Obama ujišťuje Američany, že nedělat nic je chytré

Kancléřka Angela Merkel svým postojem k přistěhovalcům okouzlila svět. The Economist vyšel s téměř obdivným úvodníkem s podtitulkem “Pokud jde o uprchlíky, německá kancléřka je odvážná, rozhodná a má pravdu".

Britský týdeník připomíná, že když šlo o ekonomické problémy, byla německá kancléřka kritizována pro svou váhavost, a pravděpodobně tak potíže eurozóny pomohla prohloubit a prodloužit. Navíc si v posledních měsících vysloužila pověst chladné ženy, která spolu se svým ministrem financí Schäublem trápí nešťastné Řeky. V tomto světle je otevření hranic Německa přílivu uprchlíků pravým opakem jejího dosavadního přístupu. Je rázné a zároveň lidské.

The Economist tvrdí, že kancléřka má pravdu, když prohlašuje, že “pokud Evropa v otázce uprchlíků selže, nebude to již Evropa, po které jsme toužili”. Na počátku dnešní EU skutečně stojí zkušenost zničující války a příslib solidarity s pronásledovanými a utlačovanými. Statisíce běženců jsou zkouškou evropských hodnot a schopnosti je společně prosazovat.

The Economist vidí za chaosem evropské reakce na uprchlickou krizi podobné příčiny jako za dramatem nedávné řecké krize: nedokončenou integraci. “(Situace) si vyžaduje kolektivní odpověď. Bohužel, zatímco ochrana vnějších hranic je pro většinu členů EU společným problémem, migrace a azylová politika zůstaly na národní úrovni. … Tento protiklad do jisté míry odráží napětí v průběhu krize eura, kdy měna je společná, dluhy jednotlivých zemí ale zůstávají individuální. Nedokončená integrace tak teď prorůstá i do přistěhovalecké politiky.“

A jako před pár týdny i teď všichni hledí směrem k Berlínu, který ovšem tentokrát ukazuje odlišnou tvář. “Nemnoho jiných evropských politiků našlo odvahu ukázat jasnou spojitost mezi evropskými hodnotami, kolektivním zájmem Evropy a odvážnými činy. … V průběhu krize, v níž nemá být Evropa příliš na co hrdá, je postoj Angely Merkel zářnou výjimkou,“ rozplývá se The Economist.

Německo a Rakousko se svými dobrovolníky vítajícími uprchlíky na nádražích rozhodně vypadají dobře. Veřejné mínění se vůbec v některých zemích otočilo - nejkřiklavějším příkladem je zřejmě britský premiér David Cameron, který během víkendu postupně couval, až oznámil, že Británie přijme dalších 20 000 uprchlíků. Magazín Prospect dokonce připouští, že v labouristických primárkách ovládaných dosud “corbynománií” by přece jenom mohl nastat zvrat, protože stínová ministryně vnitra Yvette Cooper jako první hlasitě vyzvala k rozsáhlé humanitární pomoci a vývoj jí dal za pravdu (Prospect uvádí i jiné důvody, proč by oblíbená politička mohla proti Corbynovi uspět).

Nic z toho ale neoblafne starého dobrého bručouna z deníku Financial Times Gideona Rachmana. Jeho komentář se výmluvně jmenuje Evropa v uprchlickém testu hodnot neuspěje. Zasloužilý komentátor (jehož jsme si tady už jednou trochu dobírali, protože věštil krach rozhovorů s Řeckem) tvrdí, že poválečná Evropa zatím svým ideálům mohla vždy dostát lacino - katastrofy se odehrávaly převážně na televizních obrazovkách, a když si bohatý Evropan potřeboval srovnat svědomí, poslal něco na účet humanitárních organizací nebo si zašel na koncert poslechnout, co na to Bono.

Teď, když se přes hranice valí stovky tisíc uprchlíků, bude přeskok přes laťku solidarity hodně stát; nebude to nic příjemného a bude to znamenat dalekosáhlé sociální změny. Rachman nevěří, že jsou na něco takového Evropané skutečně připraveni. “Věřit, že davy, které přišly vítat na mnichovské nádraží uprchlíky ze Sýrie, dokazují, že Evropa svým závazkům plně dostojí, by jistě bylo povznášející. Bylo by to ale také nebezpečně naivní,” brumlá si.

Především čísla jaksi nevycházejí. I když Německo mluví o tom, že přijme až osm set tisíc uprchlíků, jenom ze Sýrie jich utekly čtyři milióny a Sýrie je pouze jednou zemí, z níž se do Evropy běženci valí. Flexibilitu Evropy přitom naznačuje “odvážný” návrh Evropské komise, aby si země EU přerozdělily sto šedesát tisíc migrantů, považovaný ve většině zemí za skandálně velkorysý. Rachman přitom poznamenává, že velkorysost Německa pravděpodobně jen přesvědčí další nešťastné lidi bez domova, aby se vydali na pochod.

“V nějakém bodě se nakonec zoufalství a naděje uprchlíků protnou se strachem a odporem evropských voličů,” věští britský komentátor. Zmiňuje ostudnou reakci východoevropských politiků, ale také veřejné mínění ve Francii nebo Británii. A zároveň poukazuje na to, že jinde to není lepší: v Austrálii vyhrál tamní premiér Abbot volby díky (splněnému) příslibu nevpustit do domácích vod jedinou emigrantskou loď a v Americe … stačí se podívat na orgie Donalda Trumpa, ke kterému se postupně přidává celé pole republikánských kandidátů.

Rachman věští, že podpora voličů se nakonec zhroutí a politici se začnou z přijímání dalších utečenců vytáčet - nejspíš tak, že jim začnou bránit, aby do Evropy vůbec nějak dorazili. Na závěr upozorňuje, že demokratičtí politici jsou vlastně sevřeni v kleštích: “Angela Merkel říká, že Evropa má morální a právní povinnost přijmout skutečné uprchlíky. Jenže politici operující v demokratickém prostředí mají stejně tak povinnost respektovat přání svých voličů.”

Tím se dostáváme k jinému úhlu pohledu. Evropa a Západ vůbec musí řešit humanitární krizi, jež se převalila přes hranice a doputovala až do srdce Evropy, protože si dlouho myslel, že když zavře oči a přestane se dívat směrem na Blízký východ a do Afriky, bude klid. Jenže není. “Pravda, kterou nikdo nechce vyslovit, je následující,” píše k tomu ve svém komentáři Anne Applebaum. “V podstatě se jedná o bezpečnostní krizi. Již celá léta se Evropané snažili předstírat, že války v Sýrii a Libyi jsou problémem někoho jiného.”

Komentátorka dodává, že se zároveň jedná o zahraničně-politickou krizi, jelikož část evropských zemí léta blokovala vznik společné zahraniční a obranné politiky. Když se k tomu přičte neochota nechat se v těchto věcech zastupovat Američany, výsledkem je ztráta kontroly nad děním v okolních zemích. A z toho plyne jediné - řešit dnešní katastrofu jako humanitární krizi je jistě teď právě nezbytné, má to ale značné limity.

Pěkné kapky dostává za svůj postoj k celé věci americký prezident Obama. Tedy spíše za své mlčení. “Tohle může být nepřekvapivější odkaz zahraniční politiky prezidenta Obamy: nejenže za jeho vlády došlo k humanitární a kulturní katastrofě epochálních rozměrů, ale ukolébal Američany k pocitu, že za tragédii nenesou žádnou odpovědnost,” píše The Washington Post. Autor komentáře Fred Hiatt vzpomíná na vzepětí, které provázelo krize v Dárfúru nebo ničení památek v Afghánistánu. Dnes události v Sýrii - které by přeneseny na americké poměry znamenaly sto šedesát miliónů Američanů bez domova -  s nikým nehnou. Spojené státy mimochodem zatím přijaly okolo patnácti set utečenců ze Sýrie.

“Jedním z důvodů je, že Obama - který kandidoval s příslibem obnovit morální postavení Spojených států - Američany nepřetržitě ujišťuje o tom, že nedělat nic je chytrý a morální postoj,” říká k tomu list. Obama prý Američanům neustále vykládá, že jejich vliv na světové dění má své limity a že často mohou napáchat více škody než užitku.

V tom je jistě zkušenost z Iráku, ale panuje podezření, že je to až příliš pohodlná lekce: “(Obama) naznačoval, že když nemůžeme vyřešit každý problém, možná bychom neměli řešit žádný. Jak mám poměřovat desítky tisíc, kteří byli zabiti v Sýrii, s desítkami tisíc, jež jsou právě zabíjeni v Kongu?’ ptal se - i když v tu chvíli rozhodně v Kongu žádné tisíce lidí zabíjeny nebyly.“

Tady možná západní svět prochází další poučnou lekcí. Když končil s prezidentováním George W. Bush, měli všichni plné zuby zasahování a chřestění zbraněmi. Po dvou funkčních obdobích Baracka Obamy to vypadá, že bezpečnostní krize dorazila přímo na evropský práh. A Američané v rozjíždějící se předvolební kampani rozhodně uvažují o tom, jestli to s korekcí Bushova prezidentování trochu nepřehnali.

Pozoruhodný text k tomu měl nedávno magazín The New York Times. Dlouhý článek stojí na rozhovorech se zahraničněpolitickými poradci, především tedy těmi, kteří dnes radí republikánským kandidátům s občasnými odskoky do Obamova tábora. Z dosavadního průběhu kampaně je zřejmé, že nálada se obrací. Pravicová Amerika má plné zuby tvrzení, že nic nejde dělat, a užírá se pocitem, že Spojené státy teď vypadají slabé a bezmocné. Trumpova kampaň je ostatně celá postavená na návratu “silné Ameriky” – ale v kultivovanější formě na stejné vlně jede většina ostatních republikánů.

Rozdíl v pozicích je naprosto zřetelný. Když mluví Obamův poradce Ben Rhodes, zní to takhle: “V představě, že ve všem, co se na světě děje, je možné vidět naše působení, je extrémně samolibá. Věci se prostě dějí. Dějí se po celém Blízkém východě. A náš popis toho, co se tam odehrává, nikdy není správný, protože oni jsou na jiném stupni vývoje a mají jinou politiku. A my v zahraniční politice uspějeme pouze tehdy, když trpělivě a metodicky odměňujeme lepší chování a vytváříme prostor k tomu, aby k němu mohlo dojít.“

Na opačné straně Jim Talent, poradce senátora a prezidentského kandidáta Scotta Walkera, odpovídá: “Obama odmítá přijmout základní princip, že bychom měli stát v čele událostí, především na Blízkém východě. Nejsem si jistý, že prezident věří, že jsou toho Spojené státy schopny. A s tím já nesouhlasím. Nemůžeme řídit svět. To v žádném případě. Rozhodně ale můžeme mít vliv.“

Na obecné rovině takhle nějak zní všichni oslovení poradci. Amerika musí podle nich setřást iráckou zkušenost a vrátit se na světovou scénu jako aktivní hráč. Když ale dojde na konkrétní řešení, je to celé trochu zamotanější.  Aspen Institute uspořádal nedávno “cvičení”, když sezval dohromady bezpečnostní poradce obou táborů, promíchal je dohromady (na každé straně vždy byla dvojce složená z jednoho bývalého Bushova a jednoho bývalého Obamova poradce) a nechal je diskutovat o tom, jak porazit ISIS.

V publiku seděly těžké váhy jako generál David Petraeus nebo Madeleine Albright. Na začátku debaty si většina zúčastněných myslela, že ISIS je potřeba vojensky zničit. Pak přišly na řadu argumenty. “Otázkou je, jestli můžeme a jsme ochotni vyslat stovky tisíc vojáků? Myslíte si, že to tahle země chce udělat? Myslíte si, že za to vůbec chce utratit peníze?” ptal se jeden bývalý poradce George W. Bushe a právě jeho argumentace prý působila jako studená sprcha. Výsledkem “cvičení” bylo, že většina zúčastněných zavrhla možnost zničení ISIS a začala být přesvědčena, že bude lepší islamisty zadržovat a počkat, až se zničí sami.

Richard Fontaine, poradce Jeba Bushe, pak ještě nabídl novinářům jinou hezkou citaci. “V Iráku jsme svrhli vládu, okupovali jsme zemi a všechno šlo do háje. V Libyi jsme svrhli vládu, neokupovali jsme zemi a všechno šlo do háje. V Sýrii jsme ani nesvrhli vládu, ani jsme zemi neokupovali a všechno šlo do háje. Takže, zhruba řečeno, tohle je Blízký východ. Všechno jde do háje.“

Video: Lidsko-právní advokátka: V Číně můžete zmizet kdykoli.

Kulturní tip: Submarino. ČT art 8. 9. 2015  22:40. Thomas Vinterberg vypráví drsný příběh dvou bratrů-outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu.