Po kolonialismu nezbyla vláda zákona, ale náboženské spory. Aneb Na co jsou pyšní Britové

Jak konstatovalo úterní vydání této rubriky, Brexit doopravdy začíná - a možná v té nejtvrdší mutaci. Politici, kteří po referendu získali v Londýně křesla, se zamračeně šikují do neústupných pozic a roztržka se zdá čím dál nevyhnutelnější. Přitom není jasné, proč premiérka Theresa May vede rozluku s Bruselem právě takto: poměr 17 milionů brexitářů ku 16 miliónům fanoušků spojené Evropy nevypadá zrovna jako mandát (a už vůbec ne coby důvod) k pálení mostů. A tohle navíc asi u mostů neskončí.

Pokud se brexitoví vůdcové opravdu rozhodnou jít na krev a vyvedou zemi z jednotného evropského trhu, stane se pro ně existence silné EU nepříjemnou komplikací - a představa rozdrobené Evropy menších poddajných státečků naopak lákavou vizí snadno dojednaných „výhodných“ smluv. Takže z těch, kdo chtěli „jen zpátky svoji zem“, se logicky (i když třeba v skrytu) stanou bojovníci za totální rozklad celé Unie. A ne že by něco takového Angličané orchestrovat neuměli. Jejich dovednost v uplatňování římského hesla „rozděluj a panuj“ popisuje obeznámeným způsobem na příkladu někdejšího soužití své země s britskými vládci indický spisovatel Shashi Tharoor v Guardianu.

Podle autora, který je mimochodem poslancem indického parlamentu a populárním sloupkařem pro New York Times, ovládli Britové celý obrovský subkontinent především díky umění rozeštvávat různé skupiny a menšiny indické společnosti a popichovat je proti sobě.  Napřed k tomu využívali různé spory a averze mezi lokálními indickými vládci, později po tzv. první indické válce za nezávislost v roce 1857 obrátili pozornost k hlavním náboženským menšinám. Vyděsilo je totiž, že v této vzpouře stáli proti Britům hinduisté a muslimové bok po boku. „Staří Římané ovládli svět pomocí maximy Divide et impera, rozděluj a panuj, a my bychom měli postupovat stejně,“ napsal do Londýna v roce 1859 tehdejší guvernér Bombaje, lord Elphinstone.

Větší a nábožensky motivované konflikty mezi hinduisty a muslimy se podle Tharoora v Indii objevily až v době koloniální správy; do té doby tam hlubinná „hinduistická“ nebo „muslimská“ identita zřejmě ani neexistovala. „Takže stvoření a rozfoukávání náboženských sporů je tím nejviditelnějším úspěchem britské imperiální politiky,“ cituje Guardian indického spisovatele. Strategie divide et impera nakonec přinesla ty nejtrpčí plody v době zhroucení britské moci v roce 1947. Rozdělení země na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán přineslo milion mrtvých, 13 milionů lidí vyhnaných z domovů a plameny nenávisti, která neuhasly dodnes. „Neexistuje větší důkaz, jak zhoubná byla vláda Britů nad Indií, než je tragické zakončení této moci,“ píše Tharoor.

Patří k populárnímu mýtu Britů o sobě samých vidět svoji koloniální vládu nad světem jako něco pozitivního - nejen pro vládce, ale i pro ovládané. Ano, byly nějaké nepěkné věci, nějaké to střílení domácích barbarů, drancování surovin a všeho, co se dalo ukrást, ale koneckonců, v posledku po nás zůstala železnice, angličtina, vláda zákona, demokracie, čaj, kriket… To není tak špatný handl, ne? Tharoor tento mýtus nesdílí. „Je opravdu trochu přehnané, když někdo po 200 letech útlaku, deportací, tortury, znevolňování a diskriminace ještě žádá pochvalu za to, že lidé, na něž to všechno naložil, jsou po tom všem demokraty,“ píše. A pak vyvrací „britský přínos“ ovládaným kolonií jeden po druhém.

Například tu největší pýchu – vládu zákona. Nechme stranou skutečnost, že v době příchodu Britů představovala indická společnost starší a celistvější civilizaci, než přiváželi kolonizátoři. A i když svůj koncept tvrdým nátlakem prosadili, nešlo o slepě vládnoucí zákon. Zločiny spáchané bílými na Indech se trestaly minimálně. Za zastřelení indického sluhy dostávali Angličané šest měsíců kriminálu a drobnou pokutu sta rupií, zatímco Ind dostal za pokus o znásilnění Angličanky dvacet let nejtěžšího žaláře. Za celých 200 let britského panství jsou známy pouze tři případy Angličanů popravených za vraždy domácích lidí, zatímco tisíce dalších britských pachatelů vražd odešly od soudu bez trestu.

Smrt Inda britskou rukou byla povětšině vždy „náhodná“, zatímco naopak šlo výhradně o hrdelní zločin. Když britský pán kopl svého indického sluhu do břicha -  což byl v koloniálních časech docela běžný způsob řízení – a Ind pak vzápětí zemřel na následky prasklé sleziny, mohl si za to sám, protože měl slezinu napuchlou po malárii.

Politický nesouhlas s imperiální mocí byl trestán podle řady zákonů, které byly nesrovnatelně tvrdší než jejich předlohy v Británii. Trestní kodex obsahoval 49 článků týkajících se politických provinění proti státu (a pouze 11 týkajících se zločinů, jež způsobily smrt). Stejné je to s dalšími vymoženostmi britské nadvlády - třeba s „darem“ angličtiny, jejíž znalost Indii obohacuje dodnes. Což je fakt, který má jenom jeden háček: nebyl to žádný dar, ale nástroj koloniálního drancování, který se Indům propůjčoval jen v nezbytných případech souvisejících právě s tímto drancováním.

Britové nijak netoužili učit svůj jazyk zástupy běžných Indů, a už vůbec se jim nechtělo do toho vrážet peníze z rozpočtu. To, o co šlo, bylo najít vhodné překladatele, kteří by předávali rozkazy dolů. Jak to v roce 1835 formuloval britský politik lord Macaulay: „Našim cílem musí být vytvoření nevelké sociální třídy Indů, kteří se stanou tlumočníky mezi námi a masami, kterým vládneme. Bude to třída lidí, kteří budou Indy svou krví a barvou kůže, ale Angličany svými názory, morálkou a intelektem.“

Když byla v roce 1600 založena britská Východoindická společnost, produkovala Británie necelá dvě procenta světového HDP, zatímco Indie zhruba pětadvacet procent. V roce 1940, po 200 letech britského koloniálního panství, byla Indie počítána mezi nuzné země „třetího světa“, zatímco Británie produkovala desetinu světového HDP. Odcházející Britové za sebou nechali společnost s pětinovou negramotností, očekávanou délkou života 27 let a s 90 procenty obyvatel žijícími pod hranicí chudoby.

To všechno jsou důvody, proč je britská ztráta paměti ohledně historické role sehrané „impériem“ v Indii tak ohavná, píše Guardian. Stejně jako řadu postkomunistických společností pronásledují různé formy nostalgických vzpomínek na jednoduchou a přehlednou totalitní minulost, Britové zase procházejí záchvatem smutné pýchy na skvělou koloniální dobu. Průzkum agentury YouGov v roce 2014 odhalil, že 59 procent občanů Velké Británie považuje britské impérium za „něco, na co můžeme být pyšní“ a jen 19 procent „cítí hanbu“ za tehdejší zločiny.

„Nic z toho, o čem byla řeč, by nemělo zatěžovat současné indo-britské vztahy,“ píše Tharoor. „Dnes už se všechno odehrává mezi dvěma suverénními rovnocennými národy, ne mezi imperiálním vládcem a utlačovaným poddaným. Koneckonců – britská premiérka May nedávno přijela do Indie hledat investice do své post-brexitové ekonomiky. Je to prostě tak, jak často říkám: nemusíte se snažit o pomstu za historii. Historie si pomstu zařídí sama.“