H&M zařadil do reklamy muslimku v hidžábu

Žlutočervené katalánské vlajky jsou po nedělních volbách všude, zde tedy pro pořádek odpovědi na pár základních otázek.

Rozpadá se po nedělních volbách Španělsko?

Zatím ne. V Katalánsku se konaly místní mimořádné volby, které tamní vláda označila za neoficiální referendum. Voliči nicméně neodpovídali na otázku, zda chtějí samostatnost, volili jako obvykle strany do katalánského parlamentu - ovšem s tím, že některé jsou pro odtržení od Španělska, a některé ne. Žádné právní důsledky pro budoucnost Katalánska a Španělska nedělní hlasování nemá.

Stoupenci katalánské samostatnosti ale vyhráli…

Jak se to vezme. Když se sečtou výsledky různých separatistických stran dohromady, mají skutečně většinu křesel v katalánském parlamentu. Zároveň nezískaly většinu hlasů, “pouze” 47,7% - jinými slovy, kdyby se jednalo o skutečné referendum ano-ne, měly by menšinu a prohrály by (rozdíl je daný volebním systémem s nestejnou vahou hlasů v jednotlivých okrscích). Stoupenci i odpůrci samostatnosti tak nyní mohou prohlašovat, že pravda je na jejich straně. Vlastně je to nepřehledná plichta.

Separatistické strany teď nicméně mohou uzavřít koalici a vyhlásit nezávislé Katalánsko:

Teoreticky mohou uzavřít koalici a stanovit vznik samostatného státu jako její cíl. Jenže jednotlivé strany požadující samostatnost se navzájem velmi liší a někdy přímo nesnášejí: jsou rozprostřeny od pravého středu až po poloanarchistickou radikálně levicovou CUP. Právě ta se v představách o budoucnosti Katalánska od ostatních liší natolik, že odmítla sestavit společnou kandidátku a raději šla do voleb samostatně - požaduje totiž nejen odtržení od Španělska, ale také vystoupení z eurozóny, vystoupení z EU, vystoupení z NATO, vládu přímé demokracie, rozsáhlou demontáž kapitalismu atd.

Bez těchto svérázných radikálů nemají ovšem ostatní separatisté dokonce ani většinu křesel. A CUP už oznámila, že nebude podporovat současného katalánského prezidenta a šéfa nejdůležitější separatistické strany (kvůli jeho pravicové orientaci) ani nepodpoří jednostranné vyhlášení nezávislosti (protože separatisté nezískali nadpoloviční většinu hlasů a strana propagující přímou demokracii nemůže dát přednost parlamentním kličkám před hlasy lidu). Může jít o povolební taktiku a stoupenci nezávislosti se třeba nakonec dohodnou, na stabilní blok vedoucí Barcelonu do tvrdého střetu s Madridem to ale dvakrát nevypadá.

Pokud se přesto dohodnou, je se Španělskem amen?

Ještě zdaleka ne. V Katalánsku nepochybně existuje tvrdé jádro voličů, kteří chtějí z ideologických a vlasteneckých důvodů samostatnost, ale není jich v žádném případě většina. Na ně se nabalují lidé, kteří jsou buď nespokojení s ekonomickou situací a od samostatnosti si slibují rychlejší ukončení krize (Katalánsko je bohatší než španělský průměr), nebo žádají pro Katalánsko větší pravomoci v rámci Španělska a jsou naštvaní na vládu v Madridu, se kterou v této otázce není řeč. Dnešní vzedmutá vlna separatismu se vlastně datuje do roku 2010, kdy ústavní soud zamítl nový status Katalánska, jejž si předtím region vyjednal (a odhlasoval v referendu) se socialisty premiéra Zapatera přes odpor pravicových lidovců. Ti se mezitím dostali k moci a další jednání bojkotují.

Všechno se tedy může změnit, pokud lidovci buď dostanou rozum a začnou vyjednávat, nebo se k moci v Madridu dostane nová vláda. Oboje je možné: parlamentní volby se budou konat ještě letos na podzim a není příliš pravděpodobné, že by po nich lidovci byli schopni vládnout většinově jako nyní. A premiér Rajoy už v neděli nabídl jednání “v rámci zákona” - což znamená bez diskuze o samostatnosti, kterou ústava jednoznačně zapovídá.

S lidovci je v tomto bodě opravdu problém: jsou tradičně k požadavkům regionů hluší a “jednotné Španělsko” je pro ně do značné míry fetiš. Na druhé straně žádná jiná federální strana (tedy včetně socialistů) nikdy nepřipustí rozpad Španělska. A jak ukazuje příklad Skotska, ani vypsání referenda nemusí být řešením - skotští nacionalisté vloni prohráli a letos už vyhrožují, že v dohledné době referendum vypíší znovu. Pro Španělsko může být cestou ze slepé uličky spíše nový status regionu a postupné zlepšení ekonomické situace celé země, což se lidovecké vládě Mariana Rajoye naopak postupně daří.

Kam zmizela revoluční strana Podemos?

Podporovala koalici Catalunya Sí que es Pot (Katalánsko, ano, je to možné), tak trochu neseparatistickou obdobu antisystémové CUP (uznávám, že z toho jde trochu hlava kolem). Přestože je oficiálně podpořil řecký premiér Tsipras, dopadli bledě. “Kolegové" z CUP však dají možná přednost spolupráci s podobně antikapitalisticky naladěnými stranami před separatisty z opačné strany politického spektra, takže ze hry úplně nejsou.

Tolik výlet do exotických krajin španělské politiky. Případná další četba: Financial Times,Politico,El Mundo

Obchodní řetězec H&M překročil zase jedno tabu, poprvé zařadil do své reklamy muslimskou ženu v hidžábu (tedy pokrývce zahalující vlasy a krk, nikoliv ale obličej ženy). Třiadvacetiletá Mariah Idrissi, jinak pekařka z Londýna, se v reklamě mezi rychle se střídajícími záběry jen mihne, nicméně pro druhého největšího prodejce oblečení na světě je to premiéra.

Heslem spotu je There are no rules in fashion, tedy Móda nemá žádná pravidla - a objevuje se v ní taky třeba chlapík v ponožkách a sandálech, dost možná tedy návštěvník ze střední Evropy :-)). Událost je to nicméně natolik přelomová, že o ní píše The Independent i The Guardian.

Mariah Idrissi byla prý po zveřejnění reklamy zavalena dotazy žen, jak správně vázat šátek, aby to vypadalo stejně šik, jako když ho ona sama nosí v reklamě. Dnes má už podle The Independent vlastní butik a stejný deník tvrdí, že popularita šátků umožňujících různý stupeň zahalení stoupá všude na světě včetně Evropy.

The Guardian zase upozorňuje, že H&M není rozhodně jedinou západní mainstreamovou firmou, která zahalené ženy umístila do svých vizuálních prezentací. Ženy v šátcích se objevují v reklamě na Android nebo v televizních pořadech. Komentátorka listu, která si sama šátek s chutí uvazuje, upozorňuje na to, že stereotypní vnímání ošátkovaných muslimek jako symbolu mužského útlaku je poněkud předpotopní.

Feminista-amatér může být překvapen, že pro některé ženy je to naopak symbol emancipace. Jak se ostatně před lety stalo i autorovi menu, který se během reportáže o životě muslimů v Londýně ocitl večer u stolu se třemi vysokoškolsky vzdělanými, v bankovním sektoru zaměstnanými a zahalenými muslimkami, které mu - samozřejmě bez doprovodu jakýchkoliv mužských “dozorců” -  vysvětlovaly, že hidžáb nosí ze všeho nejvíc jako vzdor vůči životnímu stylu svých “zaostalých” matek, jež jim ho zakazují. Svět je někdy složitější, než se zdá.

V každém případě šátek může být pěkná věc; zdá se, že v Evropě se z něj stává “fashion statement” a prosakuje i do běžných obchodů v nákupních centrech (v Česku ale nejspíš ještě chvíli na dračku nepůjde).

https://www.youtube.com/watch?t=10&v=F73s_7UYZj4

Některé krize se zdají být neřešitelné, stačí se podívat třeba na Blízký východ. Jiné právě končí, stačí se podívat do Latinské Ameriky. Financial Times přišel o víkendu s textem, který shrnuje zásadní obrat: před padesáti lety propukla kubánská krize a zhruba ve stejnou dobu založil v kolumbii jistý Manuel Marulanda známý jako Tirofijo (Přesná muška)  levicovou guerillu FARC.

Ta se stala předobrazem mnoha dalších podobných revolučních hnutí, jejichž přítomnost v Jižní Americe byla dlouhá desetiletí něco jako součást tamního folklóru. Výsledek? Jen konflikt v Kolumbii si vyžádal 220 000 obětí a měl velký podíl na rozjezdu mohutného drogového byznysu. Následovaly války, vlny uprchlíků - a neuvěřitelné násilí spojené drogami rozežírá kontinent dodnes.

Zároveň se ale proud otáčí. Kuba zjevně dojíždí a její vztahy se Spojenými státy procházejí zásadním obratem. Z hlediska prozápadních disidentů nebo ortodoxně prodemokratického postoje Středoevropanů to asi žádný velký happy end není - bratři Castrové zjevně v klidu dožijí, proměna diktatury v něco nového (těžko říct přesně co) bude pomalá.

Na druhé straně pro Latinskou Ameriku to znamená prolomení úplně zásadního vzorce: Kuba a její boj proti imperialistickému obrovi se stal rétorickým obratem pro mnohé populistické režimy - viz Chávez, ale také Argentina manželů Kirchnerových, Bolívie nebo Brazílie Dilmy Rousseff. Vymlouvání se na boj s imperialisty je v okamžiku, kdy si Castro třese rukama s Obamou,m nadále nemožné, jak ukazuje i dnešní režim ve Venezuele, který rychle hledá nového nepřítele v podobě přistěhovalců z Kolumbie.

Sblížení Kuby a USA je propojeno právě s jednání mezi kolumbijskou vládou a FARC, které Kubánci zaštiťovali a během něhož si získali důvěru Američanů. Autor textu zdůrazňuje, že do Latinské Ameriky se vrací zákonnost: FARC souhlasil, že se nechá soudit prozatímními soudnímu tribunály podle kolumbijských zákonů, v Brazílii korupční vyšetřování totálně zničilo postavení dosavadní politické elity. Ze střední Evropy je tohle všechno sice daleko, na druhé straně jsou to dobré zprávy.

Trochu nečekané jsou závěry článku na serveru amerického měsíčníku The Atlantic s názvem The Dark Side of Empathy (Odvrácená strana empatie). Schopnost vcítit se do pocitů a myšlenek druhých a jednat v jejich zájmu třeba i na úkor sebe sama je v posledních letech docela oblíbeným tématem, s jehož pomocí se vědci snaží vysvětlit třeba i výjimečné postavení lidstva na evolučním žebříčku. Podle některých výzkumů to ale vypadá, že empatie sice na jedné straně umožňuje nebývalou spolupráci mezi lidmi, na straně druhé však zvyšuje agresivitu - a když se to s ní umí, lze ji zneužít až k manipulaci.

Autor cituje několik výzkumů, které srovnávaly reakce lidí na stejnou situaci v různém kontextu. Jednou si například nejdříve vyslechli smutný příběh o studentce trpící úzkostí z nedostatku finančních prostředků, zatímco druhý vzorek byl konfrontován s příběhem téže dívky, ovšem tentokrát v podobě s happy endem. Potom měli rozhodnout o výši trestu pro člověk, který s příběhem vůbec nijak nesouvisel. V drtivé většině byli mnohem přísnější, pokud byli nejdříve konfrontováni s úzkostí nešťastné dívky.

Takových výzkumů prý existuje víc a zdají se potvrzovat to, co člověk vlastně tuší: pokud se dokážeme vcítit do utrpení nějakého jiného člověka, jsme rozhození a vyvedení z konceptu, připravení dotyčného hájit a zaútočit. Jak výzkumy ukazují, racionalita v tom příliš nefunguje a nahromaděná energie se klidně otočí proti někomu, kdo se situací vůbec nesouvisí. Vědci pak zjišťovali výskyt specifických genů, jež činí jedince citlivé na hormony podílející se na senzitivitě a empatii - a došli k názoru, že empatičtější lidé prokazují skutečně větší sklony k agresivitě.

Autor dále ukazuje, že tahle zkratka mezi účastí a agresí se dá dobře využít a že ji politici a různí aktivisté intuitivně znají. “Lynčování v jižních státech USA často spouštěly příběhy bílých žen údajně napadených černochy. Antisemitské útoky před příchodem holocaustu byly zase často motivovány příběhy o židech číhajících na nevinné německé děti,” píše.

Příběhy utrpení představují pravidelnou přípravu před začátkem jakékoliv války. “Naše reakce na spáchané zločiny dokážou zakalit racionální úsudek a přiklonit naše uvažování ve prospěch války. Výsledky války, včetně pomsty těch, kteří trpěli, jsou jasné a zřetelné, zatímco náklady zůstávají abstraktní a v rovině statistik,“ popisuje (vzpomeňme na “kolaterální škody”).

Ne snad, že by tohle člověk nějak netušil, ale některé jasné mechanismy je dobré si převést do racionálního jazyka.

Video: Když už jsme se ponořili do Španělska a Latinské Ameriky, tahle zpěvačka bude příští pondělí otvírat v Praze Struny podzimu. Jmenuje se Concha Buika, takto o ní nedávno psaly Hospodářské noviny a jsou tací, kteří ji považují za reinkarnaci Billie Holiday v hispánském kulturním kontextu. Autor menu nemá v otázce reinkarnací úplně jasno, koncert nicméně doporučuje a tiše závidí těm, kteří se na něj dostanou. Zde ukázka (a pro případné zájemce pak ještě trochu větší hardcore):

Kulturní tip: Louise-Michel. ČT art 29.9.2015  22:55. Dělnice Louise, kterou spolu s jejími kolegyněmi přivedl na dlažbu prohnaný management továrny, přijde s nápadem na svérázné využití odškodného. Najímá nemotorného bezpečáka Michela, aby jejich proradného šéfa zabil. „Louise-Michel se ve své jasné obžalobě bezcitných kapitalistů chová schválně jako ještě bezcitnější prase a nezastaví se před tím dělat si legraci z lidí umírajících na rakovinu či pádu Světového obchodního centra. Jeho vtip je pokleslý i sofistikovaný zároveň, protože vůči jedné primitivitě a životní prázdnotě bojuje vlastní primitivitou, trapností, občasnými předem cílenými hluchými pointami a podobně. Při tom všem ale nejde o zábavu pro pár vyvolených. Louise-Michel je lidová zábava v tom nejlepším a nejplebejštějším slova smyslu. Vysvětlovat jednotlivé gagy a vtipy nemá cenu. To se musí vidět na vlastní oči,“ napsal v recenzi filmu Kamil Fila.

https://www.youtube.com/watch?v=UkYaKSd7eUM