Na konci krize středního věku je prý světlo. Pro lidi i lidoopy

Palestinci nebudou mít svůj stát, alespoň pokud bude dnes Benjamin Netanjahu počtvrté zvolen izraelským premiérem. Veterán izraelské politiky to v úterý slíbil na posledním mítinku, zjevně v záchvatu paniky. Většina průzkumů ovšem naznačuje, že Netanjahu prohraje a vítězem izraelských voleb se stane středolevicová koalice Sionistická unie v čele s (ve světě) nepříliš neznámým Isaacem Herzogem. Jiná otázka je, co to vlastně znamená. A ještě jiná, jestli se průzkumy úplně nemýlí, což se v Izraeli s jeho tradičně roztříštěnou politickou scénou stává docela často.

Proč mají Izraelci “Bibiho” Netanjahua plné zuby, si můžete přečíst v nejnovějším vydání Respektu nebo v rozsáhlém textu týdeníku The Economist. Magazín podobně jako mnoho dalších médií tvrdí, že v Izraeli se dnes volí jakýsi “Rak lo Bibi”, tedy “kdokoliv, jenom ne Bibi” s jeho apokalyptickým viděním světa, který se jako jeden muž snaží Izrael zničit.

Země prochází mírnou ekonomickou stagnací, střední třída má za sebou vlnu ekonomicky motivovaných protestů a kromě toho se hmatatelně hroutí image Izraele ve světě, za což kladou Netnajahuovi odpůrci vinu právě premiérově nesmlouvavosti a neústupnosti - viz nepřetržitá výstavba osad na Západním břehu, rozsáhlá válka v Gaze, která stejně Hamás nezlikvidovala, a naposled jeho vystoupení v americkém Kongresu, jímž si znepřátelil polovinu americké politické scény i veřejnosti.

Nic z toho ovšem neznamená, že se v Izraeli chystají dramatické změny. Především očekávané vítězství levice neznamená, že bude schopná poskládat vládnoucí koalici. Dobrý přehled povolebních možností najdete v úterních Financial Times nebo v rozboru think-tanku The European Council on Foreign Relations. V Izraeli může i v případě Bibiho prohry vzniknout nakonec ostře pravicová koalice, v níž bude nakonec hrát Netanjahu roli umírněného hlasu rozumu, nebo velká koalice Bibiho Likudu s Herzogovou Sionistickou unií (v tom případě budou hlavní opoziční silou sjednocení izraelští Arabové).

Isaac Herzog ale především neslibuje radikální změny a nevidí svět zásadně jinak. Větší pozornost bude věnována ekonomickému trápení střední třídy, ale pokud jde o otázky, jež obvykle zajímají zbytek světa, čekejme spíše změnu stylu než podstaty. Levice se bude snažit znovu jednat s Palestinci, žádný nový plán na řešení letitého sporu ale nepředstavila. Írán zůstává nadále nepřítelem číslo jedna, Herzog se nicméně bude mnohem více snažit domluvit s úřadujícím americkým prezidentem Obamou.

Levice bude mít snahu méně provokovat mezinárodní společenství - můžeme tedy čekat zpomalení výstavby nových osad a opatrnější postup vůči Gaze, i tady však pouze do okamžiku, než začnou na izraelská města padat rakety Hamasu. A ne, palestinský stát opravdu není v dohledu. Levice to jen neříká moc nahlas a ani ve snu by ji nenapadlo dělat z toho ctnost předvolební kampaně.

Nyní špetka dobrých zpráv. Zatímco řecká Syriza dále radikalizuje postoje vůči Německu a nad její taktikou začínají kroutit hlavou i mnozí její sympatizanti, ve Španělsku má příklad jejího “úspěšného” tažení zjevně léčivé účinky. Španělský klon řeckých levicových populistů, hnutí Podemos (Můžeme), se začalo v předvolebních průzkumech propadat a ztratilo v posledních týdnech už více než pět procent hlasů. Na jeho místo se dere nová strana Ciudadanos (Občané), což je ovšem úplně jiná káva.

Místo trockistů a aktivních stoupenců zesnulého venezuelského prezidenta Huga Cháveze stoupají na výsluní umírnění kříženci tradičních španělských stran, jejichž výhodou je, že za sebou mají čistou - tedy korupcí a zpackaným řešením ekonomické krize neposkvrněnou - minulost. K Ciudadanos se přelévají voliči vládnoucích pravicových lidovců (PP) i chřadnoucích tradičních socialistů (PSOE). Výhodou Ciudanos jsou navíc jejich kořeny v Katalánsku, oni sami však nejsou stoupenci odtržení od Madridu.

Ve Španělsku se tak rýsují podzimní volby, v nichž budou dominovat hned čtyři strany: Podemos, PP, Ciudadanos a PSOE. Tři z nich představují “normální”, nerevoluční politická hnutí, jež jsou schopná uzavírat koalice a především neslibují voličům rozvrácení panujících evropských poměrů. Španělsko má za sebou několik velmi těžkých let: nezaměstnanost mladých lidí se podobně jako v Řecku vyšplhala na 50 procent a země celkově procházela obrovským zklamáním po téměř idylických dvou desetiletích růstu a velmi proevropsky orientované demokracie.

Teď se karta znovu začíná obracet a Španělsko se  zjevně odráží ode dna. Podobně jako Irové nebo částečně Portugalci, i Španělé zvládli těžké časy důstojně a s jistou grácií. To je úspěch, který bychom neměli přehlížet.

Stejně tak bychom neměli přehlížet, že Evropská unie není dvakrát férová organizace. Zatímco periferní země - zmíněné Španělsko, Irsko, Portugalsko nebo Řecko – si různě utahují opasky, centrální a vlivná Francie jaksi nemusí. Paříž systematicky neplní kritéria členství v eurozóně, konkrétně její deficit vytrvale překračuje povolená 3% HDP (Francie hrála podle pravidel naposledy v roce 2002 a deficitní rozpočet drží od 70. let minulého století).

Autor si umí představit zdvižený ukazovák, pokud by se podobná situace týkala nějaké menší země. V roce 2003 však Francie spolu s tehdy podobně hřešícím Německem využila své důležitosti a odmítla zaplatit pokutu, kterou jim Brusel za jejich chování napařil. Německo je dnes už jinde, vlivná Francie minulý týden získala další výjimku.

Autorům komentáře Financial Times se to rovněž moc nelíbí. Upozorňují, že “dvojí metr dále oslabuje již tak chatrné zbytky evropské solidarity”. A ukazují prstem i na Německo, i když z opačného důvodu. Berlín svůj deficit přetočil díky ekonomickým reformám a výhodně nastavenému kurzu eura do sedmiprocentního rozpočtového přebytku.

V Evropě se už dlouho mluví o tom, že německá tendence křečkovat a neochota investovat vytváří v eurozóně nerovnováhu, na jejímž konci nemůže být nic dobrého. Nutit Berlín k rozevlátějšímu životnímu stylu je samozřejmě obtížné, slabost Bruselu pro pařížské bonvivány by ovšem měla skončit.

IKEA jede. Právě otevřela svůj 318. obchod a tvrdí, že nakonec svých modrožlutých hal po celém světě rozmístí na pět set. Zároveň však švédským nábytkářům ujíždí vlak, a navíc ztrácejí smysl pro humor. Ale popořádku.

Magazín Forbes minulý týden přinesl obdivný text, v němž vysvětluje, co se za globálním úspěchem nesmontovaných stolečků a židliček skrývá. IKEA dokázala prorazit staré prokletí výrobců nábytku, jehož podstatou je konzervativní založení obyčejných smrtelníků. Stůl v kuchyni prý měníme zhruba stejně často jako manžela či manželku, většinou tedy ne příliš často.

IKEA dokázala přesto přijít s modelem, jehož podstata spočívá v kvantitě: díky obrovskému množství prodaného nábytku (proto taky zmíněná globální expanze) může žádat množstevní slevy a snižovat donekonečna ceny. Ty jsou v některých případech tak nízké, že uživatel firmě odpustí, že se mu kuchyňský stůl celkem brzy rozpadne, a kolo nábytkářské štěstěny se roztáčí…

IKEA ale vykazuje nespornou genialitu. Naučila se především dokonale chápat vkus a zvyklosti zákazníků po celém světě. Vyptává se jich, pozoruje jejich chování průmyslovými kamerami (s jejich souhlasem), vysílá za nimi antropology, aby zkoumali, jakým způsobem s nábytkem zacházejí. 

Když prý IKEA poprvé dorazila do Spojených států, byla tak hloupá, že míry nábytku uváděla v Američanům zcela nesrozumitelných centimetrech a před fiaskem jí zachránil jenom nečekaný hit: skleněné vázy, které ovšem Američané nakupovali jako sklenice na vodu, jelikož byly dost velké, aby do nich mohli nasypat celé hrsti ledu, který v nápojích tak milují.

Podobné hlouposti by dnes už IKEA díky svým průzkumům neudělala. Zjistila například, že lidé velmi často nepoužívají pohovky ke způsobnému sezení, ale k opírání, zatímco nezpůsobně posedávají na zemi. Zjistila také, že lidé se ráno nejrychleji vypraví do práce v Šanghaji (56 minut) a nejpomaleji v Bombaji (skoro dvě hodiny). Genialita Švédů ovšem nespočívá v tom, že by pro různé země vyráběla různý nábytek - tím by se zhroutil model vyrábět obrovské série. Místo toho se IKEA naučila svůj nábytek představovat v prodejních halách a katalozích tak, aby zákazníci v různých zemích pochopili, jak dobře je možné ho využívat specificky k jejich potřebám.

Navíc IKEA donedávna nebyla konzervativní. Stěžejním krokem k úspěchu byl vynález rafinovaného balení do plochých krabic spojený s pověstnou montáží doma - ušetří se tím obrovské peníze za dopravu, byť IKEA prý v poslední době dramaticky snížila nároky na nešťastné domácí montéry -  když některé výrobky kvůli dramatům spojeným s jejich vybalováním a instalací interně nazývala “zabijáky manželských vztahů”.

Teď však firma přece jenom něco prošvihla: jak píší The New York Times, IKEA si nikdy moc nerozuměla s výpočetní technikou a zcela jí uniklo, jak rychle se rozmáhá prodej na internetu. Švédové měli dlouho jen mizerné on-line katalogy, neumožňovali nákupy na internetu a nabízený odvoz nábytku byl podle listu předražený. A nakonec to vypadá, že jim dramaticky ujel vlak: zisky rostou rekordně pomalu a prostor na síti zabraly jiné nábytkářské firmy. Při čtení zmíněného článku má člověk vůbec zvláštní pocit deja-vu. Vzpomínáte ještě na veleúspěšné mobily firmy Nokia? Stačilo, aby inženýři z Finska na chvíli zaspali.

IKEA vůbec nějak zvláštně přestává být cool. Bloomberg přichází se zprávou, že po velkém úspěchu hromadné hry na schovávanou, kterou belgičtí zákazníci zorganizovali na Facebooku a uspořádali v nákupním centru IKEA ve Wilrijk, teď firma tutéž kratochvíli striktně zakázala v Nizozemsku. “Naším hlavním úkolem je zajistit bezpečnost zákazníků, a to lze jenom těžko provést, když ani nevíme, kde se schovávají,” vysvětluje trochu předvídatelně mluvčí firmy. Žádná zábava prostě netrvá věčně.

A na závěr pozoruhodný článek amerického měsíčníku The Atlantic, který si jeho autor Jonathan Rauch napsal (jak přiznává) sám pro sebe. Text s názvem The Real Roots of Midlife Crisis (Skutečné příčiny krize středního věku) nabízí přesně to sdělení, které chce slyšet každý, kdo překročil čtyřicítku a propadl se do říše sebezpytu: krize středního věku je přirozeným stavem, většinou se jí nelze vyhnout, není se tedy za co stydět a hlavně, na konci tunelu se téměř jistě nachází světlo.

Autor cituje různé výzkumy a průzkumy, které ukazují, že člověk je od přírody nastaven k tomu, aby jeho emoce v průběhu života opsaly předvídatelnou křivku. Její dno se nachází právě někde po čtyřicítce, pak ale přichází opět vzestup, takže šedesátníci už jsou zase stejně spokojení jako třicátníci - a dál je (s výjimkou zdravotních krizí) jenom lépe a lépe. Čím starší, tím jsou lidé moudřejší, vyrovnanější, spokojenější.

Proč tomu tak je? Odpověď nestojí na úplně pevných nohou. Někteří vědci pracují s vysvětlením, že depresivní jedinci prostě dříve umírají, a tím se vyřadí ze statistik. To nezní příliš nadějně a nevysvětluje to, proč zažívají propady a vzestupy i lidé, které smutek nezahubil. Jiná teorie souvisí s vnímáním času - člověk se prý s narůstajícím pocitem smrtelnosti začne zaměřovat na podstatné věci, přehodnotí cíle, stane se smířlivějším i vděčnějším a přestane se konečně pořád srovnávat se svým okolím.

Teorie smíření zní logicky, nevysvětluje ale další záhadu: podle průzkumů biologů totiž podobnou emocionální horskou dráhou procházejí i další primáti. “Životní pohoda lidoopů dosáhne dna ve chvíli, jež odpovídá lidem ve věku 45 - 50 let,” píše se v textu. “To nasvědčuje tomu, že křivka štěstí není výlučně lidskou záležitostí.”  To je skvělá zpráva. Nic nezahřeje duši ztrápeného čtyřicátníka víc než hluboký pohled do očí podobně depresivního gorilího samce. Bude líp, starý brachu.

Video: Bývalý mariňák Patrick Maxwell se v roce 2014 vrátil do Iráku a bojuje na straně Kurdů proti Islámskému státu.

Kulturní tip: Rocco a jeho bratři. ČT art, úterý 17. 3. 23:10. Neorealistický film Luchina Viscontiho vypráví o osudech pěti sourozenců, kteří přicházejí z vesnice do velkého města hledat obživu. Italský režisér tu zachytil nejen paletu charakterů a rodinné drama, ale zároveň rozdíl mezi severem a jihem země a přechod k průmyslové společnosti.