Haiti pořád dostává místo peněz jen velkohubé sliby

Evropské problémy při řešení uprchlické krize, děs války v Sýrii a drama amerických voleb jsou tak masivní, že zabírají skoro veškerou pozornost médií, politiků a zájemců o mezinárodní dění. Pod povrchem tak zůstává několik příběhů, které by v normálnějších plnily noviny. Zničující války v Jemenu a Jižním Súdánu, nebezpečný vývoj v Burundi - anebo třeba nejnovější humanitární katastrofa na ostrově Haiti.

Haiti je smolařem světa. Ostrov, který býval nejvýdělečnější kolonií (pocházela odsud až polovina francouzského rozpočtu) a nejtvrdší otrokářskou společností světa, stíhá jedna politická a přírodní pohroma za druhou. A setrvalost krize dokazuje, že někteří tamní obyvatelé nacházejí práci jen v měsících po pohromách, kdy na ostrov přijedou mezinárodní humanitární organizace, dnes hlavní zaměstnavatel. Tak jako můj známý z Haiti, který poslední tři roky - poté, co ostrov opustily humanitární organizace odklízející následky děsivého zemětřesení - neúspěšně sháněl práci navzdory snaze, schopnostem a spolehlivosti. Až předminulý týden mi na sociálních sítích napsal, že má opět džob: udeřil hurikán Matthew a s ním přišly zpět i některé nevládky.

Celkem 2,1 milionu lidí bylo hurikánem nějak postiženo, 750 tisíc potřebuje humanitární pomoc. Pole a zásoby potravin byly zničeny, latríny a hřbitovy zatopeny vodou, dál se šíří cholera. Lékaři bez hranic odhadují, že do konce roku bude cholerou nakažených 50 tisíc Haiťanů. Generální sekretář OSN Pan Ki-mun v této situaci naříká, že na konto organizace zatím přišlo jen 20 procent z požadovaných financí a zkritizoval lhostejnost světa, jehož pozornost nahodile těká z jedné krize ke druhé.

“Nikdy dost dlouho, nikdy dost. Jako by bylo cílem zabránit  skutečnému pochopení tamních problémů a vytvoření skutečné solidarity s postiženými,” komentuje tuto skutečnost v Süddeutsche Zeitung oceňovaná reportérka Carolin Emcke, autorka dlouhých reportáží z Haiti.

“Pozornost často stačí jen na pronesení velkohubého slibu, ale už ne na jeho naplnění,” dodává. To přesně Haiti zažilo po velkém zemětřesení před šesti lety, kdy světoví vůdci - zvláště Hillary Clinton - slibovali zásadní pomoc a ukazovali starost o vznik lepší země, která má povstat z trosek. Nestalo se. Peněz nedošlo dost, miliardy se rozplynuly v málo efektivní změti tisícovek humanitárních organizací, které - dobrým úmyslům a tvrdé práci navzdory -  nenasměrovaly Haiti k lepší budoucnosti. I proto, že málo spolupracovaly s místními institucemi.

“Nejsou to jen přírodní katastrofy, které ničí tuhle zemi. Nejpozději poté, co bylo prokázáno, že se cholera na Haiti dostala vinou nedbalé hygieny zdejší mise OSN (přinesli ji vojáci OSN), se dramaticky proměnil pohled místních lidí na zahraniční pomocníky… V širokých vrstvách společnosti už nejsou synonymem pomoci a ochrany, ale hrozbou,“ píše Emcke. “OSN si oprávněné stěžuje na malou pomoc ze strany světových vlád a bohatých dárců. Současně by měla sebekriticky přemýšlet nad tím, jak si získat zpět důvěru těch, kterým chce a má pomáhat.”