Německé vyrovnávání s minulostí může být příkladem pro konfederační Ameriku

Mezi nejčtenější články pondělního Washington Postu patří příběh amerického turisty, který byl zbit náhodným kolemjdoucím poté, co v ulicích Drážďan silně podnapilý hajloval. Jak uvádí americký deník, jednačtyřicetiletý Američan utrpěl drobná zranění a následně byl odvezen na policejní služebnu; po útočníkovi, který z místa činu tekl, police zatím pátrá.

Hajlování stejně jako další nacistické symboly či popírání holocaustu jsou v Německu trestné a v případě usvědčení hrozí pachateli až tři roky za mřížemi. Před pouhými dvěma týdny byli za stejný čin zadrženi dva čínští turisté, kteří hajlovali v Berlíně před budovou Spolkového sněmu – nakonec oba vyvázli s pokutou v přepočtu 600 dolarů a museli opustit zemi.

Incident potvrzuje, jak je německá společnost citlivá na nacistickou minulost. V kontextu víkendového průvodu neonacistů a krajně pravicových a nacionalistických uskupení americkým městem Charlottesvillle se britský týdeník The Economist zamýšlí nad rozdílným nastavením veřejného prostoru vůči ideologiím tohoto typu v USA a v Německu.

Německo logicky vychází z vlastní historické zkušenosti - a důraz na neustálé připomínání toho, v co nacistická ideologie vyústila, je všudypřítomný. Návštěvy bývalých koncentračních táborů jsou povinností pro všechny školáky a ulice či náměstí měst nesou jména odpůrců nacismu. Angela Merkel se jednou vyjádřila, že „budoucnost Německa závisí na kontinuálním odmítání holocaustu jakožto vrcholné zrady univerzálních hodnot civilizace“.

Na odmítání nacistické ideologie a jejím kompletním vyloučení z veřejného prostoru se pro většinu Němců láme hrance toho, co je pro ně v politice přijatelné. Kdo vůči myšlenkám byť jen zdánlivě připomínajícím nacismus nezaujme takto tvrdé stanovisko, toho německá společnost na politickou scénu nevpustí. Nepřípustná je i jakákoliv relativizace, úmyslná či neúmyslná, o čemž se ostatně přesvědčila např. krajně pravicová AfD. Kritika imigrační politiky Angely Merkel jí vynášela jednu dobu téměř dvacetiprocentní podporu a někteří z jejích umírněnějších členů by se ztratili mezi britskými konzervativci či americkými republikány. Dnes ji nicméně odmítá i část bývalých příznivců kvůli skandálním výrokům některých jejích příslušníků, kteří zpochybnili právě onu přísnou kulturu odmítání.

Komentátoři i veřejně činné osoby si dávají pozor, aby se vyhýbali rétorice spojené s krajní pravicí, málokdy tak např. zaslechneme německého politika označovat své oponenty jako „zrádce“ či „sabotéry“. Výsledkem je velmi umírněná, podle Economistu by někdo řekl, že až nudná politická debata. Krajně-pravicová uskupení a hnutí nejsou v Německu brána pouze jako vyjádření určité socio-ekonomické nespokojenosti se současným systémem, jak tomu občas bývá ve Francii, Británii či právě v USA. Někteří věří, jak píše The Economist, že jsou v těchto otázkách Němci až příliš úzkostliví, nicméně jejich odhodlání mít se neustále na pozoru před jakoukoliv normalizací zločinů minulosti je obdivuhodné.

Dnešní Německo s sebou nese obří historické břímě. Každá země má však ve své historii temná období, jak uzavírá týdeník - a pochod v Charlottesville, jehož účastníci nesli konfederační vlajky odkazující na éru otroctví, je živou připomínkou té americké. Pokud dojde na to, jak nakládat s hříchy vlastní minulosti, Německo nabízí inspiraci.