Neslavný konec památníku masakru na ostrově Utoya je lekcí pro příští umělce

Plán norské vlády vytvořit odvážný památník 77 lidem, většinou dětem, které v červenci roku 2011 zmasakroval pomatený extremista Anders Breivik, skončil zřejmě definitivně u ledu. A příběh jeho geneze ukazuje, že u takto citlivých vzpomínek je hranice vkusu velmi tenká.

Norská vláda uspořádala na realizaci památníku otevřenou architektonickou soutěž, kterou v roce 2014 vyhrál švédský umělec Jonas Dahlberg. Podle jeho návrhu měl být vytvořen kanál přetínající pevninu poloostrova Sorbraten, který leží nedaleko ostrova Utoya, kde Breivik postřílel 69 dětí na letním táboře pro mládež. Vytěžená zemina a kámen z vzniklého průplavu pak měly být přemístěny do Osla, kde by se nacházela druhá část památníku – na místo, kde ve stejný den Breivikem nastražená výbušnina připravila o život dalších osm lidí. Na obou stranách vzniklého průplavu pak měly být umístěny kamenné desky. V jedné z desek měl být otvor, kte kterému by návštěvníci mohli dojít tunelem. Z otvoru by pak hleděli kamennou desku na druhém břehu s vrytými jmény obětí. Dahlberg své dílo pojmenoval „rána v paměti“.

Návrh ale vyvolal vzrušenou debatu. Části odpůrců vadilo, že by měla být kvůli památníku narušena krásná příroda poloostrova Sorbraten. „Co krajina provedla, aby si zasloužila takové narušení?“ argumentovali. Místním obyvatelům se zas nelíbilo, že sama událost jejich komunitu traumatizovala už dost a případné zástupy turistů směřující k památníku by jim děsivé pocity neustále připomínaly. A konečně i část pozůstalých nepovolila vrýt jména svých dětí do kamenné stěny s tím, že jsou už nyní vyrytá do skromnějšího památníku na ostrově Utoya, který tvoří stříbrný prstenec skrytý uprostřed lesa. Norská vláda tedy realizaci odvážného díla na konci června nakonec oficiálně zrušila.

„Rána v paměti mi od začátku přišla jako špatný nápad, který rány spíše jitří než zaceluje,“ píše ve svém článku redaktor časopisu New Yorker Peter Schjeldahl. A porovnává případ z ostrova Utoya s jinými okamžiky v dějinách, kdy se diskutovalo o tom, jak uctít děsivé události. Jako příklad dobré praxe uvádí památník veteránům z vietnamské války z černého mramoru ve Washingtonu nebo kaskádovitou nádrž na místě bývalého Světového obchodního centra v New Yorku. „Tyto památníky také vyjadřují pocity bezmoci a nezměrné ztráty. Také sice mohou bolest ve výsledku zesílit, ale dělají to podstatně jinak,“ píše Schjeldahl.

Design památníku na vietnamskou válku z roku 1982 měl za úkol sjednotit Američany po válce, která národ rozdělila. A podle Schjeldahla komunikuje jasné poselství. Umožňuje prožít intenzivní smutek, do kterého se ponoří každý, kdo uvidí svůj odraz na lesklém černém mramoru, a přitom se prsty dotkne jmen mrtvých vojáků vytesaných do kamene. Dílo překonává rozdílné politické názory, nesnaží se je sjednotit.

Účinnost památníku Ground Zero je naopak vytvořena především jeho umístěním v New Yorku – jeho síla pramení z rozhodnutí obětovat obrovskou parcelu na jednom z nejlukrativnějších stavebních míst. Jeho velikost tu mluví sama za sebe, soudí redaktor.

Všechny veřejné památníky čelí riziku, že jejich důstojnost něco nečekaného naruší – ať už kálející holubi nebo turisté pořizující si fotografie se selfie-tyčí. „To vše jsou ale věci, se kterými umělec musí počítat. Památníky také nejsou kostely. Ty nejúčinnější umožňují emocionální reakci, , ale nesnaží se ji vnucovat. Dahlbergův návrh v tomto příliš tlačil na pilu. Jeho konceptuální složitost měla za následek to, že z umělce dělala mistra v truchlení. Zrušení projektu s sebou tak přináší lekci pro všechny, kteří přijdou po něm,“ uzavírá Schjeldahl.