Když pacient zbankrotuje, nebyla nová léčba rakoviny úspěšná

Co si myslet o Řecku, jeho případném bankrotu a odchodu z eurozóny? Není lehké se v tom vyznat, protože i významní komentátoři se dost podstatně rozcházejí v názorech.

Komentátor Financial Times Wolfgang Münchau

  - jak už psala kolegyně Lauder v pondělním menu – tvrdí, že pro Řecko je výhodnější zbankrotovat a premiér Tsipras to ví. Největšími poraženými pak budou Německo a Francie, které přijdou o 160 miliard eur, jež Řecku půjčily. Samo Řecko si sice projde kocovinou, ale jinak jsou jeho vyhlídky do budoucna lepší, než kdyby přistoupilo na podmínky trojky (MMF, ECB a EU), které by podle Münchauových propočtů zvýšily zadlužení Řecka během dalších čtyř let až k 200 % HDP.

Naopak hlavní ekonomka fondu Manulife Asset Management Megan Greene píše v deníku Politico, že Řekové nakonec na podmínky trojky přistoupí, protože bankrot a konec eura by je vyšel příšerně draho - a hlavně na to premiér Tsipras nemá mandát, protože 80 procent Řeků si přeje zůstat v eurozóně. Proto má v této válce nervů silnější pozici německá kancléřka Merkelová.

No a do této debaty vstupuje oxfordský profesor Timothy Garton Ash, který v Guardianu plamenně vybízí všechny strany, aby dostaly rozum, protože tady jde o mnohem víc než jen o nějaké malé Řecko. Garton Ash je přesvědčen, že řecký bankrot vyvolá v zemi revoluční náladu a zradikalizuje voliče, což bude mít vliv na celou Evropu. A jde také o geopolitiku – vehnat Řecko do čínských či ruských rukou je bláznovství. „Nemusíte mít k Řekům sympatie,“ píše autor, „ale pokud máte nějaký mozek v hlavě a máte starost o budoucnost Evropy, pak chápete, že musíme Řecko zachránit.“

A to je právě ten problém: jak funguje náš mozek, když přemýšlíme o ekonomických tématech? Dopouštíme se tolika logických omylů, že se nedá mluvit o rozumném „homo economicus“. Profesor na Harvardu Cass R. Sunstein recenzuje knihujednoho ze zakladatelů behaviorální ekonomie Richarda H. Thalera, která je jakýmsi jeho intelektuálním testamentem a kde vzpomíná na zrod této nové ekonomicko-psychologicko-sociologické disciplíny.

V USA (a dnes už i jinde) se kdysi ujalo cosi jako „hodnota statistického života“ (VSL), která vyjadřuje jistou finanční sumu. Kolik peněz navíc dávají zaměstnavatelé svým pracovníkům, aby ohodnotili hrozbu, že při své práci přijdou o život? V případě, že riziko smrti je jeden člověk ze sta tisíc ročně, plyne z toho, že ve výplatě mají o 90 dolarů víc, což znamená hodnotu statistického života ve výši 9 milionů dolarů.

Thalera ale jednou napadlo se zeptat lidí dvě otázky. 1. Kolik byste zaplatili, abyste zabránili riziku smrti jednoho ze 100 tisíc? 2. Kolik by vám musel zaměstnavatel zaplatit, abyste přijali riziko stát se tím jedním ze 100 tisíc, který může zemřít? Podle tehdejší ekonomické vědy by měly být odpovědi stejné. Jenže k Thalerově překvapení byly naprosto odlišné a na druhou otázku lidé navrhovali sumy mnohonásobně vyšší (někdy i půl milionu dolarů nebo „sumy, které vůbec nelze vyčíslit“). Plyne z toho, že lidé mají dost iracionální vztah k penězům a k hodnotě zboží i práce (i vlastního života).

Další příklad ze života, který Thaler uvádí: „Stanley kosí každý týden trávník a má z toho příšernou sennou rýmu. Na otázku, zda by nebylo rozumnější zaplatit 10 dolarů klukovi od sousedů, aby trávník pokosil, řekl, že nechce platit 10 dolarů. Ale na otázku, zda by tedy Stanley nebyl ochoten sousedovi pokosit trávník za 20 dolarů, odpověděl: Samozřejmě, že ne.“

Příkladů z behaviorální ekonomie, která ukazuje lidské bytosti jako velmi iracionální, nicméně vedené „smyslem pro férovost“, je dnes nepřeberné množství a tuto disciplínu – zpočátku zpochybňovanou a zesměšňovanou – využívají i vlády. Zda to pomůže odhadnout, jak se budou chovat Řekové (ministr financí Varufakis je odborník na podobnou ekonomickou disciplínu – teorii her), uvidíme velmi brzy.

Je to doopravdy skvělá zpráva: nová generace léků na rakovinu je mnohem úspěšnější, lepší a nese pacientům delší i kvalitnější život, než kdy předtím. Ta horší část zprávy ovšem je, že tyto léky jsou doslova k nezaplacení. Pro pacienty i pro státní rozpočty.

Tématu raketově rostoucích cen onkologických léčiv se věnuje John Gapper ve Financial Times. Jako příklad uvádí nové léky opdivo a keytruda, jejichž sada pro kompletní léčbu jednoho člověka stojí 150 tisíc dolarů. Což i při tom úplně nejvýhodnějším zdravotním pojištění v USA vyžaduje od pacienta doplatek 30 tisíc USD. „Poslední článek vývoje nových léků - tedy nutnost dostat je do rukou pacienta - je naprosto nefunkční,“ komentoval astronomické ceny Peter Bach šéf newyorské nemocnice, která odmítá předepisovat pacientům jeden onkologický lék právě kvůli přehnané ceně.

Podle Financial Times zaujala podobný restriktivní přístup i Británie: tamní Národní institut pro zdravotní péči odmítl lék olaparib kvůli tomu, že měsíční dávka stojí 4200 liber (160 000 korun) a překračuje tím strop 30 tisíc liber, který Institut zavedl jako finanční hranici za každý rok života pacienta navíc.

Problém s drahými léky proti rakovině je právě v jejich úspěchu. Původně šlo o drahé úzkoprofilové výrobky na speciální druhy nádorů, které zdravotní rozpočty mohly zaplatit díky relativní nečetnosti.

Teď, když se dají použít v širokém záběru, má obrovská cena taky obrovský finanční dopad. Přitom není vůbec jasné, jak vlastně vzniká. „Naceňování onkologických léčiv je velmi nevědecký experiment,“ píší Financial Times.

Zdá se, že firmy prostě využívají zoufalství svých zákazníků a jejich touhy po naději, která „léčebnému trhu“ zabezpečuje stabilní poptávku. Každá další, třeba jen mírně upravená verze léku je přitom dražší než předešlá. V zemích se všeobecným zdravotním pojištěním, kde účty platí stát, nemají pacienti koneckonců žádný důvod se o cenu starat. Výsledek? Podle studie citované Gapperem rostou ceny protirakovinných léků od roku 1995 o stabilních 12 procent ročně. To není udržitelná situace.

Cestou ven může být zavedení jistého monopolního nákupce ve stylu zmíněného britského Institutu pro zdravotní péči, který by mohl znemožnit cestu drahých léků na trh a tím by tlačil na snížení ceny. Obtíž je v tom, jak vysvětlit pacientům zásobovaným farmaceutickou reklamou a propagací, že právě tento úspěšný lék nemohou dostat, protože bylo stanoveno, že jejich život za tu cenu nestojí. A potíž je i v tom, že restrikce může zasáhnout také opravdu inovativní a převratné výrobky.

Lidé jako zmíněný newyorský dr. Bach proto navrhují jinou cestu. Cena léku by podle nich měla odrážet jeho hodnotu, a ne být pouze uměle fixovaná na cenu svého předchůdce. A také by tato cena měla odrážet skutečnost, zda jde o lék používaný na výjimečný melanom nebo o léčivo předepisované na „běžnou“ rakovinu plic. „Tak nějak by asi měl trh fungovat,“ hodnotí Bachův návrh Financial Times. „Nová generace protirakovinných léků je vědecký zázrak a je jasné, že cena za vývoj musí být vysoká. Ale když pacient v jejím průběhu zbankrotuje, pak to nebyla úspěšná léčba.“

Tak se to přece jen Marine Le Penové podařilo: dala dohromady skupinu europoslanců z řad radikální pravice, kterých je více než 25 a jsou z nejméně 7 zemí. To je podmínka, aby tato skupina získala nejen vliv v Evropském parlamentě, ale hlavně peníze – za čtyři roky mají nárok na 17,5 milionu eur. 

Skupina má za cíl rozbít EU a teď se o to bude pokoušet za peníze z evropského rozpočtu. Zajímavá je v této souvislosti analýza hlasování europoslanců z 10. června, kdy EP přijal ostrou rezoluci o vztazích EU k Rusku, které „už nemůže být považováno za strategického partnera“.

Jak hlasovala radikální pravice a levice? Proti rezoluci, pochopitelně. Z analýzy plyne, že nová euroskupina Le Penové je silně proruská. Ale je zajímavé si číst celý seznam těch, kdo hlasovali proti rezoluci. Například je mezi nimi pět českých europoslanců: kromě Jana Kellera za ČSSD i Petr Mach za Svobodné a pak tři komunisté. Tito europoslanci se octli v opravdu vybrané společnosti.

Další zajímavostí je, že navzdory protievropské rétorice maďarského premiéra Viktora Orbána poslanci za jeho vládní stranu Fidesz na tomto proruském seznamu chybí (jsou tam tři členové radikálního Jobbiku) a ke cti slovenských europoslanců nutno říct, že se na něm neocitl ani jeden.

Japonská vláda se rozhodla vybavit všechny výtahy v zemi zásobou pitné vody a přenosnými toaletami. Důvodem jsou častá zemětřesení, po nichž se výtahy často zastaví a třeba i na několik hodin uvězní celé osazenstvo kabiny. Poslední kapkou vedoucí k verdiktu byly červnové otřesy země s epicentrem jižně od Tokia. V hlavním městě se podle Japan Times náhle zastavilo 19 tisíc výtahů a ve 14 z nich trvalo vyproštění pasažérů víc než hodinu.

Krok japonské vlády vzbudil ve světovém tisku jisté pobavené veselí, všechny noviny ale dospívají k závěru, že jde o promyšlenou a impozantní strategii. V celém Japonsku dnes funguje 620 tisíc výtahů, čtvrtina z toho v Tokiu. Díky mohutné výstavbě dalších mrakodrapů přitom počet rychle roste: podle statistiky se v hlavním městě jen od roku 2000 ztrojnásobil.

Jak vypočítává server Next City, po zemětřesení v roce 1992 stály tokijské zdviže celý den; dlouhodobými pastmi se ukázaly i o třináct let později a naposled řada lidí strávila ve výtahových kabinách 9 hodin po velkých otřesech v roce 2011.

Podle současné studie Japonské asociace výtahů může úder zemětřesení uvěznit ve výtazích najednou zhruba 17 tisíc lidí. Asociace navrhuje řadu řešení, jak té situaci předcházet: náhradní zdroje energie, dobrý systém varovných hlášení apod. Ale to se nikdy nepodaří stoprocentně. A pro ty, kdo se ocitnou na dlouhé hodiny v pasti, může být přenosná toaleta a přístup k vodě docela zásadní pomocí. V některých tokijských čtvrtích jsou již ostatně zdviže povinně vybaveny záchrannými boxy s lahvemi vody a s přikrývkami, které mohou současně sloužit i jako nouzové toalety.

Jak upozorňuje The Washington Post, sešly se ve vládním nařízení dvě japonské superiority: nejen tamní výtahy, ale i toalety patří k absolutní světové špičce. Na japonské sociální zařízení se píšou obdivné recenze ve světových médiích a lidé je nadšeně kupují po celém glóbu. Tak nadšeně, že třeba čínská vláda nedávno varovala své obyvatelstvo, aby se nenechalo japonskými mísami s vyhřívaným sedátkem a automaticky vylučovanou vůní rozmazlit a omámit natolik, že by sešlo z revoluční čínské lidové cesty.

Video: A k tomu připomínka, že uvěznění ve výtahu není jen čistě japonský problém, takže myšlenka vody a záchodu v něm může zajímat i jiné národy. Své k tomu může říct třeba Nicholas White, který si 15. října 1999 odskočil ze své kanceláře v newyorském mrakodrapu na cigaretu před dům. Když se vracel, zůstal u 13. patra viset ve výtahu - a protože si ho (což je skoro neuvěřitelné) nevšimla na kameře ostraha budovy, strávil tam plných 41 hodin. Během té doby ulevoval svým potřebám na zeď přes roztažené dveře a doufal, že proud tělesných tekutin někoho upozorní na jeho zoufalou situaci. Nestalo se.

Kulturní tip: Bianca Casady. Divadlo Archa, Praha, 19. 6. Po několika úspěšných vystoupeních s CocoRosie se do pražského Divadla Archa vrací polovina tohoto sesterského dua – Bianca Casady. Tentokrát se svým novým sólovým projektem The Dead Season, který ji představuje nejen jako vokalistku a rapperku, ale také jako filmařku. Živě tu s doprovodnými muzikanty zahraje a zazpívá soundtrack ke svému chystanému fantasknímu filmu. CocoRosie ostatně v posledních sezonách podnikají stále častější výboje ke scénické hudbě. Příkladem může být i to, že Bianca Casady do Prahy přijíždí z Moskvy, kde jejich hudba doprovází čerstvé divadelní nastudování Puškinových pohádek.