Být pořád v poklusu je v dnešní době nutnost, alespoň psychologická. Jak píše server Quartz: kdo má moc volného času, v očích ostatních selhává. Je málo efektivní, produktivní a akční. Což je nesmysl.
Očtyřdenním pracovním týdnu tento časopis nedávno psal, připomeňme proto jen několik čísel, které za společenskou poptávkou po třídenním víkendu stojí. Z výzkumu z padesátých let, provedeném na jedné z amerických univerzit, vyplynulo, že vědec trávící v laboratoři 25 hodin za týden toho neudělal víc než vědec s jednou pracovní hodinou denně. 35 hodin týdně znamenalo pak dvakrát méně udělané práce než 20 hodin týdne. Badatelé, kteří bádali 60 hodin týdně, toho vybádali nejméně. Jednoduše řečeno: rovnice “déle v práci - více práce” obecně neplatí.
Některé švédské firmy už se rozhodly vydat neprozkoumanou cestou a zavedly čtyřdenní pracovní týden. Ale vlastně zase ne tak neprozkoumanou. Tři myslitelé už si to vyzkoušeli, připomíná Quartz - a jak známo, s velkým úspěchem. Charles Darwin, autor evoluční teorie, pracoval každý den jen ve třech fázích - a každá trvala devadesát minut.
Ráno se prošel, posnídal a pracoval od osmi do půl desáté. Pak psal dopisy, četl anebo poslouchal nahlas čtený román. Od půl jedenácté do dvanácti následovala další porce práce, po níž už byl se svým výkonem spokojený. Poslední, odpolední hodinka a půl (které předcházela dlouhá procházka) začínala ve čtyři – a bral ji jako příjemný nadplán. Následovala večeře s rodinou a spánek.
Charles Dickens, kronikář modernity, pracoval od devíti ráno do dvou odpoledne, s přestávkou na oběd. Pak už ani ťuk. Ještě kratší psací čas si vytyčil německý romanopisec Thomas Mann. Od devíti do poledne. Quartz to sice nedodává, ale my tak přece jen učiníme - nepracovat na druhé straně ještě nevyhnutelně neznamená být autorem evoluční teorie nebo Kouzelného vrchu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
