Kam zmizel mužný pláč?

Kluci nepláčou, to je známá věc, kterou vědí velmi dobře především sami kluci. Ale jako kámen tvrdí muži se suchým okem, kterými nic nehne, zase nejsou v dějinách lidstva žádná samozřejmost. Ba právě naopak, jak dokládá esej, který se ptá, kam se podělo umění mužného vzlyku - pěstovalo jej totiž nesčetně generací mužů.

Antické mýty jsou plné smutně hýkajících hrdinů, válečníků a králů. Středověcí rytíři hromadně omdlévali žalem. V Bibli se děje nesčetně krutostí a bizarností, ale také se tam hojně roní mužské slzy. Nejsou to samozřejmě úplně spolehlivé prameny, ale všeobecně přijímaný sentiment vystihují jasně.

Zde je samozřejmě možná výtka, že je to ctnostný pláč za padlé spolubojovníky vyhrazený bojišti. Když si ale přečtete Augustinovo Vyznání, zjistíte, že světec plakal vlastně nepřetržitě od té doby, co se obrátil od prostopášností. Pozdně středověcí trubadúři na skutečnost, že jejich vyvolená není zrovna doma, rovněž reagovali pláčem. A písemné důkazy mimo beletrii svědčí o tom, že se demonstrativně plakalo na zákonodárných shromážděních ještě v sedmnáctém století. Jedinou výjimku v uplakané Evropě tvoří Skandinávie. Je doloženo, že dávný Seveřan podlehnuvší vnitřní slabosti o moc déle nežil (a zahynul rukou svých spoluobčanů). To je přece jen trochu strohá reakce - ale vlastně bližší dnešní době než ubrečení obrněnci.

Kde se tedy stala přeměna od “mužně promáčel rukáv” k “mužně zadržel slzu” a k dnešnímu hrdinovi à la Ernest Hemingway, který - jak píše autorka - “není schopen projevit žal jinak než nasáváním a sem tam odstřelením buvola”? Není to úplně zřejmé.

Evropské dějiny neznají nic jako tažení proti slzám a mužské emocionalitě. Autorka nicméně říká, že za vymizení mužských slz může urbanizace a industrializace v devatenáctém století. Tehdy se poprvé v lidských dějinách profesní linie většiny mužů a žen zásadně rozdělily - a primárně mužské pracovní prostředí, tedy továrna, na nějaké velké emoce není stavěná. Emoce a city jsou písek v hladkém soukolí strojové výroby. Zároveň s tím se Evropané zbavili dosavadní, dnes těžko představitelné intimity tradičních společností.

Tohle vysvětlení má samozřejmě řadu slabin. I dnes má každý národ či komunita emoční úroveň nastavenou jinak. A to se netýká jen pláče, ale veřejného projevování citů, ulice v Neapoli vypadá jinak než v Drážďanech. Ale je to rozhodně zajímavý pohled. Slzy jsou silná zbraň, není lehké se jim bránit.

Zadržování emocí má i spoustu kladů. Tým, kde se nepláče a nedělají se scény, je asi korektně efektivnější. Ale jde to vydržet dlouhodobě? Pláč nám příroda přece nenadělila jen proto, abychom jím mohli manipulovat okolí a ulívat se v práci; je to v první řadě nástroj emocionální a sociální hygieny.

Zbývá tak poslední kruciální otázka spojená s postupující emancipací a narovnáváním životních drah žen a mužů: Ztvrdneme úplně všichni? Nebo se naopak vrátíme do „uslzeného stavu“ předmoderní společnosti?

Hitler ekologem. Ne, nebojte se, nemusíte rušit pravidelný příspěvek Greenpeace nebo Hnutí Duha. Nejde tu o emise ani chráněné druhy. Ve své knize Černozem: holokaust jako historie a varování se známý britský historik Timothy Snyder skutečně zamýšlí nad Hitlerem jako “ekologem” - ovšem ve velmi specifickém slova smyslu. Rozvíjí jeho představu, že přirozeným stavem lidstva je boj ras, velmi bezcitný a nesmlouvavý. A to, co tomuto přirozenému stavu brání, je podle Hitlera infekce židovskou myšlenkou “dívat se ostatní jako na lidské bytosti”. Adolf Hitler, soudí Snyder, preferoval dívat se na ostatní jako na potenciální otroky, případně mrtvoly

Rozhovor s Timothym Snyderem je k nalezení zde. Je to zajímavé historické čtení, které má samozřejmě současné, vlastně nadčasové konsekvence. Hitlerova tužba vrátit lidstvo do “přirozeného stavu rasové boje”, a vůbec jeho představa, že nějaký takový přirozený stav existuje, je zvrácený. Motorem jeho činů byla iracionální fikce; ostatně se dá říct, že Hitler celý svůj život strávil - nebo přinejmenším od chvíle, kdy v sobě na počátku dvacátých let objevil výtečného řečníka a svou novou roli - ve fikčním světě. To mu nicméně nebránilo činit v reálném světě zcela účelné kroky. Vybájené a reálné světy se mohou často protnout.

Snyder si sice brání přirovnání a aktuálním varováním, ale mezi řádky říká: To, že se některý politik či vůdce chová racionálně, nebo že sami máme sklon jeho kroky racionalizovat vlastní logikou, ještě neznamená, že nemá v plánu udělat nějakou šílenost.

Rozvojová pomoc je prakticky po všech stránkách obdivuhodná. Jistě, můžeme ji problematizovat, ale motivy jejích pracovníků jsou takřka bez výjimky čisté. Už dlouhá léta tu nicméně přetrvává jeden velký problém. Dokážeme perfektně změřit stav pokroku v rozvojových zemích. Profesionální agentury umí důkladně zmapovat efektivitu svých darů a své pomoci. Velmi dobře víme, které oblasti a která témata táhnou dárce, a která naopak ne. Jediné, co nikoho nezajímá, je to, co chtějí sami příjemci.

Tedy “nikoho nezajímá” je možná trochu nespravedlivé k celé branži. Ale je fakt, že rozbor tužeb, přání a názorů těch nejchudších obyvatel planety je v záplavě čísel a analýz pokrytý nejméně. S tím souvisí i povědomí v bohatých zemích. O tom svědčí třeba průzkum, který mezi svými zaměstnanci provedla Světová banka: zeptala se jich, kolik lidí v nejchudších regionech světa by podle jejich názorů souhlasilo s tvrzením “co mě v budoucnu čeká, závisí především na mě samotné (m)“.

Pointa vtipu není překvapivá: absolventi nejlepších vysokých škol, doktoři rozvojových studií a trochu blahosklonní zachránci světa si myslí, že „na své“ spoléhá jen pětina světových chudých. Pravda však je, že právě jen pětina se cítí být obětí vnějších sil. Osmdesát procent jsou sebevědomí lidé.

Důvody mohou být dva: jeden je trochu konspirační, totiž že samy rozvojové agentury tohle všechno velmi dobře vědí, ale skrývají to před světem a svými dárci, protože by jim to komplikovalo práci (a beztak všechny vybrané peníze utrácejí za snahu svrhnout libovolný nezápadní režim, případně nákup obohaceného uranu.) Ví někdo, co má Člověk v tísni ve sklepě?

Druhý důvod je střízlivější. Je výsadou bohatého světa, že se o názory, postoje a situaci širokých vrstev obyvatel zajímají i veřejné statistické a sociologické instituce, ale i tam většinu informací a dat mají soukromé společnosti. Na jihu bohaté statistické úřady nejsou a obcházet s dotazníkem slumy se prostě nevyplatí. Pravdou nejspíš je, že jednotlivé rozvojové organizace spoléhají na zkušenost, ale globální pohled nikdo nezná.

Jak přitom říká autorka eseje: Slova můžou měnit svět - a dobrá data ještě víc.

Jednou ze stálic mezi tématy z oboru počítačů a internetu je bezpečnost hesel. V českých i zahraničních médiích se už mnoho let objevují články o tom, že pro ochranu e-mailu nebo bankovního konta opravdu nestačí používat heslo jako „123456“, „heslo“ nebo „qwerty“. Přesto se experti na počítačovou bezpečnost neustále setkávají s tím, že právě tenhle typ triviálně odhalitelných hesel patří mezi nejčastější.

Znovu se tu ukázalo při úniku dat ze seznamky pro zadané Ashley Madison. Informace o milionech jejích uživatelů, které v červenci vypustila na internet skupina hackerů, obsahovaly mimo jiné i hesla v zašifrované podobě. Ty se teď podařilo skupině CynoSure Prime částečně rozluštit - a žebříček hesel v pořadí používanosti na sebe nenechal dlouho čekat.

Překvapivý ovšem není. Nejvíce uživatelů, celkem 120 tisíc, používalo jako své heslo zmíněné 123456; následuje 12345 a password. Na šestém místě je qwerty, na devátém i u nás populární slovo pussy. I hesla, která útočník nerozlouskne prakticky okamžitě, se však nedrží bezpečnostních doporučení: nejčastěji měla pouhých šest znaků a obsahovala pouze malá písmena. Ukázalo se tak, že uživatelé jsou přes neustálá varování nepoučitelní. (Výběrem bezpečného hesla se zabývá například - osm let starý - článek na Technetu.)

Video: 2600 let šíření západní kultury v pěti minutách.

Kulturní tip:  V kině úhor, na DVD žně. Na DVD a Blu-ray přichází jeden z nejlepších seriálů poslední doby. Režisér Steven Soderbergh (Dannyho parťáci, Traffic, Erin Brockovich, Bez kalhot) možná už definitivně přestoupil k práci pro televizi – má tu totiž mnohem větší prostor pro rozvíjení postav. The Knick je přelomový seriál z lékařského prostředí, který se odehrává na samém začátku 20. století, kdy se teprve začínala rozvíjet dezinfekce. Oč rychlejší je ale postup lékařské vědy, o to bolestivější je společenská zkostnatělost. Seriálu jako hlavní hvězda vévodí Clive Owen, ale nejdůležitější roli černošského lékaře ztvárnil André Holland.