Jon Stewart skončil se vzkazem: Hlavně se nevzdávat

Velkolepé, dojemné, s ohromující přehlídkou hvězd. Nikdo nečekal, že by poslední vydání The Daily Show pod vedením Jona Stewarta bylo jiné než plné superlativů, nicméně Stewartovo finále za stolem ikonického satirického pořadu, za nímž seděl celých šestnáct let, předčilo všechna očekávání.

Bylo jasné, že se přijdou rozloučit komici, jejichž kariéru Stewart pomohl rozjet (Stephen Colbert, John Oliver), dlouhá řada korespondentů a autorů, kteří se týmu vystřídali, a možná i nějaký ten politik. Zdravici nicméně poslala nejen pravděpodobná prezidentská kandidátka demokratů Hillary Clinton, která si mimochodem postěžovala, že Stewart musí odejít právě v momentě, kdy ona rozjíždí svoji kampaň, či ministr zahraniční John Kerry, ale i řada republikánských politiků či konzervativních komentátorů, kteří s liberálním Stewartem vedli dlouholeté argumentační bitvy. Vzkazy Billa O´Reillyho či Johna McCaina byly samozřejmě opepřené sarkasmem, ale i tak šlo o dalších z dojemných momentů ukazujících, že i zásadní ideologické rozpory jde někdy překonat.

Ve finálním monologu – klasická „stewartovská tiráda“, jak píše magazín Time – nám pak Jon Stewart všem připomněl, že „bullshit“ všeho druhu, na jehož kritice a parodování si založil svoji kariéru, je stále všude kolem. (Z věty „Bullshit is everywhere“ by bylo mimochodem možné vytvořit nový filozofický směr nebo jej alespoň natisknout na trička.) Na konci tirády měl ovšem Stewart dobrou zprávu, hlasatelé těchto nesmyslů zlenivěli a je možné je odhalit a porazit. Hlavně se nevzdávat.

Amerika včera nežila jen koncem Jona Stewarta. Proběhla totiž první debata kandidátů na prezidenta. Volební klání se sice uskuteční až příští rok na podzim, ale předchází mu dlouhé období ohlašování kandidatur, debat a tzv. primárek, ve kterých si republikáni i demokraté vybírají svého zástupce. Na demokratické straně se zatím nejvíce profiluje Hillary Clinton, která byla horkou kandidátkou demokratů v předminulých volbách, než její naděje svým rétorickým nadáním a charismatem sfoukl Barack Obama.

První debatu mají po včerejšku za sebou repulikáni. Potvrdilo se, že silně se zrak médií upírá na dalšího z klanu Bushů, Jeba. Potenciální třetí Bush v Bílém domě se opřel do Obamovy administrativy, když prohlásil, že jeho bratr George W. Bush sice udělal chybu, když zatáhl USA do Iráku, ale Obama dělá ještě větší chybu, když z Iráku teď odchází. Jak ukazuje graf NY Times, Bush také nejvíce ze všech ostatních kandidátů útočil na Donalda Trumpa.

Politicky nekorektní Trump byl suverénně nejvýraznější tváří debaty a uzmul si z ní také nejvíce času pro sebe. Podle serveru Quartz Trump proměnil debatu v reality show.

Google to má v Evropě těžké. Spor americké internetové korporace se špičkami a antimonopolními orgány Evropské unie obšírně popisuje článek na webu Bloombergu. Evropa dlouhodobě obviňuje Google ze zneužívání monopolního postavení - zejména tím, že ve výsledcích vyhledávání preferuje svoje služby nad konkurenčními, i když by byly pro uživatel výhodnější - a Google se delší dobu neúspěšně snaží o dohodu, která by mu na důležitém západním trhu uvolnila ruce.

Původní nadějná dohoda, kterou Google předběžně uzavřel s tehdejším komisařem pro konkurenceschopnost Joaquínem Almuniou, byla snahou především německých politiků - a ředitele mediální skupiny Axel Springer - nakonec smetena ze stolu. Nová komisařka, která si věc vzala na starost, dánská socialistka Margrethe Vestagerová, otevřela celou věc znovu - a pustila se do ní s vervou.

„Za pět měsíců se potkala s více stěžovateli než Almunia za pět let,“ komentuje její přístup jeden z podnikatelů, kteří se Googlem cítí poškozeni. Vestagerová je známá svým tvrdým a nekompromisním přístupem a ustoupit podle všeho nehodlá ani největšímu světovému vyhledávači, kterého chce za jeho zneužití monopolu „citelně potrestat“. Jak píše Bloomberg: z tohohle Google cestu ven jen tak nenajde.

Severní Korea zavádí takzvaný pchjongjangský čas. Tedy vlastně znovu zavádí: až do roku 1910 bylo totiž v Severní Koreji o 8,5 hodiny více než na nultém poledníku. Během následné japonské vlády nad Koreou se ovšem čas sjednotil s říší vycházejícího slunce: Japonci přidali 30 minut navíc a léta tak časový rozdíl zůstal 9 hodin.

Návrat ke standardnímu času vnímá Severní Korea jako návrat k 5 000 let staré historii a kultuře, kterou prý pošlapali japonští imperialisté. Návrat původního času, tedy posunutí ručiček u hodin o 30 minut nazpátek, bude posle severokorejské agentury KCNA součást oslav "70. výročí korejské nezávislosti. Pokud byste tedy náhodou cestovali do Severní Koreje, pamatujte si: pchjongjangský čas je oproti našemu +6,5 hodiny v případě letního času a +7,5 hodiny u zimního času.

Jedno delší čtení na víkend. Magazín The New Yorker zveřejnil na svém webu u příležitosti včerejšího 70. výročí reportáž z japonské Hirošimy rok po svržení atomové bomby. Jde o unikátní článek, který, jak píše Erik Tabery, „vstoupil do dějin novinařiny a navždy změnil vnímání jaderných zbraní“. Více si o textu a jeho dopadu na společnost přečtěte v odemčeném článku na webu Respektu. Celou reportáž najdete na stránkách New Yorkeru.

Video: Kolega z Respektu Martin Kontra mluví v DVTV o své vášni - cyklistice - a problémech cyklistů i jejich odpůrců v městském prostoru.