říci, zda mělo mučení „experimentální charakter“. Nedávno odtajněné dokumenty CIA nebyly zveřejněny kompletně, a navíc do jisté míry naznačují, že obvinění psychologové odolávali tlaku CIA na „důkladné posouzení efektivity programu“. Resp. tvrdili, že výslechové metody nemohou být standardizovány, a tím pádem nemohou být porovnávány podle výzkumných parametrů - jednoduše řečeno, že nemohou odpovídat požadavkům vědeckého experimentu.
Z tohoto pohledu by pak mezinárodní právo mělo stát na straně psychologů a CIA. Smlouva o občanských a politických právech zakazuje „lékařské nebo vědecké experimentování“ bez souhlasu, ale „výzkumy zabývající se lidmi“ šířeji neupravuje. Ženevské konvence mluví v podobném duchu. Problém tedy spočívá v tom, zda to, co se stalo za zavřenými dveřmi CIA, byl vědecký experiment, nebo ne.
Takový pokus je totiž přesně definovaný způsob výzkumu na dvou skupinách – experimentální a kontrolní. Ostatní způsoby zkoumání z právního hlediska zakázané nejsou, vysvětluje Bloche. Nestaví se přitom ani na stranu CIA, ani na stranu lidskoprávních organizací, jako je Americká unie občanských svobod nebo skupina Lékaři za lidská práva, kteří praktiky CIA označili za „neoprávněný experiment na lidech“. Tyto dvě organizace účastnící se procesu staví argumentaci na tom, že pokud jsou subjekty vědeckého výzkumu lidé, musí s participací dát informovaný a vědomý souhlas.
Na druhé straně, i kdyby nebylo jednání CIA protiprávní, etický problém může být - jak píše Gregg Bloche - především v tom, že standardní studie o lidském životě svým subjektům neubližují. „A to o mučení říci nejde.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
