Lidé si musí zvyknout, že už nejsou jediné inteligentní bytosti na planetě

Roboti jsou všude. Nebo jinak - nejsou všude, ale jsou už vcelku leckde a rozhodně jich bude víc a víc. Víc recepčních, dveřníků a průvodců, což jsou některé z funkcí, které dnes roboti plní. A aby tak mohli fungovat, musí s lidmi roboti interagovat, pokud možno lidsky. Co to ale dělá s lidmi? Dokáží se k robotům chovat jako k robotům, čili strojům z křemíku, jejichž inteligence a osobnost je jen zdáním, nebo je to složitější?

Jistě že to je složitější. Server Verge nás informuje o výzkumu německých badatelů, z něhož plyne, že když robot tvrdí, že má strach, a prosí nás, abychom ho nevypínali - je pro nás těžké je vypnout, a ušetříme jeho život. Z osmdesáti devíti dobrovolníků, kteří s robotem jménem Nao konverzovali, údajně proto, aby vývojáři mohli vylepšit Naův software, bylo vybráno 43, u nichž šlo o to skutečně podstatné. Na konci práce je Nao prosil, ba přímo žadonil a škemral, ať ho nevypínají. 13 ho vůbec nevyplo, i přes instrukce badatelů, zbytek ano, ale po dlouhém vnitřním boji. Zkrátka ho všichni považovali za výrazně víc, než jen stroj, třeba chytrý kávovar.

Tato lidská vlastnost je už delší dobu známá, oficiálně od roku 1996. Psychologové Byron Reeves a Clifford Nass, že lidé mají tendenci vnímat ne-lidská média (v širokém slova smyslu) jako lidi. Takže se dohadují z rádiem, prosí počítač, aby fungoval, nebo ho utěšují, když mu naloží příliš složitý výpočetní úkol a on s ním zápasí.

S chytrými stroji je to ještě zábavnější. Máme raději roboty, kteří mají stejné předsudky jako my, když jsou na nás milí, jsme na ně také milí, a když vystupují přísně - poslouchají nás. Zkrátka jako s lidmi. Psychologové to vysvětlují tak, že lidé byli dlouho jediné sociální a zdánlivě srovnatelně inteligentní bytosti na planetě, s nimiž musí spolupracovat. Teď už to tak není, a lidé si musí zvyknout. A zvyknout by si měli rychle, protože nikdo přece nechce, aby ho emocionálně vydíral třeba sympatický bankomat.