Pop už není Coca Cola, ale hračka v rukách boháčů

Výroční edice napěchované často zbytečnými bonusy jsou fenomén, který má i svou odvrácenou tvář. Pop music byla úžasným nástrojem pro vyrovnávání sociálních rozdílů, ale dnes je hračkou v rukách boháčů, píše John Harris v komentáři  pro The Guardian.

Popisuje v něm výrazný trend, který se v posledních letech odehrál jak v rámci trhu s deskami, tak na trhu s živou hudbou. Tam, kde bývalo rovnostářství, rostou nyní značné rozdíly. Ideální příklad je aktuální sada 27 disků The Pink Floyd: Early Years 1965 – 1972, kterou si jistě zamiluje každý fanoušek kapely a může si ji pořídit za 15 tisíc korun.

Taková je realita hudebního byznysu 21. století, kdy se podstatné kusy z dějin populární hudby přebalují do nových a luxusnějších obalů. Jenže s tím jak roste cena, mizí i dostupnost pro běžného (a především mladého) posluchače. Podobný posun je znát i na koncertech a festivalech, kdy jednotnou cenu lístků na festivaly jako Glastonbury náhle vystřídaly různě stupňované vstupenky. Některé zahrnují i luxusní hotel, jiné zase krátké setkání s hvězdou - a šplhají se cenově i nad tisícovku liber.

Harris připomíná, že pop se přitom zrodil z logiky sériové výroby, kterou přineslo 20. století a reprezentovala ji Fordova výrobní linka. Vychází z dějinného momentu, kdy byl kapitalismus zřejmě nejdemokratičtější a nejvíc rovnostářský, co se kdy podařilo. A kdy standardizace a masová výroba ještě přinášely výhody, ať už v podobě džín Levi´s, The Beatles nebo Coca Coly. Harris tu vyzdvihuje citát Andy Warhola: „Coca Cola je Coca Cola a za žádné peníze na světě si nemůžeš koupit lepší než tu, kterou pije kdejaký vandrák na rohu ulice. Všechny coly jsou stejné a všechny jsou dobré. Liz Taylor to ví, prezident USA to ví, ten vandrák to ví - a ty to víš taky.“

V populární hudbě platilo do nedávna to samé. Pro všechny existovalo jedno jediné Dark Side of the Moon, Revolver nebo Never Mind the Bollocks Here’s the Sex Pistols. Už to tak ale není. „A to smrdí,“ uzavírá Harris.