Jak jsem se stal internetovým memem

Lze předpokládat, že míra pozornosti věnovaná řecké krizi oslabuje s počtem týdnů, měsíců a let, které už trvá. Přesto si poslední vývoj zasluhuje pozornost, protože se zdá, že situace se nevídaně vyhrocuje.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker totiž nasadil hodně těžký kalibr, když - viditelně rozzloben - během zasedání G7 v Bavorsku prohlásil, že řecký premiér Alexis Tsipras lže a neplní dohody. Tsipras měl podle něj nepravdivě informovat o stavu vyjednávání v projevu před řeckými poslanci a nesplnil slib dodat šéfovi EK nový plán tvrdých reforem, které by zemi zajistily pokračování dohod s věřiteli.

Britský deník The Guardian zlostné Junckerovo vystoupení interpretuje jako zásadní posun v nekonečném jednání o řeckém dluhu. „Juncker byl až dosud vnímán spíše jako mediátor; někdo, kdo má smířlivější postoj než Němci, které v Řecku vnímají jako architekty úsporných opatření,“ píše list.

„Zdroje blízké EU potvrzují, že není obvyklé vidět předsedu komise takto rozčileného. Hrozí, že Řecko tak ve snaze vyjednat si příznivější dohodu ztratí nejbližšího spojence.“

Protichůdné zprávy proudí v posledních dnech z Pákistánu. Nejprve proběhla světovým tiskem vlna pohoršení nad informací, že osm z desíti mužů podezřelých z útoku na Malalaj Júsufzaiovou bylo za podezřelých okolností propuštěno na svobodu. Jak známo, tato nejmladší nositelka Nobelovy ceny a bojovnice za právo žen a dívek na vzdělání byla napadena po cestě do školy v říjnu 2012, když ještě s rodinou žila v pákistánské provincii Svát. Kulku v hlavě zázrakem přežila a po léčení v Británii se usadila v Birminghamu, kde chodí na střední školu.

Mělo se za to, že útočníci uprchli do sousedního Afghánistánu, nicméně letos na jaře pákistánské úřady oznámily, že zatkly deset mužů, kteří se následně k činu přiznali a byli koncem dubna (neveřejně) odsouzeni k dlouhému pobytu za mřížemi. Když ovšem soud minulý pátek zveřejnil písemné odůvodnění rozsudku, vyšlo najevo, že osm z deseti úřady propustily na svobodu.

Oficiálně měli být muži propuštěni pro „nedostatek důkazů“. Ovšem tento důvod – zcela běžný v zemích s fungujícím justičním systémem – ihned zpochybnili znalci pákistánských poměrů. Tamní úřady od tajných služeb přes armádu po polici jsou totiž v dlouhodobém podezření, že extremistům z hnutí Tálibán přímo pomáhají nebo alespoň nad jejich konáním přivírají oči.

Není divu, že zpráva vyvolala pobouření komentáře, jeden zazněl i z úst šéfa zahraničního výboru amerického Kongresu Eda Royce. Jenže to celé může být ještě jinak. Podle nedělní zprávy anglicky psaného pákistánského deníku The Nation všichni dál zůstávají ve vězení - ovšem kvůli jiným obviněním. Takže to znamená, že část útočníků byla skutečně osvobozena?

A když už jsme v Pákistánu, můžeme se mírným oslím můstkem dostat k mužům, kteří tam v květnu 2011 způsobili rozruch, když v domě, kde se léta ukrýval, zabili Usámu bin Ládina.

Deník The New York Times

se podrobně v obsáhlém materiálu podíval

na historii a současnost elitního SEAL Teamu 6 amerického námořnictva

 - a je to fascinující čtení. Jak totiž autoři zdůrazňují, jen málokterou jednotku v amerických vojenských strukturách zahaluje tak hustý závoj tajemství jako právě „seals“. Pentagon totiž odmítá oficiálně potvrdit byť jen název jednotky.

Reportéři NYT se kvůli textu sešli s desítkami bývalých i současných členů týmu, s vojáky i bezpečnostními experty a předkládají hloubkový a fundovaný portrét jednotky, která reprezentuje „nový způsob vedení války“, v němž se nerozhoduje na bitevních polích, ale v zákulisí, zejména „neúnavným zabíjením podezřelých militantů“.

"Seals“ sami pak podle listu představují zcela nový druh bojovníka, kombinaci vojáka a špiona. Mimořádnost postavení jednotky se projevuje i tak, že nepodléhá téměř žádné veřejné kontrole, a to ani ze strany amerického Kongresu, který jinak na vojsko pečlivě dohlíží. „Toto je jedna z oblastí, kde Kongres nechce moc vědět,“ řekl listu Harold Koh, bývalý poradce ministerstva zahraničí.

BBC se v detailu podívala na to, jaké je být na druhé straně internetového memu. Tedy nikoliv na straně jejich více či méně kreativních tvůrců či jejich konzumentů, ale v pozici „objektu“. A to tak, že poskytla prostor Adamu Harrisovi, třiadvacetiletému novináři na volné noze z amerického Texasu, aby se podělil o zážitek z posledních měsíců, kdy právě fotka z jeho soukromí doplněná (opět více či méně) vtipné komentáře začala na internetu žít vlastním životem.

Harris se loni v září oženil a na sociálních médiích následně sdílel nejdojemnější moment ze svatby – okamžik, kdy poprvé uviděl svoji budoucí ženu Tisu ve slavnostním oblečení, a kdy ho emoce přemohly natolik, že mu začaly téct slzy. „Byl jsem šťastný, že si beru za ženu právě ji,“ píše Harris. A pohled na mužské slzy –pořád jaksi společenské tabu - následně způsobil explozi memů. V první vlně pozitivních odkazujících na lásku a oddanost, ve druhé pochopitelně humorných, v nichž Harris „pláče“ nad mizernou kvalitou oběda v jídelně.

A pak přišla ještě další vlna. „Najednou nešlo ani o fór s večeří na díkuvzdání, ale o stereotypy o černých mužích,“ píše Harris. Konkrétně předsudek, který jim přisuzuje promiskuitu a neschopnost zachovat v manželství věrnost. Což byl přesně ten moment, kdy se internetová sláva změnila ze zábavného rozptýlení v rušivou sílu se schopností otrávit vzpomínku.

„Memy vezmou okamžik vašeho života a překroutí ho. A tím zdeformují i vás,“ shrnuje Harris podstatu potíží, s nimiž se živé „předlohy“ setkávají. Pravda, ne vždy to má tento vážnější rozměr – kupříkladu majitelka slavné „grumpy cat“, kočky s neodolatelně naštvaným výrazem, si přišla na pěkné peníze za licence. Byť to zdaleka není sto milionů dolarů, jak v jeden okamžik proběhlo internetem.

Video: Tuzemské skóre veřejných omluv za historické křivdy se v posledních letech výrazně zlepšuje. Přesto je vždy dobré se inspirovat jinde,  třeba v Austrálii, kde k tomu vyhradili speciální den - „National sorry day“. Vzhledem k tomu, že málokdo na australském kontinentě trpěl během posledních více než původní obyvatelé, patří tento výroční moment celonárodní lítosti hlavně jim.

Kulturní tip: Faunovo velmi pozdní odpoledne. ČT2 8.6.2015 21:45. Kamil Fila v nekrologu režisérky Věry Chytilové napsal, že film Faunovo velmi pozdní odpoledne není pouze o chlípnosti starců, ale také snímek o impotenci vládnoucí třídy a zároveň zoufalé touze, jak za socialismu unikat k „buržoazním“ rozkoším. Dnes by možná hrdina v podání Leoše Suchařípy chodil do gymu a vedl motivační proslovy manažerským newspeakem, ale přesto film rozhodně nevyčichl.