Kdo zavraždil Ötziho? Kriminalista zřejmě vyřešil dlouho vychladlý případ

Archeologické muzeum v italském Bolzanu požádalo před časem mnichovského detektiva Alexandera Horna, jestli by se všemi dostupnými finesami moderních vědeckých metod nezkusil vyšetřit jednu už hodně studenou kauzu: smrt Ötziho, tzv. ledového muže z doby bronzové, jehož tisíce let starou mumii našli v roce 1991 turisté vysoko v horách na ustupujícím ledovci v Ötztalských Alpách blízko italsko-rakouské hranice.  Od té doby je Ötzi uložený v chladicím boxu bolzanského muzea a periodicky přitahuje celosvětovou pozornost.  To se stalo i teď, kdy Horn přišel s výsledky své práce.

Dlouho se myslelo, že ledový muž zemřel na podchlazení během horské bouře, ale před deseti lety odhalil podrobný rentgen pazourkový hrot šípu, který Ötziho zasáhl zezadu pod ramenem.  Nabídku, aby tuto vraždu s pomocí nejnovější vyšetřovatelské vědy pomohl objasnit, považoval inspektor Horn nejprve za něco nesplnitelného: věc se stala před pěti tisíci lety, říkal si, a mnoho stop asi nezůstalo. Ale jak reportuje deník New York Times, když přijel do Bolzana na detailnější pohled, zjistil, že všechno je jinak. „Ötziho pozůstatky byly v lepším stavu, než řada současných obětí nalezených po pár měsících někde venku, na jejichž případech jsem pracoval,“ cituje policistu deník.

Na světě dnes existuje pár mumií starých jako Ötzi, ale žádná z nich není tak skvěle zachovaná. Většina totiž prošla rituálními úpravami, což znamená odstranění vnitřností, zábal do chemických látek a podobně. Led, který Ötziho krátce po smrti pohltil, ho nejen zmrazil, ale svou vlhkostí udržel po tisíce let v relativně nedotčeném stavu i jeho vnitřní orgány a kůži. Řečeno slovy vyšetřovatele Horna: „Díky tomu známe třeba obsah jeho žaludku. Což je víc, než se nám často podaří zjistit dnes.“

Žaludeční zbytky se také ukázaly pro úspěch Hornovy práce jako zásadní. Díky nim mohli vyšetřovatelé s překvapivou precizností popsat, co se Ötzimu stalo, a částečně rozkrýt i vrahův možný motiv. Ledového muže dnes díky podobnému vědeckému zkoumání známe docela dobře. Byl 165 centimetrů vysoký (což byla běžná výška v jeho časech), vážil kolem 50 kilo, měl hnědé oči, tmavohnědé vlasy a bylo mu zhruba pětačtyřicet - docela dost na neolit, nicméně podle fyzičky šlo pořád o muže v nejlepších letech. Měl pořád všechny zuby a byl viditelně zvyklý na dlouhé pochody v horách. Nicméně jeho ruce nevykazují známky upracovanosti; manuální prací se tedy zřejmě příliš nezabýval.

Ze zkoumání zbytků pylu v Ötziho zažívacím traktu vědci vyčetli, že ledový muž zemřel někdy v pozdním jaru nebo na počátku léta. Během posledních dvou dnů před smrtí pozřel tři výrazně odlišná jídla a sestoupil z výšky kolem dvou tisíc metrů dolů do údolí. Tam se však dlouho nezdržel a vzápětí zase vystoupal do hor, kde jej pak ve výši 3500 metrů zastihla násilná smrt.

Na těle měl v tom okamžiku kromě zásahu šípem ještě jedno velké zranění: hlubokou sečnou ránu mezi palcem a ukazovákem, která šla až kost a možná mu ochromila ruku. Podle stupně hojení mohla být dva dny stará. Podle detektiva Horna se Ötzi se po sestupu do vesnice zapletl do hádky a následného násilného střetu. Protože kromě zmíněné rány nejsou na jeho těle žádná další významná zranění – žádné bodnutí nožem, žádné modřiny -, dá se usuzovat, že z boje vyšel jako vítěz. Zatímco jeho protivník v něm možná podle vyšetřovatelů nalezl smrt.

Po tomto incidentu si Ötzi zabalil do batohu s dřevěným rámem zásobu jídla a dalšího vybavení, do opasku dal věci na rozdělání ohně a vyrazil zpět do hor. Jako zbraně si s sebou nesl malou pazourkovou dýku, měděnou sekeru a lučiště bez tětivy; ta zřejmě původně byla v zachovalém toulci, jenž se u těla našel i s několika nehotovými šípy.

Podle policistů se zdá, že Ötzi nijak nespěchal. Ve výšce 3500 metrů, kdy ho od smrti dělila zhruba hodina a půl, si udělal něco jako provizorní tábor v horském sedle a připravil si vydatné jídlo: kamzičí maso s chlebovou plackou. Zdá se dokonce, že maso před požitím přišlo do styku s ohněm - a člověk ohrožený smrtí prchající před pronásledovateli nepovažuje většinou rožnění zrovna za tu nejdůležitější věc na světě. Ötziho luk, naprosto zásadní zbraň těch časů, byl také krátce před dokončením, ale neexistuje náznak, že by se ledový muž v táboře věnoval dokončovacím pracím.

Krátce po jídle se zřejmě v sedle objevil vrah a ze zhruba třiceti metrů Ötziho střelil do zad. Šíp způsobil vnitřní zranění, z něhož by oběť nešlo zachránit ani v dnešních časech. Podle úhlu, v jakém šíp vnikl do těla, šla rána zezadu a zespodu - anebo, pokud se Ötzi v poslední chvíli instinktivně sehnul, zezadu a svrchu. „Záměrem útočníka bylo oběť zabít a rozhodl se přitom pro střelu z dálky; možná kvůli poučení z předchozího incidentu dole ve vesnici,“ říká Horn. „Je to vlastně stejné jako dnes: většina vražd má osobní motiv a následuje po násilném střetu. Jdu po něm, musím ho dostat a zabít: tyhle emoce se prostě nezměnily před tisíciletí.“

Loupež jako motiv Ötziho vraždy je možné vyloučit s jistotou. U ledového muže zůstala jeho měděná sekera, ve své době velice drahá věc, která se zřídka najde v tehdejších hrobech. Stejně tak jeho šaty a boty - perfektní a nákladné vybavení, které muselo mít velikou cenu. „Vrah chtěl zcela jasně svůj zločin skrýt,“ říká Horn. „A kdyby se vrátil do vesnice s Ötziho mimořádnou sekerou nebo částí jeho šatů, bylo by hned každému jasné, co se stalo.“

V případu Ötziho vraždy tak vlastně dnes zůstává už jen jedna záhada: kdo byl onen vražedný střelec. Ale v jeho odhalení Horn příliš nedoufá.