Přestanou hollywoodské hvězdy mluvit plynnou češtinou?

Komentátor listu The Financial Times Gideon Rachmanupozorňuje na posun ve vztahu Západu k významnému blízkovýchodnímu hráči – Saúdské Arábii. Mění se tón novinových textů i vyjádření politiků. Rachman si všímá zvýšené hustoty kritických článků v západních novinách:  podle Observeru ohrožuje spojenectví se Saúdy britskou bezpečnost, BBC zase upozorňuje na „nevídanou vlnu poprav“ v zemi a vlivný americký komentátor Thomas Friedman  označil tzv. Islámský stát za „ideologického potomka“ Saúdské Arábie.

Z politické fronty Rachman vypichuje německého vicepremiéra Sigmara Gabriela, který nedávno prohlásil, že Saúdové finančně podporují islámské  extremisty působící v západních zemích. Tento posun je logickým důsledkem několika změn z poslední doby, z nichž nejvýznamnější je zmenšující se závislost Spojených států na saúdské ropě díky domácí produkci z břidlicových nalezišť a vzestup zmiňovaného Islámského státu.

Zatím má nicméně tato proměna na konkrétní politiku západních zemí jen mírné dopady. Ovšem s jednou výjimkou. „Saúdům dělá nejvíce vrásek na čele odhodlání prezidenta Obamy dohodnout se s Íránem o tamním jaderném programu, proti čemuž razantně protestovali,“ píše Rachman.

Španělsko chce skoncovat s dabingem, píše web citylab. Dlouhá tradice dabovat televizní pořady, která je rozšířená ve velké části Evropy včetně Česka, má ve Španělsku kořeny v diktatuře generála Franca, který zakázal vysílání pořadů ve všech jazycích kromě španělštiny. Teď se však situace mění.

Minulý týden hýbala španělskými médii slova herečky Jennifer Lawrence, která se v v americké talk show Conana O'Briena zmínila o tom, jak zvláštně zní ve španělštině její nadabované postavy. S dabingem chce teď zatočit vládní Lidová strana, která chce přechodem na titulkované pořady podpořit a zvýšit znalost angličtiny. Ta mezi Španěly stále není ideální – rozšířenost angličtiny výrazně pokulhává za Švédskem nebo Polskem, napřed je i dokonce Česko.

Popularita titulků - dříve rozšířených především ve Skandinávii a v Nizozemí - začíná narůstat i díky pirátskému stahování. Čekat, než televize nadabují oblíbené seriály do lokálního jazyka, trvá mnohem déle, než si stáhnout originál a najít k němu titulky –  ostatně i to podporuje znalost angličtiny. Jak říká i španělský ministr školství, čím více se diváci v každodenním kontaktu setkají s cizími jazyky, tím více se v nich budou zlepšovat.

Server končí zprávu ironickým výhledem, že pokud to takhle v Evropě půjde dál, sice se tím zvýší znalost angličtiny, ale bohužel přijdeme o to, že hollywoodské hvězdy přestanou vtipkovat plynnou češtinou. Je ovšem otázka, jestli někdy podobné uvažování dojde až do České republiky. Zatím to vypadá, že se osudu Španělska nemusíme bát, a Jennifer Lawrence na nás dál bude mluvit líbeznou češtinou.

Poslední dalajláma?Titulek, který si pro  svůj obálkový text vybral New York Times Magazine, už dnes nezní ani moc provokativně.  O tom, že po smrti tibetského duchovního lídra, který letos oslavil osmdesátku (a dodejme, že zatím se kromě bolavých kolen těší pevnému zdraví), už nemusí přijít žádný nástupce, se mluví celkem dlouho. A Jeho Svátost sama to autorovi článku řekla několikrát.

Za hlavní důvod možného ukončení několikasetleté tradice vtělování byla považována obava, aby se procesu výběru nového dalajlámy neujali Číňané. Okupanti tibetského území už v minulosti takhle vybrali „svého“ pančenlámu (dvojka v tibetské duchovní hierarchii). Dalajláma ale v textu přidává ještě jeden důvod. Tradiční náboženské instituce vznikly ve feudální éře a spočívají ve vertikální mocenské struktuře. Podle něj se přežily, protože brání modernizaci. Sama Jeho svátost dnes ráda mluví hlavně o vědecky potvrzených blahodárných účincích meditace a univerzálním soucitu.

Dlouhý text magazínu poutavě shrnuje novodobé tibetské dějiny od čínské okupace, přes povstání a odchod dalajlámy do exilu až po současnost. Ta vůbec nevypadá růžově – diaspora i její vedení jsou rozdrobené a rozhádané, s rostoucí mocí Číny zmizela tibetská otázka ze slovníku západních politiků, vcelku nevstřícně se ke svým hostům staví i současná Indie. Zkrátka - dalajláma je okouzlující a moudrý muž, kterému globalizovaný svět rozumí, ale situace jeho lidu je stále žalostnější.

Umění míří do veřejného prostoru a zjišťuje, že je privatizovaný vlastně mnohem víc, než bychom čekali. I tak se dá vykládat dílo čerstvých vítězů prestižní britské Turner Prize: kolektivu designérů a architektů Assemble. Upozorňuje na to kritik listu The Guardian Adrian Searle. Jak píše, Assemble ignorují umělecký trh, nepořádají výstavy a mnohem víc se zapojují do komunitního života, jenž se brání taktikám neoliberálního kapitalismu, seč může.

Na výstavě finalistů představili dřevěnou maketu jednoho z dělnických domů v liverpoolské čtvrti Granby, které byly začátkem osmdesátých let určeny k demolici. Assemble se spojili s místními aktivisty a domy nejen renovují, ale také zařizují - přičemž místním slouží umělci vyrobené předměty nejen k ozdobě, ale také je často prodávají, aby měli nějaký příjem.

Server fastcompany se ve své rubrice Jak být ve všem úspěšný pustil do velmi současné výzvy: jak se udržet v dobré náladě bez deprese během zimních měsíců.  Většině z nás se zimní veselí zdá jako dopředu prohraná výzva. Jakápak radost, když dny jsou čím dál tmavší a studenější - a marný souboj se zimou a tmou teď nás, zajatce severní polokoule, bude provázet ještě dlouho. Nicméně kdo si přece jen chce udržet vyrovnanou mysl bez depresí, musí prý tenhle otrávený přístup uložit k ledu. Na svět osvícený tajemným zimním sluncem skrz olověné nebe je třeba se dívat jako Norové, kteří dlouhé tmavé zimy berou jako důvod k nadšené nekončící oslavě.

Celý článek je v podstatě výstup z doktorské práce studentky Stanfordské univerzity Kari Leibowitz. Ta prožila rok od srpna 2014 do června 2015 ve městě Tromso na severu Norska. Severu tak severním, že od konce listopadu do konce ledna se tu slunce ani nepřehoupne přes horizont. Leibowitz jela do země studovat duševní rozpoložení obyvatel - protože „sezónní deprese“ byla u obyvatel severního Norska nižší, než experti předpokládali.

Ze začátku se sama sebe ptala, proč tady lidi mají tak zřídka depresi. Ale jakmile se rozkoukala, uvědomila si, že to je špatná otázka. „Když jsem se lidí ptala, proč nemají zimní depku, odpověď téměř vždycky zněla: A proč bychom ji měli mít?“ Ukázalo se, že lidé v severním Norsku „berou zimu jako něco, z čeho se má člověk radovat, a ne jako něco, co je třeba prostě přetrpět“.

Jistě, v kultuře dalekého severu jsou aspekty, které se asi nedají napodobit kdekoli - například silné sociální vazby malých norských komunit.  Přesto zde můžeme najít poučení a pomoc v tom, dívat se na zimu jinak. Za prvé, Norové velebí zimu za věci, které v jiném ročním období dělat nejde: třeba lyžovat. A protože je všeobecně známo, že pobyt venku na čerstvém vzduchu vždy pomáhá zvednout náladu, chodí Norové ven za každého času, ať se venku děje, co se děje. Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení, říkají rodáci v Tromso.

Norové mají i speciální slovo „koselig“,  které vystihuje jejich lásku k útulnu a k pohodlí. Zima je pro ně něco jako Vánoce, jen bez zbytečného stresu kolem. Lidé doma zapalují svíčky, krby, pijí horké nápoje a choulí se pod dekami. To všechno je spojené i s pobytem mezi ostatními. Není to pro ně jen výmluva k tomu, aby doma z gauče dohnali seriály na Netflixu. Leibowitz tvrdí, že v Tromso se každoročně konají mraky festivalů a společenských akcí, které vytvářejí vědomí, že jsou všichni zahrnuti do společné věci.

A konečně jsou obyvatelé severního Norska naprosto okouzlení čirou nádherou zimní atmosféry a umí si ji vychutnat. Leibowitz vyrostla blízko pobřeží Jersey a říká: „Tak nějak jsem brala jako fakt, že všichni milují léto.“ Ale hluboko v tmavé a studené norské zimě prý můžete zažít nekonečně mnoho hodin, kdy nebe vypadá jako západ a východ dohromady. Barvy jsou v tu chvíli překrásné a "světlo je měkké a nepřímé“.

Jistě, málokdo z nás může nakopnout lyže a dát si skikros rovnou od dveří svého domu. A přestože norské svetry zvolna přicházejí do módy, kavárny a restaurace v našich klimatických podmínkách nejsou povinně vybaveny krby a neozařuje je světlo svíček, jak je zvykem na dalekém severu. Ale i tak existuje spousta věcí, které „Nenorové“ můžou udělat se svým přístupem k zimě. Například skoncovat s nekonečným nadáváním. Jak jinak si nastavit pozitivní přístup k něčemu, co je objektem stížností v každé konverzaci?

A podle Leibowitz to jde lehce změnit: „Prostě přestaňte soutěžit na olympiádě beznaděje.“  Mluvte o tom, jak vám chladné počasí dává skvělou šanci pít celý den čaj nebo horkou čokoládu. O tom, jak můžete lyžovat nebo si jen tak postavit sněhuláka.  Zachumlejte se do pořádného oblečení a vyrazte na procházku. Ještě lépe - jděte s někým. Společenské plány jsou skvělou motivací, jak se zbavit starých návyků a začít budovat nové.

Video: California City je pouštní město duchů.

Kulturní tip: Hudební cena Vinyla vyhlásila nominace za rok  2015

https://vimeo.com/137827231