Ve válce v Sýrii už umřelo okolo půl milionu lidí, OSN už počet obětí dávno přestala počítat. Přesto se zdá, že konflikt je stále horší a horší a vyhlídky na brzký mír ještě mizivější než před dvěma třemi lety. „Sýrie je náročný, skutečně náročný případ, ke kterému neexistují historické paralely,“ píše po rozhovorech s renomovanými odborníky na studium občanských válek novinář Max Fisher v The New York Times. A vyjmenovává osm příčin neustále se horšící situace.
- Většina občanských válek skončí zkrátka tím, že jedna ze stran prohraje. Asi čtvrtina občanských válek pak skončí tím, že se unaví obě bojující strany a musí podepsat mírovou dohodu. To by se bylo bývalo v Sýrii stalo – syrská armáda i místní ozbrojení rebelové jsou slabí a vyčerpaní. Kdyby museli spoléhat sami na sebe, tak dlouho by bojovat nevydrželi. Ovšem obě strany jsou podporované vnějšími aktéry, takže „přirozené zákony“ občanských válek překonávají. Nekončící dodávky zbraní, zásob, politické podpory nebo bojovníků ze zahraničí vedou k tomu, že se boje dramatickým způsobem prodlužují. Například v klíčových bitvách o Aleppo už podle řady analytiků syrské války Asadova syrská armáda hraje jen vedlejší roli. Boje v terénu řídí íránští generálové, kteří vedou směs íránských, iráckých, afghánských šíitských milicí bojujících na straně syrské armády - a ze vzduchu je nejúčinnější ruské letectvo.
↓ INZERCE
- Kdykoli jedna ze stran začne zásadně prohrávat, zahraniční mocnosti zvýší své angažmá. „Strana, které bylo pomoženo, pak začne vyhrávat, což brzy přinutí soupeřící zahraniční mocnost ke zvýšení vlastních dodávek. Každá eskalace situaci o trochu zhoršuje, vraždění se zrychluje, ovšem rovnováha války zůstává stejná. Zahraniční mocnosti jsou dost silné na to, aby se takto vzájemně držely v šachu. Příklad? Vloni Asadovi začali docházet vojáci, neboť se musí spoléhat na muže z řad náboženských menšin, a na několika frontách prohrával. V tu chvíli do války otevřeněji vstoupilo Rusko a poslalo do Sýrie své stíhačky. Asad měl náhle navrch, sunnitské státy (a spojenci Západu) rebelům dodali silnější protiletecké zbraně a po nynějším rozsáhlém bombardování Aleppa je možné, že rebelům přijdou i zásilky protileteckých střel, jejichž šíření mezi rebely se doposud USA snažily zabránit, neboť nemohou zaručit, v čích rukách nakonec skončí.“
- V této občanské válce bojujícím skupinám nezáleží na civilistech. K úspěchu nepotřebují jejich podporu, závisejí na podpoře ze zahraničí. Tato skutečnost zvyšuje pravděpodobnost zločinů proti lidskosti.
- Zahraniční mocnosti možná chápou, že nemohou vyhrát, pohání je však strach z porážky, který by mohl nalomit legitimitu jejich vlastního režimu. To se týká Saudské Arábie (na straně rebelů) a Íránu (na straně Asada), kteří vedou geopolitickou bitvu o hegemonii v regionu, jež se dále mísí s rivalitou mezi sunnitskými (Saudská Arábie) a šíitskými (Irán) muslimy.
- Vlastnosti syrských bojujících stran nejsou nakloněné míru. Režim se opírá o alavitskou menšinu, která má strach z genocidy v případě pádu režimu. To zvyšuje soudržnost a strach z kompromisu. Zároveň je tato 10–15procentní menšina tak slabá, že vládu nad Sýrií může obnovit a udržet jedině násilím. Většina Sýrie ji totiž odmítá. Problémem opozice je zase její roztříštěnost. V Sýrii spolu neválčí dvě strany, mezi nimiž by bylo možné uzavřít mír. Bojuje hned několik různých silných skupin s odlišnými cíli. Max Fisher uvádí, že OSN dokázala po roce 1945 vyjednat mír ve 2/3 občanských válek, kde proti sobě stály jen dvě bojující frakce. Ale pouze v ¼ občanských válek s větším počtem ozbrojených skupin.
- Jediným jistým způsobem, jak rozetnout zamotaný uzel, je, když jedna z vnějších mocností situaci vyhrotí do té míry, že na ní druhá strana nebude moci reagovat. To by mohlo obnášet například přímou invazi, která by připomínala americké okupace Iráku nebo Afghánistánu. Anebo zahraničněpolitickou změnu v jedné ze zapojených zemí, která by vedla ke stažení se z války (možná například USA v případě zvolení Donalda Trumpa). V nejhorším případě by ovšem pokus o takové rozuzlení války mohl vést k mnohem větší regionální válce, například mezi šíitským a sunnitským táborem.
- Pokud bude skutečně podepsaná nějaká mírová dohoda, kdo na její dodržování bude dohlížet? Zvlášť když si obě strany vzájemně nevěří a obávají se masakrů svých příznivců v případě jakéhokoli oslabení? A která země by například do Sýrie poslala modré přilby dohlížející na dodržování míru, když hrozí útoky a kruté vraždy ze strany džihádistů?
- Co z toho dle Maxe Fishera vyplývá? „Nejtemnější dny syrské války jsou možná stále před námi.“
Ke čtení o Sýrii dále doporučuji:
Syria and Russia Appear Ready to Scorch Aleppo
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
