„Čekali na návrat bojovníků-mužů, ale místo toho rozhodují o osudech zástupů žen a dětí,“ popisuje americký deník The Washington Post situaci v bezpečnostních složkách evropských i muslimských zemí po pádu Islámského státu. “Jen nemnoho žen se zúčastnilo bojů, ale vlády je přesto začínají považovat za potenciální hrozbu jak v krátkodobé perspektivě, tak do budoucna”.
Celý text začíná nepříjemnou reportáží z výpravy za anonymní bývalou manželkou jednoho z islamistických bojovníků, která dnes bydlí kdesi v malém domku v Maroku. Žena, která odmítá uvést jméno, rozhodně nenabízí příběh nedobrovolné sexuální nevolnice či zotročené manželky, jež musela fanatického partnera následovat do syrských a iráckých pouští proti své vůli. “Mezi doušky mátového čaje vypráví s obdivem o svém manželovi-bojovníkovi a o jeho druzích, s nimiž se seznámila v ženské jednotce Islámského státu,” popisují reportéři. “Vychováme silné syny a dcery a budeme jim vyprávět o životě v chalífátu,” vypráví žena. “I když jsme ho nedokázali udržet, naše děti ho jednoho dne získají zpátky.”
Vůdcové Islámského státu podle deníku v posledním období, kdy již bylo jasné, že pád je nevyhnutelný, vydali sérii nařízení adresovaných právě ženám, které se vrací zpět do svých původních zemí. Mají se prý připravit na novou misi, která spočívá v sebevražedných útocích a ve výchově další generace džihádistů. The Washington Post upozorňuje, že počet bojovníků pokoušejících se o návrat zdaleka neodpovídá původním obavám z masového exodu, ale zahraniční konzuláty v Turecku jsou obleženy stovkami žen a dětí žádajícími o povolení k návratu. Jedná se samozřejmě o manželky, matky i potomky islamistů. Pro úřady tyto ženy představují hlavolam: navrátilci, kteří spáchali zločiny, míří do vězení, ale co si počít s manželkami a matkami, které osobně žádnou násilnou minulost nemají?
Ženy prý vyprávějí stejný příběh. Jejich manželé údajně odešli bojovat kvůli výdělku a ony samy je následovaly, protože neměly na vybranou. Citovaní příslušníci marockých bezpečnostních složek se ale netají obavami, že minimálně část z nich tvoří zradikalizované ženy, jež se budou pokoušet dál šířit islamistickou doktrínu ve svých rodinách.
Deník se tak vydává na malý okruh návštěv navrátivších se žen. Některé splňují naše běžné představy: vypráví o strastech života v chalífátu, o touze po návratu, často o útěku přes hranice do Turecka. Reportéři si nicméně všímají, že zároveň mnohé z nich nadále dodržují nejpřísnější náboženská pravidla. „Je to moje právo, můžu si nosit, co chci. Bůh dal ženám nikáb,“ utrhne se na reportéra jedna ze zpovídaných žen zahalených přesně podle požadavků Islámského státu. A Zarah, což je pseudonym zpovídané Maročanky z úvodu textu, dokonce otevřeně přiznává, že to byla ona, kdo přesvědčil manžela, aby kvůli její víře odešli společně do Sýrie. Muž v bojích padl, nebo – jejími slovy - “stal se mučedníkem pro chalífát. Milovala jsem ho, ale všichni musíme přinášet oběti své víře.”
Zarah se soustředí na výchovu budoucích bojovníků, ale deník upozorňuje, že prohrávající Islámský stát v poslední fázi radikálně změnil taktiku. Dlouho bránil ženám, aby se účastnily sebevražedných misí, s blížící se porážkou nicméně rozšířil i jejich “oprávnění zabíjet”. Desítky sebevražedných atentátnic se obětovaly při obraně Mosulu. A zdá se, že dnes ISIS ženy k útokům otevřeně povzbuzuje. “Vůbec bych se nedivila, kdybychom byli svědky nárůstu koordinovaných útoků vedených džihádistkami v západní Evropě i jinde,“ tvrdí v textu Rita Katz, analytička think tanku SITE zaměřeného na monitorování teroristické činnosti.
Některé západní země proto zpřísňují pravidla – a Belgie, Francie nebo Nizozemí dnes v podstatě vyšetřují a posílají do vězení každého, kdo se nějakým způsobem existence chalífátu účastnil. Rychle se prý vytrácí původní představa, že navracející se ženy jsou většinou oběťmi extrémistických partnerů. A experti mají pochybnosti, že pobyt ve vězení dokáže postoje zradikalizovaných žen zásadně změnit.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
