Daniel Webb podnikl zvláštní experiment. Schraňoval všechny plasty, které během jednoho roku použil. A výsledkem je jak jedna umělecká instalace, tak poučení, že vyrábíme a spotřebováváme mnohem víc, než je nutné - a recyklování není řešení.
Napadlo ho to během jednoho podvečera roku 2016 v přímořském letovisku Margate, kam se zrovna přistěhoval. Šel si jako pravidelně zaběhat podél oceánu, když si všiml, jak proud vynesl na pláž spoustu odpadků. Drtivá většina z nich byly plasty. „Staré hračky, možná tak 20 let, láhve, které musely pocházet ze zámoří, protože na nich byly etikety v cizích jazycích, sponky na sáčky s chlebem, které už se dávno nepoužívají,“ vzpomíná Webb v článku, který pro deník The Guardian napsala Laura Barton.
„Bylo to velmi nostalgické, člověk si připadal jako archeolog. Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli se tu povaluje i nějaký plast, který může pocházet ode mne. Chlápka, kterému je přes třicet. Neupustil jsem někdy ještě jako dítě hračku do potoka u Wolverhaptonu, odkud pocházím, a teď ji vyplavil oceán?“
Pod vlivem tohoto zážitku se ovšem Webb zamyslel i nad spotřebou plastu, kterou ukazují vysoká, ale abstraktní čísla typu, že roční plastový odpad v Británii činí pět milionů tun. A rozhodl se pro něco názornějšího: nebude měnit své zvyky, ale všechny plasty, které během roku použije, pečlivě očistí a uloží do jedné volné místnosti, kterou doma má. Poté z nich udělal udělal instalaci pro zábavní park v Margate, kde ji fotograf Ollie Harrop zachytil pod názvem Everyday Plastic.
Jistou výhodu měl v tom, že nekupoval balenou vodu, ale i tak nashromáždil 4 490 kusů plastu. 60 procent z toho byly obaly od jídla – většinou od zeleniny, salátů a pečiva. 93 procent byl plast na jedno použití, pouze 56 předmětů bylo vyrobeno z recyklovaného plastu a pouhopouhých osm předmětů – víček od kávy – bylo biologicky rozložitelných.
„Myslím, že to je dokonalý záznam roku v mém životě,“ říká Webb při pohledu na pytlíky od křupek, jednorázové příbory a obaly od zubních past a krémů. Všímá si i marketingového aspektu – zářivých obalů pro laskominy a tácků pro maso, které jsou černé, aby na nich nebyla krev.
Skutečnost, že jen 56 předmětů bylo z recyklovaného plastu, pak vedla Webba k úvaze, že ačkoli je recyklace důležitá, jedinou nadějí na změnu daného stavu je omezení spotřeby. „Dnes je prakticky nemožné jít do supermarketu a vrátit se bez plastového obalu. Lilek je v plastovém obalu, cibule je v plastové síťce. A přitom to je všechno zbytečné – nákupní taška nebo igelitový sáček jsou věci vyrobené k tomu, aby se používaly jen 15 minut. Lidé v nich donesou domů nákup, a pak je vyhodí. A ono je to všechny přežije.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
