Strach z terorismu nahrává diktátorům aneb Až bude hořet americký Kongres

Harvardský historik Timothy Snyder nabídl v novém čísle New York Review of Books dějinnou připomínku, jak rychle a snadno se může svobodná civilizovaná země sesunout do barbarské diktatury. Uplynulo totiž právě 84 let od chvíle, kdy v Berlíně vzplála budova Říšského sněmu. Po něm natěšený kancléř Hitler vyhlásil „nelítostnou válku zrůdným bolševickým teroristům“ a hned druhý den si vymohl zásadní omezení občanských práv.

Němci přišli o svobodu slova a shromažďování a policie mohla kvůli „ochraně národa a státu“ kohokoli preventivně zavřít na neomezeně dlouhou dobu. Byl rozpuštěn parlament a z nových voleb konaných šest dní po požáru 5. března 1933 vyšla nacistická strana jako nejsilnější. Hitler dostal možnost splnit svůj program: změnit „prohnilý a zkorumpovaný“ světový řád. „Od nynějška budeme postupovat zcela nemilosrdně,“ prohlásil po volbách ne už jako kancléř, ale jako nově zrozený Vůdce vybavený pravomocí vládnout pomocí dekretů. „Kdo se nám postaví do cesty, bude odstraněn.“

Požár ukázal, jak dobře může diktátor využít pocitu ohrožení z terorismu k ovládnutí lidí a změně režimu. Dodnes vlastně není jasné, kdo Reichstag zapálil: osamělý holandský anarchista, který za to byl popraven,  nebo – jak ve svých pracích naznačuje třeba historik  Benjamin Hett – nacisté sami? Co ale víme dobře, je to, že požár dal vůdci možnost zničit veškerou opozici.

„V roce 1989,“ připomíná v NYRB Snyder, „napsal muž, který je nyní naším prezidentem, tato slova: Pokud dojde k útoku na naši bezpečnost, občanské svobody končí“. Pro většinu obyvatel Západu to přitom byly chvíle, kdy se zdálo, že roste obojí – naše svoboda i bezpečnost. Hroutil se komunismus a v jeho dosavadních državách vznikaly nové demokracie. Nicméně teď se časy mění a v potemnělých barvách se vrací i vzpomínka na kouř z Reichstagu. Tu lekci by si totiž měl pamatovat každý: ideální šanci na smrtelný úder demokracii dává ambiciózním tyranům akt teroru  - a jedno zda skutečný, nebo sehraný, vyprovokovaný nebo náhodný.

Živý důkaz platnosti této metody dává muž obdivovaný dnes tolika evropskými a západními státníky: Trumpem počínaje přes Le Pen, Wilderse a Orbána až po Zemana. Když se důstojník KGB Vladimír Putin stal v srpnu 1999 ruským premiérem, měl v průzkumech oblibu kolem dvou procent. O měsíc později zažila Moskva a několik dalších ruských měst teroristický útok, při němž bomby nastražené v obytných domech zabily stovky lidí a způsobily všeobecnou hrůzu.

Existuje řada indicií, že za výbuchy stála ruská tajná služba - ale Putin z nich obvinil muslimské teroristy z Čečenska, začal proti této zemi válku a jeho popularita strmě vyletěla vzhůru. Stal se ruským prezidentem a v roce 2004 využil masakru v Beslanu - kde teroristé obsadili školu a následném střetu s ruskými bezpečnostními silami pozabíjeli velký počet dětí a rodičů – ke zrušení moci lokálních gubernátorů. Zrodil se současný putinovský režim.

Využití skutečného či vymyšleného útoku teroristů k nastolení nebo upevnění autoritářského režimu známe dnes i z jiných zemí. Nejvarovnějším příkladem je asi současné Turecko. Tamní prezident Recep Tayyip Erdoğan využil červencového pokusu o puč – což on popisuje jako „Západem podporovaný terorismus“ - k rozsáhlému zatýkání soudců, učitelů i univerzitních profesorů a k vyhlášení referenda, v němž by mu občané teď na jaře měli svěřit mimořádné pravomoci a postavit ho nad parlament a soudní systém.

Známe-li dějiny téhle „hry s terorem“, máme výhodu: můžeme rozpoznat varovné signály a připravit se na obranu, píše Snyder, podle něhož je současná Amerika varovných signálů plná. „K obavám vede už to, že náš prezident mluví pohrdavě o demokracii a otevřeně adoruje zahraniční manipulátory s terorem,“ píše Snyder. A český čtenář si přitom nemůže nevzpomenout na poklonu zdejšího prezidenta čínským komunistům v Pekingu: „Nepřijel jsem dávat vám lekce o tržní ekonomice a lidských právech, naopak se chci od vás učit, jak stabilizovat společnost.“

Mezi další varovné znaky Snyder řadí například notoricky známé úsilí, s jakým se Trump od nástupu do úřadu snaží stigmatizovat muslimy a vyvolávat v americké společnosti nenávist proti nim, nebo vášeň, s níž prezidentův hlavní politický poradce Steve Bannon popisuje hlavní úkol trumpovské administrativy jako „vybudování nového světového řádu“.

„Pokud dojde k tomu, že na nás znovu dopadne nějaký teroristický útok – nebo něco, co bude vypadat jako teroristický útok, nebo čemu vláda bude říkat teroristický útok – musíme samozřejmě požadovat po Trumpově kabinetu, aby dělal svoji práci a zajistil nám bezpečnost,“ končí svůj text Snyder. „Nicméně právě v těchto chvílích strachu a smutku, kdy se politika a moc může najednou změnit, musíme být zároveň připraveni k boji za naše ústavní práva.  Požár Říšského sněmu byl léta návodem pro tyrany, dnes by se měl stát varovným symbolem pro občany. Plameny nad střechou Reichstagu kdysi vyvedly Hannah Arendt z jejího mylného ‚přesvědčení, že člověk prostě může stát stranou‘. Lepší je uvědomit si to už teď než poté, kdy už oheň plane.“