Vlnu hippie idealismu vystřídaly násilné protesty, výtržnosti i střelba. Ve Francii se šplhalo na barikády, Prahu zavalily sovětské tanky, v Americe byl zastřelen Martin Luther King a válku ve Vietnamu čekala horká fáze. Britský Guardian se v textu, na němž se podílelo několik autorů, ohlíží za ikonickými uměleckými díly, která zachycují různé podoby, nálady a přelomové momenty revolučního roku 1968.
A nezačíná ničím jiným než fotografiemi Josefa Koudelky, které Guardian řadí k nejvýznamnějším fotožurnalistickým počinům dvacátého století. Koudelka v sérii Invaze fotil příjezd sovětských tanků i emoce a vzdor Pražanů. Jeho nejznámější fotografie z Václavského náměstí s hodinkami na zápěstí „zachycuje podivnou atmosféru města a celé země bezmocně ztrácející sama sebe“ - jak píše Guardian.
Idealismus květinových dětí zároveň v roce 1968 pomalu střídala jiná etapa – nikdo však ještě pořádně nevěděl jaká. Nejistota zaznívá i v písni The House at Pooneil Cornerns od americké skupiny Jefferson Airplaine. V závěru sice kapela zpívá o „odchodu všech idiotů“ a utopii s „bučícími hrdličkami a cvrlikajícími krávami“, ale kytary dál neúprosně skřípou. Svým způsobem jde o výstižnou reflexi roku 1968, píše hudební kritik Guardianu Alexis Petridis, neboť píseň nikoho neutěšuje, že všechno bude v pořádku, ale naopak se přiznává k šoku a zmatení, které ve všech události onoho roku zanechaly.
Už v listopadu 1966 americký seriál Star Trek poprvé v hlavním vysílacím čase odvysílal mezirasový polibek - na krátký okamžik v něm kapitán Kirk (William Shatner) políbil Afroameričanku Nichelle Nichols alias důstojnici Nyotu Uhuru. Jakkoli krátká tahle scéna byla, kulminovala v ní desetiletí postupně měnícího se rasového soužití v USA. Právě 60. léta přinesla ve většině oblastí definitivní zákaz rasové diskriminace po právní stránce - včetně rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1967 rušícího zákaz mezirasových manželství. Rok 1968 tak ukončil jednu etapu boje za rovná občanská práva - a začínala se druhá, dodnes trvající, v níž se měla právní rovnost přenést i do reálného života.
Z dalších uměleckých oblastí pak list vybírá tanec (choreografové Merce Cunningham a Yvonne Rainer), divadlo (londýnská premiéra muzikálu Hair) a film, kde coby přelomové dílo zvolil dokument Jean-Luca Godarda o Rolling Stones nazvaný One Plus One. V něm režisér – sám jeden z uměleckých symbolů tehdejšího kvasu – zachytil v hudebníky dlouhých a neučesaných záběrech. “Před poslední scénou Godard ukáže známý revoluční slogan Beneath the stones, the beach, aby tak jasně naznačil, že Rolling Stones v sobě měli ducha roku 1968. Ale záběry hnutí Černých panterů, které ve filmu používá, zároveň můžeme číst jako kritiku toho, jak kapela využívala černou hudbu,” píše Guardian. Za symbolické považuje list i to, co se odehrálo mimo plátno. Godard dal pěstí producentovi po londýnské premiéře druhé, komerčněji sestříhané verze filmu nazvané Sympathy for The Devil, která se mu nelíbila.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
