Když se odtrhnete, přestanete být členy EU, vzkazuje Brusel Katalánsku

Katalánský parlament před (nezákonným) referendem stanovil, že v případě kladného výsledku hlasování vyhlásí nezávislost do 48 hodin. Jinými slovy, Katalánsko by mělo oficiálně deklarovat odtržení od Španělska již v úterý. Jisté je, že se koná generální stávka. Všechno ostatní je ve hvězdách. Katalánský premiér Carles Puignemont v pondělním prohlášení požádal Evropskou unii o zprostředkování rozhovorů s tím, že region se chce vyhnout “traumatickému odtržení od Španělska”.

Jak vlastně hlasování dopadlo? Vzhledem k okolnostem samozřejmě není možné brát výsledky příliš vážně, katalánská vláda nicméně oznámila, že bylo odevzdáno 2,2 milionu hlasů, tedy asi 42% možných. A z nich 90 procent žádá nezávislost. Takový výsledek je v souladu s dlouhodobým trendem. Velmi podobně dopadlo předchozí, “konzultační” hlasování pořádané v roce 2014 - účast 42%, z toho 81% pro nezávislost, většina Katalánců referendum ignorovala.

Výsledek referend se také dobře rýmuje s výstupy z posledních regulérních autonomních voleb v Katalánsku: strany pro nezávislost v nich získaly dohromady 47,8% hlasů, což díky volebnímu systému znamená, že mají v parlamentu těsnou většinu křesel. Jinými slovy, hnutí za nezávislost se nikdy oficiální ani neoficiální cestou nepodařilo získat měřitelnou většinu, a už vůbec ne jasnou převahu, již by bylo možno považovat za pevné základy pro vyhlášení nezávislosti. Katalánci jsou prostě rozděleni, pravděpodobně s mírnou převahou stoupenců zachování jednotky se Španělskem. Katalánská vláda se ukázala být mistrem v mobilizaci té části společnosti, jež touží po odtržení, španělská vláda naopak dokonalým slonem v porcelánu. A co dál?

Evropská komise vydala v pondělí ráno prohlášení, které sice kritizuje násilnosti páchané španělskou policií, ale zároveň opakuje, že referendum je nezákonné a že Komise má plnou důvěru ve vládu Mariana Rajoye. Především ale znovu zdůraznila, že pokud se Katalánsko odtrhne, i kdyby to bylo legální cestou, přestane být automaticky členem Evropské unie. To je ovšem pro Barcelonu naprosto klíčové sdělení. Ve zmíněném zákonu o přechodném období a založení republiky, schváleném bez účasti opozice katalánským parlamentem, se členství v Evropské unii včetně zachování veškerých zákonů a eura považuje za základní prvek fungování nového státu. Na stranu španělské vlády a Mariana Rajoye se postavil také prezident Evropské rady Donald Tusk.

Jinak je reakce Evropy spíše rozpačitá. Většina politických lídrů se k věci příliš nevyjadřuje. Jak poznamenal server Politico, Evropský parlament “se ani nedokáže shodnout na tom, zda bude o španělském chaosu debatovat”. Kolem kritiky postupu Madridu a podpory španělské vlády se začínají sdružovat méně standardní postavy: Nigel Farage tweetoval, že “stoupenci EU záměrně ignorují násilí Španělska proti Kataláncům. Takto bude EU v budoucnu nakládat se svými odpůrci”.  Madrid tvrdě kritizoval také Jeremy Corbyn, na domácí půdě jsou nejtvrdšími kritiky členové Podemos (tady je dobré si připomenout, že Corbyn i šéf Podemos Iglesias zároveň systematicky celé měsíce odmítají kritizovat potlačování opozice ze strany venezuelské vlády).

Postoj Evropy může být klíčový pro řešení celého konfliktu ale také pro Evropu samu. Španělský sociolog Carlos Delclos (a sympatizant Podemos) poznamenává v komentáři deníku The New York Times, že Španělsko je se svými autonomními regiony v jistém smyslu mikrokosmem, který zrcadlí evropské uspořádání. “Španělská teritoriální krize sahá daleko za hranice země. V sázce je otázka, zda dokáže ústavní pořádek zaručit demokratické vládnutí mezi několika zeměmi či národy,” píše a upozorňuje, že obě strany se v tuto chvíli líčí jako obránci demokracie. Španělský problém se v každém případě velmi rychle stává problémem evropským.