Mlčící sportovní celebrity stvrzují českou lhostejnost k uprchlíkům

Německo se pořád vyrovnává se svou minulostí včetně koloniální.  Právě jmenovalo zvláštního zástupce pro jednání s jihoafrickou Namibií o uznání zodpovědnosti za zločiny spáchané počátkem 20. století císařskou armádou v této bývalé državě. Výsledkem rozhovorů by mělo být také finanční odškodnění. Zástupcem Berlína v jednáních bude dlouholetý předseda zahraničního výboru Spolkového sněmu Ruprecht Polenz.

Co se v Namibii, kterou Němci ztratili versailleskými smlouvami po 1. světové válce, před více než sto lety stalo? Koncem 19. století kolonialisté lstivými smlouvami s místními náčelníky rozšiřovali své území na jihovýchodě Afriky. O pastviny přicházeli i Hererové, tehdy nejpočetnější namibijský kmen. Když je navíc dobytčí mor připravil o stáda, stávali se z nich rolníci na německých farmách, kde dřeli za mzdu, která jim sotva stačila k přežití.

Roku 1904 tak povstali. Pod vedením náčelníka Samuela Maherera zabili sto dvacet tři německých farmářů. Reakce koloniálního vojska byla nemilosrdná. „Všichni Hererové musejí opustit zemi. Každý Herero na německém území, se zbraní či bez ní, s dobytkem či bez něj, bude zastřelen,“ zněl příkaz generála Lothara von Trothy, který velel německé armádě. Mezi lety 1904 a 1907 se podle jeho rozkazů  odehrála první genocida dvacátého století, při které zemřelo odhadem historiků šedesát pět z osmdesáti tisíc Hererů. Někteří byli zastřeleni, jiní vyhnáni do pouště,  do jisté smrti žízní a hladem. Jeden důstojník s básnickými sklony si do svého deníčku zapsal: „Chroptění umírajících a rozzuřený křik šílenství se ztrácí ve vznešeném tichu nekonečna.“

Naprosto neobvyklá a pro Evropana nepochopitelná je obranná reakce přeživších zhruba 15 tisíc Hererů. Pomohli si vytvořením nové identity: převzali symboly nepřítele, který je takřka vyhladil. V namibijských oblastech obývaných Herery jsem před devíti lety strávil asi týden a viděl například následující (cituji z reportáže publikované tehdy v časopise Lidé a Země):

Vedle ojetého náklaďáku jihoafrické armády stojí Augustinus Mbongaura, starý muž oděný do khaki uniformy. Na hrudi mu září vojenský řád: německý říšský kříž. Na červené klopě si žlutou nití našil nápis Generalfeldmar­schal značící jeho hodnost v kulturním spolku Hererů zvaném Červený prapor.

Jsme v Okakaraře, městečku na okraji namibijské pouště Omaheke, a Augustinus Mbongaura má dnes velký den. Na soukromé oslavě sdružení bude povýšen na náčelníka. Spolu se svým mladším přítelem teď nastupuje do vozu, který je odveze na nedalekou hostinu. Kamarád si oblékl zelenou uniformu, kolem krku si ovinul červeno-zelenou šálu portugalské fotbalové reprezentace a z klopy září nápis jeho hodnosti: „Unteroffizier“. Podobně originální variace na téma „německá koloniální uniforma“ zdobí všech třicet starších Hererů na korbě auta.

Hererské ženy zase milují střihy z císařského Německa. Nechávají si šít několikavrstvé široké sukně z pestrobarevné látky. Na tradiční kulturu odkazuje pokrývka hlavy – čepec se dvěma kravskými rohy, připomínka odvěkého kultu. Bohatší ženy vykračují ve velkolepě zbarvených objemných šatech, chudší dámy si často z různobarevných hadrů sešijí skromnější model.

Na venkovní hostině sedí stařešinové stolku na plastových židlích. Všichni mají na očích sluneční brýle s obrovskými skly a v ruce drží vyřezávanou hůlku. Návštěvník si připadá jako na srazu vysloužilých afrických diktátorů. Opodál podle příkazů „důstojníka“ mašíruje dvanáct mladších „vojáků“ v zelených uniformách. „Dopředu, zastavit, čelem vzad, břicho zatlačit, pochod!“ přikazuje důstojník.

Dnes při cvičení chybí obvyklý hudební doprovod - dechovka. Na mnoha místech Afriky je tradicí tančit za zvuků bubnů, Hererové místo toho pochodují ve stylu evropských vojsk k rytmu dechovky. Smích však v žádném případě není namístě. Móda jejich katů – uniforma a tradiční ženský kroj – totiž podle slov Hererům (včetně novinářů v hlavním městě Windhoeku) opravdu pomohla stát se opět hrdým národem.

Tolik citát. Hererové byli po genocidě na dně, naprosto kulturně vykořeněni. Nemohli se ve svých tradicích vrátit do dob před genocidou a uniformy jim pomohly postavit se zase na nohy. Nové sebevědomí se projevuje požadavky na odškodnění od německé vlády - a také tím, že až dnešní mladá generace se o válce s Němci učí ve školách. Režim apartheidu o ní dříve mlčel a ani v rodinách se o genocidě nemluvilo. Až v devadesátých letech začala starší generace svým potomkům opět vyprávět historky, které v mládí slýchali od svých rodičů a prarodičů. Jinak by i mezi Herery nad pamětí zvítězilo zapomnění.

Celou reportáž najdete zde a v časopise Wired pak famózní fotografie Jima Naughtena.

V pařížské galerii nadace Cartier probíhá až do 16. ledna výjimečná výstava Beauté Congo 1926–2015 (Krása Konga 1926–2015).Je to první ucelená výstava moderního umění země, která má snad v Africe nejsmutnější historii: zažila nejhorší koloniální režim (belgický), nejhorší diktaturu po získání nezávislosti (prezidenta Mobuta) a nejhorší občanskou válku (od poloviny 90. let prakticky až do současnosti). Pokud si o Kongu chcete něco dobrého přečíst, tak například zde, zde a zde.

Dalším chodem menu je tisková zpráva, kterou ve středu večer novinářům rozeslala německá ambasáda. Zní, že německý fotbalový klub FC Schalke 04 věnuje 5. listopadu 2015 věcné dary pro migranty neziskové Organizaci pro pomoc uprchlíkům.

Dar, který bude předán přímo uprchlickým rodinám a řediteli OPU Martinu Rozumkovi, se skládá z 30 beden s oblečením, hračkami, sportovními a hygienickými potřebami. Klub chce tímto způsobem poskytnout efektivní a bezprostřední podporu uprchlíkům pobývajícím v České republice.

Věcné dary uprchlíkům v ČR jsou součástí charitativní sbírky Kumpelkiste, do které se klub snaží zapojit své členy, fanoušky, spolupracovníky, partnery i německou veřejnost. Výtěžek sbírky je použit na pomoc lidem, kteří žijí v nouzi a chudobě – nejen v domovském městě klubu Gelsenkirchenu a spolkovém státě Porýní-Vestfálsko, ale také v rámci zápasů v zahraničí.  Večer 5. listopadu se FC Schalke 04 zúčastní skupinového zápasu Evropské ligy na stadionu pražské Sparty.

Naskýtá se samozřejmě otázka, jak uprchlíkům pomáhají české fotbalové kluby, konkrétní sportovní hvězdy a vůbec české celebrity? Vidět jejich pomoc není - a také tím se projevuje propast, která se letos mezi Němci a Čechy rozevřela. Například fotbalisté Bayernu Mnichov chodili s dary do uprchlických ubytoven už před mnoha měsíci; takové veřejné angažmá odráží a současně zpevňuje soucit s běženci, který v německé veřejnosti převládá. Mlčenlivé české celebrity stvrzují (či minimálně nezpochybňují) převažující českou lhostejnost a odmítání.

Když už jsme u německého fotbalu, zastavme se  u nového trenéra Liverpoolu Jürgena Kloppa. Je totiž famózní: miluje krásnou, rychlou a útočnou hru, má důvtipné odpovědi a emoce dává najevo jako málokterý kouč. Podívejte se na výběr z jeho divokých oslav a na rozloučení s fanoušky Dortmundu, jeho předchozího působiště,  kde rozbrečel sám sebe.

Především jsem si ale s jeho příchodem do Liverpoolu vzpomněl na úžasný rozhovor, který před šesti lety vyšel v příloze týdeníku Die Zeit. Je to lahůdka: Klopp mluví o tom, jak zlepšuje kvalitu hráčů, o své silné křesťanské víře, o tabu homosexuality mezi sportovci i odpovědnosti fotbalistů v dělnickém, průmyslovém kraji s poměrně vysokou nezaměstnaností. Ale vypráví například o tom, jak na tréninku zavedl žonglování:

Klopp: Rozvíjíme tím koordinace a koncentraci, ale také školíme oči. Na první to pohled s fotbalem nesouvisí. Cvičíme například komplexní způsoby žonglování  a učíme se u toho souvislost mezi vnímáním a pohybem, tedy mezi mozkem a pohybovou soustavou. A to se dá trénovat.

Novináři: A hráčům to dochází? Spolupracují s vámi?

Klopp (směje se): Je praktické mít autoritu. Když to dělat chci, tak to děláme. Ale postupem času sami na hřišti cítí zlepšení - jak rychleji reagují, získávají o hře lepší přehled. A to pak moji autoritu dál posílí. Inteligence fotbalistů se mimochodem často podceňuje. Jsou hodnoceni podle odpovědí na hloupé otázky po zápasech, ale to je stejné, jako kdybyste chirurgovi po dvouhodinové náročné operaci před os strčili mikrofon. Zachrání nám život, nicméně v té chvíli asi také sotva dá kloudnou odpověď.

Dále Klopp například vypráví o tom, jak každý týden analyzuje hru svého týmu: “V neděli po zápase sedím u televize a sleduji zápas znovu. Máme na stadionu kamery, takže vidím herní situace z různých úhlu. Přehrávám si video dopředu a zpátky, trvá mi obvykle pět hodin, než zápas shlédnu a všemu porozumím.”

Video: Co všechno nás naučí běhání.

Kulturní tip: Spectre. V kinech od 5. listopadu. James Bond dostane záhadný odkaz z minulosti, který ho přivede na stopu známé zločinecké organizace.